|
|
MŮJ VELKÝ KONÍČEK UŽ OD ŠESTNÁCTI... TEN TU CHYBĚT ROZHODNĚ NEMŮŽE:))
POKUD SI CHCETE POČÍST I NĚCO VÍC, ZAMIŘTE NA STRÁNKY WWW.POTKALISENAHODOU.CZ

Foto: Kamila Bienia-Borowska Jak to všechno začalo? Docela jednoduše. V druháku jsme se jely s Myšákem podívat na jednu bitvu, kam nás pozvali kluci od nás z Jihlavy.. A i když jsme se ten den asi třikrát ztratily a na bitvu dorazily až po jejím skončení, stačilo to :-) Barevný podzim a do toho spousta lidí v indiánských oblečcích, bylo to jak v časoprostorové smyčce... Samozřejmě jsme okamžitě zatoužily přidat se k nim, a protože nám to vzápětí bylo nabídnuto, neváhaly jsme ani minutu. Dva roky jsme jezdily s klukama na akce, na pow wow (indiánská taneční slavnost, pořádá se většinou dvakrát do roka) a založili jsme všichni dohromady takový malý kmen. Jmenoval se PIR čili Pofidérní Indiánská Rodinka :-) Byli jsme poměrně stálá skupinka, která ale nějak nepřežila konec střední školy. A tak zatímco já jsem odpadla úplně, Myš ještě chvíli jezdila. A pak přestala. Jenže v té chvíli (asi začátkem čtvťáku, takže po dost dlouhé době) jsem se náhodou seznámila s Vlčkem, který shodou okolností dělal euroindiánství taky :-) Samozřejmě mě to chytlo nanovo a jezdili jsme pro změnu spolu :-) Tentokrát to ale bylo zvláštní.. Od lesních indiánů, kteří mi plně vyhovovali, jsem se najednou dostala do skupiny pláňařů. Všechno brali na můj vkus hodně vážně a já se tam moc necítila.. Trvalo to rok. A protože se časy mění, zdálo se, že se svým koníčkem praštím nadobro a zůstanu normální obyčejný běloch. Ale osud to tak nechtěl. Naštěstí! :-) Blížila se další pow wow, tentokrát jsem ale neměla s kým tam jet... Jihlaváky jsem půl roku neviděla a nechtěla jsem pořád zneužívat jejich pohostinnosti. Tak co? Tak nic, zůstanu doma. A najednou mi volal Šedák, že má pro mě místo u jakési svojí kamarádky, ať koukám přijet. To odmítnout skutečně nešlo a tak jsem, notně ztrémovaná, protože poučená zážitky z předchozího roku, vyjela směrem Rychtářov. A ejhle - Vohpi, Šedákova kamarádka, byla báječná, Šedák taky, Chodí u cesty jakbysmet... A najednou jsem věděla, že tohle je ta skupinka lidí, se kterou chci jezdit a cítím se v ní skvěle... A tak teda nekončím... Spíš začínám :-)) Po dvou letech poměrně intenzivního ježdění na indiánské akce jsem pořídila týpí, které slouží celému našemu "kmínku" - Potkali se náhodou - coby náhradní domov. Osazenstvo se průběžně mění, ale ti skalní vytrvávají. V současné době jezdíme nejvíc ve složení já, Luďa, Radim, Ula, Marťa, občas Zintkala a pak ještě na samostatná táboření Pepík a Martin. Objevili jsme i prima místečko na táboření v soukromí, a to na Libavé. Dokonce navazujeme i mezinárodní vztahy s indianisty z Polska - to je velká zásluha Uly, která se do toho řítí doslova po hlavě :o) A tak to naše táboření dostává nové rozměry. Pořád nás to baví a pořád to málokdo chápe :o) Ale kvůli tomu si nohu za krk nedáme, tak co ;o) První klípek stvořila Mirka, moje milovaná spolubydlící, z fotek, které nafotila na Dnech Země 2006... Tak ať se líbí :-) Den.Zeme.2006.wmv (12311 KB) A tady už je možnost stáhnout si jeden klípek, co jsem stvořila k táboření na Libavé letos na počátku léta - nebylo úplně super stylové, ale zato jsme si ho skvěle užili (i když tací experti jako já s angínou a vleže:-). Bylo tam nádherně, ale to už asi posoudíte sami :-) Všem třem dalším fotografům (Šedákovi, Peťovi a Martinovi) se tímto omlouvám za " zneužití" jejich uměleckých dílek :-) Photostory_2.wmv (10969 KB) A společné foto s našimi přáteli Poláky na konci polského indianistického táboření Takini.. Velmi sympatičtí lidé, doufejme, že naše kontakty se budou jen posilovat jejich účastí na našich akcích... :o)
Pár ilustračních foteček ze Dnů Země v Ostravě. Zaměřeno na indiány, děti tam ale byly taky v docela hojném počtu :-)
Kurz nazvaný RAWHIDE (surová kůže) na farmě v Zrnětíně.. Na obrázcích vidíte nejdřív proces odchlupování (s tupým škrabadlem je to šílená dřina!!!), pak proces odblaňování :-) , kde se používá vroubkovaná škrabka, třetí obrázek ukazuje dočišťování kůže, která je mokrá a bělí se pomocí další škrabky nebo třeba motyky :-) a poslední dva obrázky ukazují nejoblíbenější činnost - malování na kůži. Na první maluje Vohpi šajenský vzor a vedle ní Dešťovka apačský toulec, na druhé je vidět další šajenská plochá taška a část mého dílka, na kterém je pro změnu vraní vzor. Dílka se nakonec docela podařila, na to, že to byla naše první :-) Akce byla super, teď si necháme udělat škrabadla a na jaře to roztočíme všichni u nás na chatě :-) MALÉ VÁNOČNÍ ZAMYŠLENÍ Je čtvrtek. Zítra odjíždím do Frenštátu na dlouho chystanou a dlouho očekávanou akci, která měla být velkolepá i co do počtu osob, které se jí měly zúčastnit... Zdá se ale, že nám není přáno potkat se všichni najednou. Nejdřív Zintkala, který leží v nemocnici se zánětem mozkových blan. K tomu Katka, která bez něj nechce nikam jet. Za chvíli mi Šedule volá, že Simča taky nepřijede, protože má doma nějaké povinnosti, které nejdou přesunout. Začínám propadat malomyslnosti. Marťa mi totiž chvíli na to oznamuje, že přijede " snad" v sobotu navečer. Další kamarád, který se měl zúčastnit, zjistí, že na uvedený termín má domluvenou brigádu. A do toho ještě Míša, která zrovna teď někde venku lapila angínu. No... vypadá to, že tam asi budu sama... Ale ne. Tak zlé to nebude. Jen se zdá, že banda dobrých dvanácti lidiček, které jsem ve svých vlastních představách viděla řádit na sněhu (který se mimochodem taky nechá poroučet a prý se kvůli nám nebude obtěžovat padat), se scvrkla na šest až sedm osůbek. Ale i tak to bude dobré, určitě!!! Teď ještě zmáknout přípravy, aby všecko šlapalo, jak má. A tak píšu pozvánky, rozesílám, volám, protože mi stejně nikdo nenapíše dřív, než po několika urgencích (v lepším případě, v horším vůbec). Zdá se, že to bude v pohodě, ale najednou si uvědomuju, že jsem se tak nějak nechtě stala mozkem akce. A tak sepisuju, co je potřeba, obíhám to, opět obesílám lidi, jesti si perníčky, které máme v plánu péct, chcou vézt i domů nebo jen tak ochutnávat... Ještě že mám svoje " pobočníky" - Vohpi a Šedáka. Bez nich bych už asi byla úplně mrtvá. Obzvláště Šedyho pomoc a nadšení Vohpi mě přivádí zpět k životu :-) Když jsem včera večer utíkala před šestou večerní ještě rychle vytisknout tabulky k přípravám (jako by toho nebylo málo, dělala jsem do toho blázince ještě souvislou praxi!), dostala mě " skvělá" vánoční výzdoba hlavních a kupodivu i dost vedlejších ulic. Že všude visí svítící žárovečky ve tvaru sněhuláků a vloček, to jsem si už zvykla. Ale proč proboha všude visí dlouhé řetězy s hromadou dalších žárovek? Vypadá to jak doma u někoho, kdo má panický strach ze tmy. Kupodivu, vánoční náladu mi to nepřičarovalo. No, co už. Ať žije Temelín! Obchody jsou naprosto zablokované. Šance, koupit si jednu věc a v klidu odejít, je mizivá. Všude zástupy a davy lidí, každý chce urvat to nejlepší pro své drahé a blízké. Docela mě to fascinuje. My se s ostatními domluvili na ručně vyráběných darech nebo věcech z přírodních materiálů, což sice zabere mnohem víc času, ale přijde mi to rozhodně vánočnější, než když maminky a tatínkové berou útokem každé hračkářství se snahou koupit to nejlepší, čůrací, mrkací, mluvící a snad i krkací miminko pro svou dcerku a nejznačkovějšího robota pro synka - co na tom, že cena se šplhá do tisíců? Vánoce jsou jednou za rok... tak si je užijeme! To, že umělé jehličí a odporné blikací žárovky nejen v obchodech vietnamců nás obtěžují a stresují už víc než měsíc, v této chvíli nikoho nezajímá. Jen koupit, utratit a založit doma coby nepotřebný krám. Já nevím. Možná na to mám špatný pohled. Ale zdá se mi to postavené na hlavu. I když budeme slavit vánoce s kmenem bez stromečku, kapra a podobných vychytávek, máme s jejich přípravou hromadu práce. Ale těšíme se na to, co přijde. Až se uvidíme, popovídáme si, zasmějeme se u společného pečení cukroví a lití olova. A abychom osladili život i zvířátkům, uděláme nějaké dobroty i pro ptáčky. A dárky? To je jen příjemný bonus navrch, který potěší srdíčko těm ostatním... Tak proč nakupovat umělé stromečky a blikající řetězy, případně vůni smrku ve spreji? Unavená, ale spokojená, dnes zalezu do postele a budu ráda, že mám všechny přípravy za sebou a můžu se těšit na prima víkend, i když v poněkud jiném složení, než jsem čekala. A i když jsem ty přípravy kolikrát proklínala, bylo to fajn, bavilo mě to a věděla jsem, že to má smysl. A ostatní se na to těší. A to je asi ten největší dárek k Vánocům. Pocit, že to, co dělám, nedělám zbytečně, ale někomu pro radost. A to je všechno. Dohromady nic, ale jednu věc jsem si uvědomila: Ne konzum, ne kupy dárků a hromady cukroví. Čirá, prachobyčejná radost. Tak já jdu zadělávat to těsto, jak jsem slíbila... :-) INDIÁNSKÝ VÁNOČNÍ VÍKEND S JARMARKEM - 8.12.-10.12.2006
Sedím ve vlaku a myslím na víkend, který právě skončil. Nějak nevím, co mi to vlastně víří hlavou - směska všeho možného - radost, záchvěvy štěstí, smích, pohoda... Všechno dohromady to tvoří pěkný guláš. Tohle byly vánoce. Žádné tuny drahých dárků. Žádná televize s americkými vánočními filmy. Žádný stres. Jen pohoda a radost. Snad to tak cítili všichni. Já teda každopádně. Do Ostravy se vracím nabitá jak baterka NiMH :-) Všechno se najednou zdá jednodušší. Škola, práce, i ty věčné bolístky na duši. Znáte ten pocit - ohromná radost, smích bublající někde v břiše a slzy na krajíčku? Stačilo tak maličko! Toužím se vznést a lítat :-) Nejvíc mě dostává, jak dobře mě znáte... za tu chviličku, co se známe a fungujeme společně. Vracím se domů, šťastná a obdarovaná - s úžasem, jak přesně se ti, co mě znají, vyznají :-) Voňavé bylinky, lišejník, nádherné znamení vyřezávané ze dřeva, svíčičky.. Jenom žasnu a toužím, aby mi ten smích vydržel dlouho, dlouho. Mám vás ráda, lidičkové. Moc moc moc!!! :-) A teď následuje Šedákovo zhodnocení víkendu, které se mi moc líbilo... Díky, Šedy, žes to pro mě napsal :-) Další, koho jsem požádala o zpětnou vazbu na víkend, byla Marťula. I Tobě, Marti, moc díky! :-) Táboření, které se opravdu vyvedlo. Konečně jsem poznala Simču, se kterou si mailuju a píšu přes icq už docela dost dlouho. Evča se poprvé zúčastnila indiánské akce a udělala nám velikou radost, protože s námi chce jezdit i nadále :o) Ve Vohpině maličkém týpíčku se nás tulilo šest, já, Evča, Simča, Vohpi (hlava celého týpí), Šedy a Zintkala. Nikdo nemohl pochopit, jak se tam můžeme vejít, ale my víme svoje - kluci se pěkně tulili jeden k druhému a všem nám bylo teplíčko ; o) Zájem o " obsah" našeho malého týpíčka byl docela solidní - čtyři holky na táboření spolu, to se jen tak nevidí, a tak jsme nestíhaly odmítat návrhy nového ubytování či společného vaření :o) Z celého víkendu nás asi nejvíc zaujala znakovka pod vedením Máry, kterou jsme se vyrazili učit s Šedym, Zintkalou a Simčou, přičemž jsem je musela tahat div ne za nohu, aby se zvedli a šli si to povídání poslechnout. Nakonec to dopadlo tak, že si kluci dokonce koupili knížku v angličtině o znakovce a nadšeně trénují - zatím jim se Simčou rozumíme, ale začínají se zdokonalovat, tak nevím, nevím :o) I přes některé trápeníčka, jako třeba mou přípravu na státnice, Vohpiny anglické odborné (odporné) anglické překlady a velké debaty o některých důležitých věcech proběhl víkend v klidu a pohodě - lakros skoro za tmy, Evčina kopřivová limonáda, holky koupající se v ledové vodě a taky Zintkala, nadšený počtem " svých žen" v týpí :-D Nejkrásnější byl ale nedělní závěr (mého) táboření - odjížděly jsme s Evčou dřív kvůli škole - Iva, kterou jsme si " adoptovali" po cestě z Rychtářova, a která nám krom jiného moc pomohla při stavbě týpí i vaření, nám na rozloučenou věnovala svou krásnou želvičku, abychom na ni vzpomínali. Radost a překvapení bylo opravdu veliké a želvička se stala takovým malým symbolem štěstí a pohody pro naše malé týpíčko. Ivo - moc děkujeme :o) Akorát trošku foukal vítr a Šedák stál za foťákem, tak nám na fotce chybí. Už podle tradice jsme vyrazili na táboření. A to přesně rok od chvíle, kdy jsem se prvně potkala osobně s Vohpi, začali jsme si všichni tak nějak povídat a nakonec to vyplynulo v nápad založit vlastní malý kmínek. Dodnes sice nevím, jestli to, co jsme si vytvořili, lze nazývat kmínek, ale jako pracovní pojem už ho používáme. Stejně jako název Potkali se náhodou :o) Dorazili jsme všichni už ve čtvrteční večer, což by organizátoři akce měli ocenit, protože v tom počasí, co panovalo nad celou ČR, to byla velká odvaha :o) Na tábořiště jsme dorazili kolem jedenácté v noci, svítil měsíc, nad loukou se převalovaly cáry lezavé mlhy a vypadalo to docela romanticky, když mezi mlhou člověk sem tam rozeznal bělající se plachty týpíček. Vzduch byl nasycený vodou, takže jsme řešili, jestli spát pod širákem, postavil šaltr nebo týpí. Nakonec rozhodl Mára – měl v týpku pět volných míst, takže jsme se všichni pohodlně vešli. Nám holkám se už v noci stavět holt nechtělo. Akorát Šedákovi se to pořád nechtělo zdát – proč, to nám došlo docela brzy. Přesněji řečeno ráno kolem desáté, kdy nekonečný liják šuměl nad loukou, já chytala kapky stékající po tyčích do dvou plecháčků a ještě mi teklo přímo na hlavu a najednou bubeník hlásil, že všichni musí odvézt svá auta na hodinu cesty od tábořiště. A tak jsme se vydali stavět týpí. Během minutky jsme byli promáčení skrz na skrz a fakt to nebylo moc povzbudivé. Simče nebylo navíc dobře a Hanka měla ze svého prvního táboření evidentní šok. Zatímco Simča s Šedákem a Vohpi tahali tyče přes potok, já s Hankou jsme vyrazily na dřevo (mokré tak, že se zdálo, že stejně nikdy hořet nebude). Byla jsem z toho všeho taky dost znechucená a už už jsem se viděla na cestě do teplé postele, jenže pak jsem se podívala na oblohu, nadechla se voňavého vzduchu a při sbírání dřeva našla celou úrodu hub. A to rozhodlo nejen o mém rozhodnutí, ale i náladě. Zvedla se zničehonic asi o sto stupňů a najednou mi vůbec nevadilo, že jsem mokrá až na kůži a lije a lije... Ono totiž hned, jak jsme dostavěli týpí, vysvitlo sluníčko a až do konce táboření svítilo jako o život. Asi to byla zkouška a protože jsme prošli, nadělil nám Wakantanka za odměnu počasíčko jako malované :o) Tábořili jsme si pěkně v pohodě, zastříleli jsme si z luku (Šedák dokázal, že se o své čtyři ženské dokáže v případě nouze postarat, jeho šípy lítaly přesně :o)), pokecaly jsme si s ostatními ženskými při krájení masa a zeleninky do polévky na slavnost, zažili pravou indiánskou svatbu a následnou skvělou žranici :o) (kéž by se chtěli indiáni brát častěji ;o) a jako obvykle vytvořili tvůrčí kroužek na dece před týpkem, který nám ale zkazili bubeníci v průvodu, kteří nás přišli vybubnovat až k dece. Nemůžu zapomenout ani na brouzdání mokrou travou bosýma nohama (skoro bychom mohli být přejmenováni na kmen bosonohých žen ;o), vaření kukuřice v kotlíku a sbírání hub za šera, zmateného netopýra, šest krásných káňat kreslících podivné značky na obloze a probuzení v ohništi, jak jsem se hezky skutálela z kožešin :o) Domů jsme se všichni vraceli s nádherně roztaženým hrudním košíčkem a duší plnou podzimní krásy... A s vědomím, že někteří z nás by měli dostat medaili za to, že vůbec jsou :o) Dvojčata v přímém přenosu - která jsem já a která je Marťa? ;o) Poprvé ve svém! Dlouho jsme se těšili a taky plánovali, jak to udělat, aby to bylo úplně nej. A myslím, že se nám to docela povedlo :o) Do Rychtářova jsme s Ulou, která se rozhodla okusit trochu indiánských zvyklostí, dorazily někdy před pátou odpoledne ve čtvrtek. Já s sebou táhla palačinky a kručelo mi v žaludku, docela divná kombinace, ale přežila jsem to :o) Stejně se jedlo až skoro ve dvanáct v noci ;o) I když se to v Ostravě moc nezdálo, na místě bylo celkem pěkně. Převlékli jsme se po přivítání do indiánského a se smíšenými pocity poprvé po půl roce vkročili bosýma nohama na zem. A ejhle - nebyla nám zima, bylo to super! Musím se přiznat, že jsem docela koukala, jak příjemné je sundat ze sebe kila "bělošských" hadrů a obléct si jedny tenké šaty bez obutí :o) Kontakt s přírodou byl mnohem větší a hlavně - zima mi vůbec nebyla, i když jsem čekala pravý opak! Přetahaly jsme s Ulou všechny naše nezbytné nutnosti (a občas blbosti:o) na tábořiště a já se začínala dostávat do toho správného indiánského rozpoložení, kdy starosti civilizace odhazuji za hlavu a užívám si to, co zrovna mám - volnost, přírodu a čistou radost ze života. Největší "radost ze života" nám však při přenášení věcí udělal úžasný šutrák, který vážil asi sto kilo - naštěstí naše supění odměnil výbornými pečenými brambůrky a masem, takže jsme nakonec nad našimi zrasovanými zády mávly rukou :o) Večer dorazila ještě Marťa a tak jsme v našem velkém, novém a zářivě bílém týpíčku (vypraném v Perwolu) bydleli už v pěti :o) Noc byla chladná a Zdenovi se tím opět splnil sen - spal na ženské straně ještě se dvěma dalšíma ženskýma, a tulili se jako tuleni, protože deky nějak ne a nechtěly hřát :-D Pátek proběhl v poklidu při kuchání kuřecích stehýnek a stavění trojnohy - opravdu jsme se s holkama moc snažily. Prvně jsme to svázaly trochu moc vysoko, takže se nám rozhodli na pomoc přijít chlapi z jednoho týpíčka. Na ty ale pokřikovali Watoglápci, ať to nechají tak, jak to u indiánů bylo zvykem (čili, babo raď a pomoz si sama :-D) Když jsme trojnohu shodily a převázaly uzel, rozhodli se najednou Watoglápci, že nám ji teda aspoň postaví. Jenže se nám zdála pořád vysoká a tak jsme ji chtěly snížit. Zrovna ve chvíli, kdy se vraceli naši chlapi se dřevem, se naše slavná trojnoha skácela k zemi i s námi a následoval doslova hurónský smích zhruba poloviny tábora, která nadšeně přihlížela našemu nerovnému boji s hmotou :-D Taky jsme se svíjely smíchy na zemi, Zdena se chytal za hlavu a Luďa radši trojnohu postavil sám :-D No, myslím, že jsme pobavily širé obecenstvo a prodloužily mu život minimálně o několik měsíců :o) Ula se zaučovala v pro ni nových záležitostech, já zjistila, že najednou po dvou měsících nemusím pořád smrkat a nedusím se, že prostě moje "alergie" je alergií na Ostravu a její smrad smogový a Marťa s Luďou taky shazovali problémy všedních dní z vlastních zad. A Zintkala? Ten se projevil jako nejlepší válečník "pro styk s veřejností". Prospal, co mohl. :-D Sobota byla taková trochu aprílová, každou chvíli pršelo, dokonce i kroupy nám padaly. Ale i tak jsme se brodily bosýma nohama v trávě, Ula, která stanování z duše neměla ráda, roztávala víc a víc a já si natrhala zase bylinky z vlastní zahrádky :o) Dokonce za námi na návštěvu přijel Martin kamarád Radim a tím se síly v týpíčku vyrovnaly. Jelikož se z něj vyklubal správný chlap, který s oblékáním bederky nedělal žádnou vědu a hned s Marťou vyrazil otestovat luk a poslední tři zbylé šípy, velice dobře k nám do týpíčka zapadl. A tak nebylo divu, že se rozhodl přijet po práci zase zpátky a přespat u nás (což nás moc potěšilo :o) Večer překvapil Zintkala. Musím se přiznat, že mi udělal obrovskou radost, když prohlásil to, co jsem sama cítila celou dobu, co jsme spolu tábořili v našem týpí "U oslích uší". Že se tam cítí jako doma. A že jsme něco jako jeho rodina. Zvláštní je, že to asi cítili všichni stejně :o) A vyvrcholením večera bylo, že vyndal svou dýmku a poprvé se rozhodl ji vykouřit v našem novém týpíčku. Na to, jak je většinu času praštěný, moc příjemně a hezky překvapilo, jak vážně a uctivě ten malý obřad pojal. V té chvíli jsme si asi všichni uvědomili, jak dobře nám spolu je a jak moc potřebujeme tyhle okamžiky zažívat častěji, protože v normálním životě si některé hodnoty, které nás spojují, přestáváme uvědomovat a vychládáme... I tenhle krásný čtyřdenní víkend skončil, bohužel, ale určitě nebyl poslední. Navíc jak se zdá, nakopl nás všechny do dalšího tvoření a hlavně asi k posunu toho, co děláme nebo chceme dělat. A možná i toho, co jsme a chceme být :o) Zdendo, moc děkujeme za to, že jsme si díky tobě uvědomili, jak moc pro nás některé věci a lidé znamenají. Ulo, tobě díky za tvou velikou odvahu poznávat neznámé lidi i situace a taky za to, jak dobře jsi se s tím poprala. Myslím, že tě všichni vnímáme jako jednu z nás a že si to zasloužíš. Doufám, že pojedeš i příště. Luďo, tobě díky za to, že jsi. Co víc dodat? :o) Snad jen to, že se mi moc líbilo, že jsi se nám nesmál, když jsme spadly i s trojnohou a místo toho jsi šel sehnat vhodný klacek na podepření těch našich nešťastných tyček :o) Jsi prostě ideální chlap (ten prý neexistuje, ale já vím své, chachá!) Radime, děkujeme za to, že jsi za námi přijel a že jsi se tak nadšeně vrhl do věcí sobě možná úplně neznámých. Moc takových lidí není a my bychom tě rádi viděli na akcích častěji. Marťulko.. Čím dál tím víc cítím, že jsi víc než jen moje kamarádka, jsi moje dvojče, i když si myslím, že si podobné nejsme. Moc si tě vážím a jsem vděčná všm okolnostem, které tě ke mně dovedly. Jsem s tebou. Kdykoliv a kdekoliv.
Konečně se nám podařilo to, po čem jsme už dlouho toužili – sehnali jsme přes Vlčka tábořiště na Libavé! Vyrážíme s Luďou z Ostravy s menším zpožděním a po cestě se ještě zastavujeme, abychom vyfotili nádhernou duhu a za námi se plížící mračno. Na Libavé trochu bloudíme, protože informace, které jsme o poloze tábořiště dostali, jsou poněkud nejasné, ale nakonec slavíme úspěch – najdeme Pepíka a Martina! Bohužel Gi si na posledních dvou metrech urve výfuk, což naše nadšení poněkud zkalí.Pepík s Martinem jsou úplně vyčerpaní, protože zatímco dostali zaručené informace o poloze týpíovek, žádné se jim najít nepovedlo. Museli za autem dotáhnout týpí tyče z úplně jiné louky, tudíž to trvalo podstatně déle, než čekali. Týpko stavíme tedy společně, přesněji řečeno, Luďa jede naproti Radimovi, který je v těchto končinách prvně a já asistuju. Pepík to chce mít perfektní, takže po postavení týpí ještě jednou zrušíme, protože se mu úplně nezdá postavení a svázání tyčí. Napodruhé už je to v pohodě, ale to už jsem vyčerpaná i já, protože to strašně dlouho trvá. Koda, Martinův bulík, stíhá lítat kolem a užívat si života, zatímco my posledními silami nanosíme věci do týpí a nadšeně se vrhneme na jídlo, které dovezl Radim :o) Koda se zase spřátelí okamžitě s našimi spacáky a dekami a dostat jí z nich dolů, je práce pro vraha, protože se jí samozřejmě nechce a jejích třicet kilo živé váhy je dost znát. (zvlášť já s ní nehnu :-D)Ohýnek a jídlo nás ukolébají k spánku, Koda sice v noci cestuje, ale celkem to jde přežít ;o)Ráno se kluci vypraví hledat vhodné stromky na týpíovky, já mezitím kuchtím kuřecí vývar k obědu. Počasí nám kupodivu přeje, pršelo prý jen v době, kdy Pepík a Martin tahali tyče (chudáci to chytili nejhůř, jak to šlo). A tak se mužská část osazenstva pustí do stavby hráze, vedle které plánují postavit inipi, já jim čile asistuju, načež se nenápadně vytratím na procházku spojenou se sběrem bylinek a vynakocháváním se :o) Je krásně, Libavá je čisťounká, jsme daleko předaleko od špinavé Ostravy.. Prostě paráda! Jediné, co nás momentálně trápí, je, že netušíme, kde je nějaká studánka. Voda totiž dochází a je třeba někde doplnit zásoby. Pět lidí vypije přece jen dost. A tak se vydáme odpoledne hledat zdroj pitné vody. Moc se nám teda nedaří :o), ale když v povzdálí zahlédneme povědomou postavu s batohem na zádech a bubnem přes rameno, mocně všichni zadoufáme, že Vlček, který se k nám blíží, bude chytřejší a studánku najde. Že jsme si moc nepomohli, zjistíme vzápětí. Vlček, ačkoliv v podobných místech táboříval už dřív, je taky pěkně mimo :-D Studánku nakonec najdeme, přesněji řečeno, najde ji Radim, který do ní šlápne :-D Sice ji tím pádem neskutečně zkalí, ale na druhou stranu jsme šťastní, že ji máme ;o) Já napustím vodu přímo z potoka – vzhledem k tomu, že v něm žijí blešivci, jakožto správný biolog bystře usoudím, že musí být stejně dobrá jako kojenecká voda. Kluci vyhrabou binec, který do studánky napadal a s nadšením se vracíme zpátky „domů“. Studánka je kousek, a až se vyčistí, bude dokonalá.Povídáme, kluci bubnují, já si jdu zaběhat. Doma se mi nechce, ale tady, v lůně krásné přírody, je to prostě paráda. Večer opékáme všechno, co je po ruce, masem počínaje a zeleninou konče. Zamaštění jsme až za ušima a Koda div neslintá, jak moc jí to všechno voní :o)Další noc moc klidná není. Koda si totiž usmyslí, že si lehne „mezi“ mě a Luďu. Ve skutečnosti si ale lehne na mě, a protože je to fakt tunka, zaboha se zpod ní nemůžu vyhrabat. Musí mi s ní pomoct Luďa, který z toho není zrovna nadšen ;o) Jenže přes veškerou snahu si na mě Koda lehne o pět minu později znova, a to už se zpod ní dostat nedokážu vůbec. Takže nakonec spím, a připadám si jako psí matrace. Ráno jsem vylisovaná jak husa z Maxipsa Fíka! Zato Koda je vyspinkaná hezky do růžovoučka :-/Ráno si jdu zase zaběhat, načež po Martinově dotazu, jestli se jdu koupat do potoka, se rozhodnu tu šílenost uskutečnit. Voda je příšerně ledová, ale je to zážitek roku, koupání v potoce a drbání nohou písečkem ze dna. Krásně se probudím a ostatní mi jen závidí, protože sluníčko připaluje a obdivují moje rozhodnutí, vlézt do té ledárny. Nakonec se ale nechají vyhecovat a do vody vlezou taky :o) Jak to Pepík trefně vyjádřil, v tu chvíli jsou z nich holčičky ;o) Potom už je čas složit týpíčko, náš přechodný domov, naskládat všechno zpátky do aut, což je nejméně oblíbená činnost (jako na potvoru je těch věcí při odjezdu vždycky nějak víc, než při příjezdu…) a po cestě domů se ještě stavíme v jedné místní vesničce na gulášovku s chlebem. A pak už jen loučení, Pepík s Martinem míří na Krnov, my s Vlčkem a nepříjemným zvukem linoucím se z výfuku do Ovy a Radim do Brna.. Škoda, že jsou víkendy tak krátké. Přesto si ale slíbíme, že letos ještě jedno táboření určitě stihneme. Teď je jen otázka, jestli to tak opravdu vyjde :o)
Asi před rokem jsem byla v Burfi s Ulou, která se na polském zlotu seznámila s indianisty z Polska a ti ji pozvali na stylové táboření takini. A tak jsme konečně vyjeli, skoro rok po pozvánce, neznámo kam. Sice máme mapku s místem určení, a to jak v polštině, tak v němčině, ale stejně vlastně netušíme, kam že to míříme. V tomto případě by sedla písnička „v nohách mám už tisíc mil“, akorát bychom spíš mohli totéž tvrdit o našem pozadí, a to i přes to, že sedačky Gi jsou celkem měkké a pohodlné ;o)Na místo dorážíme kolem jedenácté večerní, najíždíme na šíleně rozoranou lesní stezičku a modlíme se, abychom si neurvali výfuk. V jednom místě si už nevíme rady, kam, mapka nějak neodpovídá místnímu terénu, takže vystupujeme a jdeme to prozkoumat pěšmo. K našemu nadšení kolem nás okamžitě začnou kroužit hordy krvesajů a s odporným pištěním se pokouší získat něco dobrého k snědku. Podobni větrným mlýnům pokračujeme v cestě, tápajíc a padajíc do zákeřných děr na vozovce. Proti nám najednou zasvítí přední světla auta a kdyby v tu chvíli byli na našem místě obyčejní běloši, asi by vzali nohy na ramena a zdrhali – z auta se totiž vyhrnou ďábelsky zmalovaní členové Kangijucha a bouřlivě se s námi vítají. Prvotní šoking ustojíme v pohodě, horší je, že kromě Uly, která polsky mluví stejně dobře, jako česky, rozumíme velké houby. Dostane se nám ale přes ni velmi důležitých informací, takže se po cestičce doklopotáme i s Gi až k louce, na které stojí tábor. Po převlečení do indiánského se nás ujmou Radek a Kamila, právě ti dva Ulini známí ze zlotu. Jsou to velmi příjemní lidé, takže pocit ze setkání převáží i oblaka krvesajů, která se tu mají báječně, protože před tábořením tudy prošla velká povodeň a připravila jim ideální podmínky pro líhnutí ve smrdutém bahně.Procházím táborem a docela zíráme, kolik týpíček tu stojí. Jsou rozdělena jakoby na tři části – jednu tvoří kmen Crow, druhá spadá pod Kangijucha a ta třetí, to je taková mezinárodní část, kam budeme zítra patřit i my :o) Jsme dovedeni do týpí, které je uvnitř moc příjemně vybavené, dostaneme čaj a chleba se sýrem. Povídání je trošku problém, rozumíme asi každé desáté slovo a to ještě ne vždycky dobře :o) Každopádně bylo přijetí moc přátelské a přívětivé, takže rádi přijmeme pozvání na nocování u Radka a Kamily do druhého dne.Ráno se sice vzbudím s pocitem, že něco není v pořádku, ale stejně se rozhodnu, že nejlepší bude postavit vlastní týpí co nejdřív (už proto, abych se měla kde svalit a potichu trpět). Jsme přemlouváni, že „to počká“. Ale Luďa společně s mou a Ulinou pomocí začne nosit věci z auta a tahat tyče. Člověk by nevěřil, kolik lidí se sejde, aby poradilo a pobavilo se na účet těch méně schopných (čili v této chvíli těch nových Čechů :-D). Nejvíc celé shromáždění překvapí, že se do stavby týpí montuje ženská – sice tam spíš překážím, ale už jen fakt, že si nesednu a nedívám se, jak se Luďa lopotí se stavbou našeho přechodného domova, je uvádí v čirý úžas. Jo, jiný kraj, jiný mrav. U nás jsou tendence opačné, chlapi by radši viděli, kdyby týpí stejně jako u indošů stavěla sama ženská ;o)Nakonec s pomocí Radka a pár dalších obětavců po jednom opakovaném shození týpí a pořádném přivázání plachty (které se později ukáže jako dobrý počin) týpko stojí. Sice je nějaké krabaté, ale nám ke štěstí stačí. Začneme přenášet tuny našeho vybavení, jenže mě je čím dál tím hůř, až si kecnu na zadek a odmítnu něco nosit. Jako poslední dobou dost často se ohlásil můj zánět močáku. Ula jde tedy na výzvědy, kde tu je pohotovost. Za chvíli o mém problému vědí v půlce tábora a speciálně chlapi se předhánějí v tom, kdo poradí lepší řešení. Odevšad slyším slovo Furagin. Prý je to to nejlepší a všechny manželky to používají :-D Je mi ale tak zle, že je mi všecko už jedno. Nakonec nás s Ulou jakožto tlumočnicí vezme jedna ze zmiňovaných manželek do vedlejšího městečka, kde prý sídlí pohotovost. Cestu přetrpím, do čekárny se nahrne celá banda ženských, které mi jdou dělat morální podporu v okamžicích nejtěžších ;o) a doktor, aniž by mě prohlídl, mi po slovním spojení „zánět močáku“ okamžitě předepíše ten tajuplný Furagin. Když se nám ho povede koupit, ačkoliv je zrovna neděle, a po prvním prášku je mi po dvou hodinách skoro dobře, začnu věřit ve vyšší mocnosti :-D Co mě ale opravdu hodně uvádí do rozpaků a složitých situací, je fakt, že každý chlap, který mě v táboře potká, se neváhá zeptat na můj zdravotní stav. Mám sto chutí Ulu zastřelit, protože mi jinak nejde do hlavy, jak by se to dozvěděl celý tábor, když já z něj znám asi pět lidí!!! :-D Těší mě ale skutečnost, že Velké zelené týpí (v překladu Toi Toi) naštěvuji mnohem méně a můžu říct, že mi je celkem dobře, což je naprosto nepochopitelné a skvělé – české léky na tyhle problémy fungují až po dlouhé době a to ještě kdo ví jestli!A tak si konečně můžu taky užívat našeho mezinárodního táboření. Seznámíme se s dalšími lidmi, ve vedlejším týpí bydlí Artur a Vojtek, vedle nich ještě kluci z Ukrajiny. Jsme tedy opravdu různorodá skupinka :o) Další zajímaví lidé jsou Misao, který indiána skutečně výborně připomíná a zároveň je něco jako hlava táboření (však ten se mě na můj zdravotní stav ptal několikrát! :-D) nebo třeba Kristián, který je, dle ostatních, něco jako chodící encyklopedie o indiánech.Zúčastníme se několika zajímavých akcí – dog dance je poněkud drsná podívaná, jde o tanec, ve kterém kluci ukusují z kusu syrových jater pověšených na vidlici v průběhu tance. Holt nic pro vegetariány ;o) Následující popelový tanec je spíš taková zkouška šikovnosti a vyhrává ten, kdo nešlápne do hromádky popela vyklepané z dýmky. Další dny máme možnost ochutnat indiánské speciality na celotáborové hostině, kdy se do jednoho týpí Kangijucha vlezou snad všichni obyvatelé tábora (a že jich je!) a ochutnáme speciality jako třeba placky s kořeněným a sladkým sósem, sušenou dýni, několik druhů skvělých polévek nebo bezovou či březovou šťávu (i když ta poslední jmenovaná chutná spíš jako voda – i když kdo ví, možná, že došlo k omylu a opravdu jsme si místo šťávy nalili vodu :-D). Porady v aréně jsou taky poměrně běžnou záležitostí, řeší se chod tábora a zvyšování stylovosti, což se samozřejmě neobejde bez určitých emocí :o)Moc hezkou akcí je noční tancování kolem ohně, které organizují Crow. Docela se vyřádíme, zatancuju si i s Radkem, Luďa zase s Kamilou. Na polských indianistech je vidět, že se moc rádi baví, skoro bych řekla, že jsou ještě o dost hravější než čeští hobbysti. V průběhu táboření jsme pozvaní několikrát na večerní nebo odpolední posezení, kde se baští a povídá a povídá – teda my si povídáme až po čase, když začneme lehce pobírat záludnosti polštiny a když zjistím, že se lze německy domluvit s Radkem, který němčinu taky učí. Tím pádem se Ule uleví, protože má od nás relativní pokoj :-DLuďa si ještě zasoutěží při shinny a střelbě z luku. Táboření uzavíráme stylovým focením, kdy přijede stylový fotograf v podobě Zabytka a všechny nás vyfotí v tom nejlepším a nejslušivějším, co máme s sebou :o) Domů nám přijdou už hotové a upravené fotky v sépiovém provedení – perfektní námět pro české táboření! :o)Na závěr asi přidám pár zvláštností, které polské táboření má. První věc, která mě oproti našim tábořením překvapila, je umístění (i když v Polsku to asi jinak ani nejde). Všude kolem je rovina, i když jsme chtěli jít sebedál, pořád jsme tábor viděli nebo aspoň někoho z jejích obyvatel. Proti našim hornatým tábořištím skutečné pláně – ale upřímně řečeno, radši nestylově kopečky ;o) Nevýhodou je třeba právě nemožnost schovat se před poledním sluncem, velkou výhodu má rovina v tom, že na ní večer není lezavá zima, jako u nás. Co je hodně nezvyklé, je fakt, že Velké zelené týpí stojí kousek vedle tábora spolu s ohradou plnou divokých koní (aut všech možných barev a značek). Toi toi story docela chápu, protože tady opět není, kam se schovat, když to člověk potřebuje. Auta by ale mohla stát třeba na druhé louce (pokud by to příjezdová cesta dovolila). Člověk si zvykne, ale je to přece jen trochu zvláštní. Zásobování vodou v podobě kanystrů je jediným a zároveň dobrým řešením situace, která nastala v době povodní – voda je pro naše účely nepoužitelná. Sice s koupáním to je horší (ale s Ulou úspěšně plaveme v lavoru a dokonce si v něm i umyjeme hlavu!!!), ale když se chce, všechno jde, a koupací týpí, které vyzkoušet nestačím, je v provozu dnes a denně. Jinak vody je dostatek, co se pití a dalších nezbytně nutných činností týče.Dřevo. U nás je klasika, že se člověk sebere a jde si do lesa nasbírat, co mu přijde pod ruku. Tady, na rovině plné luk, je to potíž. Tím spíš, když to dřevo potřebuje nějakých padesát lidí. A tak se dováží z vesnice zbytkové od truhláře. Problém je ten, že vyschlé dřevo rychle shoří, takže je třeba pořád jezdit – a pak si organizátoři ani nemají čas táboření vychutnat. Ale je to o dost lepší, než když Luďa přijde s vlastnoručně posekaným dřevem, které u nás neroste. Jakmile ho přiloží, pochopíme, že to nebyl dobrý nápad. Dřevo kouří, štípe do očí a krku s takovou intenzitou, že jsem to ještě neviděla a celkově má tendence nás v tom týpku udusit. Hlasitě proti tomu protestuju, ale Luďovi je líto, že by ho měl jen tak vyhodit, a dusí nás s ním i nadále.Poslední velká zvláštnost – stylovost. Podle všeho se táboření polských indianistů stále vyvíjí k lepší propracovanosti a dokonalosti. Navenek člověk vidí pěkná týpí a lidi ve stylovém oblečení. Potud je to víc než dobré. Co je ale jiné, je, že uvnitř týpí (i když zdaleka ne všude) se nedodržuje to, co je u nás samozřejmostí. Oltáříky a dýmky se nevedou – dýmku má málokdo, a proto se ani nepočítá s vytvářením oltáříku. Oheň, který my krmíme maximálně lístky z čaje nebo kávy, nic víc do něj nehážeme, protože má pro nás ještě další hodnotu, než jen tu praktickou, je tady používán v mnoha případech jako likvidátor zbytků od oběda. Kromě estetického a duševního dojmu je to ještě dost nepraktické v rámci udržení hygieny v týpí, a to hlavně v horkých letních dnech, kdy například kůže z makrely může udělat z týpí hotovou rybárnu. Plastové stojánky a peřiny, ty jsou taky dost běžné. My sami nejsme stoprocentně styloví, taky se u nás najdou nějaké igelity a podobně, ale snažíme se jim co nejvíc vyhýbat. Každopádně vybavení týpka jako takové je zaručeně i otázkou finanční, protože ne každý chce a může investovat do i tak dost nákladného koníčku další peníze na kůže nebo hudsonky.Co říct na závěr? Polští indianisté jsou velmi příjemní a milí lidé, kteří ochotně pomůžou, když je potřeba. Přijali nás s obrovskou pohostinností, čehož si skutečně velmi vážíme, a doufáme, že na podzim někteří z nich využijí nabídky a přijedou se podívat na české pow wow k Rychtářovu. Celkově se mi táboření zdálo takové vřelé, zvlášť při srovnání s našimi tábořeními, kde se vytvořily malé skupinky a když přijedou nováčci, nemyslím, že by se jim někdo nějak obzvlášť věnoval. Postřeh indianistů z Polska, že lidé spíš ubývají, než přibývají a že tomuto koníčku nepřibývají žádní mladí hobbysté, se netýká jen Polska, ale i nás. Možná je to skutečně tím, že dnešní doba nabízí mnohem víc možností vyžití v jiných směrech, které jsou pro mladé lákavější – třeba akční šerm nebo zkrátka středověk. I u nás na tábořeních jsem si nevšimla, že by od doby, kdy jsme v šestnácti začali jezdit my Jihlaváci, přibyla nějaká mladší skupinka lidí. Většinou se jedná o rodiny nebo zapálené hobbysty, kteří jsou už ale za hranicí třiceti let. Jak znovu omladit táboření? Toť v současnosti nevyřešená otázka. V krásně stráveném týdnu „v indiánském“ vidím další možnosti rozvoje – pokud by došlo k propojení spolupráce Čechů a Poláků, a případně dalších skupin, mohlo by dojít určitě k obohacení všech. Za pokus to stojí, takže se necháme překvapit, co bude po letošním podzimním táboření :o)PODZIMNÍ POW WOW RYCHTÁŘOV - 26.-28.9.2009 - fotogalerie viz www.potkalisenahodou.rajce.net
I letos jsme se dočkali a v pátek vyráželi na podzimní táboření na Rychtářově. Celí natěšení jsme byli nepříjemně zaskočeni šílenou davovkou na silnicích - Luďa sice správně předvídal, že D1 bude zasekaná, ale co předvídat nemohl, byl fakt, že zasekané byly i všechny okolní okresky. No maso! Cestu z Jihlavy do Brna, kterou běžně jezdíme za tři čtvrtě hodiny, jsme tentokrát jeli snad tři hodiny v kuse! Taky aby ne, když jsme to brali oklikou přes Kuřim! Radim na nás čekal ve Vyškově tak dlouho, až z toho chudák usnul. Nakonec ale vše dobře dopadlo a našli jsme se. Vyplenili jsme místní Tesco, nakoupili hory jídla (nakonec se ale ukázalo, že těch hor bylo tak akorát, pánové byli extrémně žraví :o) a za houstnoucího šera vyrazili směrem k tábořišti. Vytahali jsme základní potřeby, já se vypravila na dřevo (zajímavé bylo, že jsem v té tmě našla víc dříví a kvalitnější, než pak druhý den za světla!) a kluci se pustili do stavby týpka, díkybohu Radim už před naším příjezdem na louce byl a natahal nějaké tyče. A Janko, náš milý pejsánek? Ten se v té tmě tmoucí ztratil kdesi mezi stany a proháněl všechna psiska, která se mu nachomýtla do cesty. Já ze začátku šílela strachy, že se někde ztratí nebo tak něco, ale nakonec jsem pochopila, že se ocitl v psím ráji a hodlá toho využít do poslední kapky. Kdykoliv jsme se pokusili donutit ho lehnout si v týpku a ležet, jen co jsme se otočili, už tam nebyl :-D Lining je skvělá věc a moc hezky se dá podlézt, na což přišel téměř okamžitě. A tak jsme mu tu volnost dopřáli.Jako na potvoru jsem byla nemocná. A tušila jsem, že na pow wow se to asi nezlepší, spíš naopak. A taky že jo. V průběhu dalšího dne mi začalo samovolně kapat z nosu jak z pokaženého vodovodního kohoutku a nakonec jsem měla nos červený jak okurku :-D (kdo zná, ten chápe, kdo nezná, ten má smůlu :o) To mi bránilo v jedné zásadní činnosti - čichání všech vůniček spojených s tábořením. Teprve na konci mi došlo, že to, že jsem si ani neuvědomila, že jsem venku v přírodě, má na svědomí můj oteklý nos. Je to zvláštní, ale asi vážně většinu svého okolí vnímám tak moc nosem, že bez něj neumím analyzovat situaci. Je to pak jak dívat se na televizi s vypnutým zvukem. :o)V sobotu ráno nás vzbudil Zintkala, nadmíru akční a v pohodě. Energie mu ale moc dlouho nevydržela, odpadl poměrně dost brzy do říše snů, protože taky vstával v dost nekřesťanskou hodinu. Celý den jsme jako obvykle odpočívali, vynakochávali se a bylo nám fajn. Radim se zúčastnil inipi, kterou byl následně unešen. Spát se šlo docela brzo a pro mě nastalo peklo na zemi. Nedokážu spát s ucpaným nosem. Doma to není tak zlé, prostě vstanu, udělám si čaj, dám si kapičky do nosu a třeba si čtu. Ale tady? Nevím, který bok mě za tu noc bolel víc, jak jsem se pořád přehazovala zprava doleva. Zima byla taková, že jsem byla ráda, že ležím v teple spacáku, takže sednout si a přikládat na oheň nebo tak něco, to mě ani nenapadlo. Problém byl, že v leže dýchat nešlo, v sedě bych mrzla.. No, to byla teda noc!!! Nemohla jsem pochopit, jak to, že je tak dlouhá, když normálně sotva lehnu, už mi zvoní budík. Nakonec jsem se ale naštěstí dočkala :o)V neděli nás čekalo pow wow, Zintkala odjížděl a my si udělali procházku na bývalé tábořiště. Sluníčko hřálo, bylo krásně. Trochu jsme zatancovali, pokecali s Muffem a Hankou a navečer zašli posedět do týpka k Chodímu a Peťovi. Dostali jsme čajíček a buřta - hotová balada :) Pak dorazila ještě Hayčawin, se kterou jsem se osobně nikdy neviděla. A jaké bylo moje překvapení, když znala půlku mých známých z Vity a věděla o tomhle ostravském sdružení kde co :o) Taky jsme si docela padly do noty v rámci rukodělek, pozvala mě na druhý den, ať se stavím, že mi vysvětlí s holkama princip, jak šít mou rozešitou hvězdnou deku. No večer se nám vyvedl opravdu skvěle :o)Ráno se mi samozřejmě nikam (jako obvykle) nechtělo, protože mi to najednou přišlo "blbý". Naštěstí mě Radim tak dlouho popichoval, až jsem zvedla líné pozadí a pro radu si došla. Sice jsem pak doma zjistila, že mi holky vysvětlily něco úplně jiného, než jsem potřebovala, ale jako motivace pro další činnost to bylo super :o) Dneska už mám hotovou celou hvězdu! Pro změnu jsem se sekla jinde, snad nebudu muset čekat do dalšího táboření :-DPak už jsme jen balili a odjížděli domů. Po cestě jsme se ještě stavili v Humpolci, v našich stylově vyuzených hadřících navštívili místní cukrárnu a docela se bavili rádobyprofesionálním výrazem obsluhy, která z nás asi měla dobrý šok. My se pak pro změnu opět zařadili do kolony, tentokrát už pro jistotu přímo na D1 a jeli a jeli a málem u toho spali. Co nás velmi překvapilo, byl sjezd s názvem "Humpolec". Marně jsem dumala, od kdy leží Humpolec před Jihlavou. Neleží. My jsme totiž Jihlavu v euforii z vydařeného víkendu přejeli a o třicet kilometrů si zajeli! A tak jsme, mrtví smíchy, kupodivu nás to ani nenaštvalo, udělali čelem vzad a jen se bavili představou, jak nám asi ten druhý pruh závidí, když si to tak rychle bez kolony fičíme po dálnici. Kdyby tušili, proč jedeme v tom druhém pruhu, asi by nezáviděli ;o)Janko si ale celý víkend užil nejlíp. Za celou dobu jsme ho viděli jen tehdy, když se přišel najíst nebo vyspat. V noci stejně obcházel tábořiště a "hlídal" - štěkal svým směšně vysokým hláskem na celý tábor, dokud ho Luďa neumlčel. Zařadil se do místní party hafanů (letos jich jelo opravdu mraky) a vyváděli kde jaké opičárny. Co bylo ale nejzajímavější, že v jednom týpí měli i hárající fenu. Myslím, že panička si užívala, protože týpí bylo permanentně obklopené davem roztoužených ženichů :-D Janko byl asi ale ten nejvytrvalejší. Upřímně řečeno - proč si někdo bere na táboření hárající fenu? Vzhledem k místní benevolenci k psí volnosti je to vyloženě koledování si o štěňátka s nálepkou "otec neznámý" ;o) Z toho všeho potulování se nám Janeček nachladil a celou noc prskal a chrchlal. Bylo to skvělé, nevěděla jsem nikdy, jestli to dělá proto, že mu je zle od žaludku, nebo mu je zima. Takže jsem si ho držela od spacáku, aby mi v něm něco nepřistálo. Až ráno jsem pochopila svůj a hlavně Luďův omyl, který, když jsem se večer obávala o zdraví našeho hafana, mi rozhodně oznámil, že pes je pes a zima mu být nemůže. Může, přátelé :o) Ráno jsem si psa šoupla do spacáku, a spal mi tam blaženě jak miminko. Nakonec nechtěl ani vylézt. A vůbec se nedivím, že mu byla zima, byl ledový jak rampouch. Táboření bylo fajn, ale já si ho letos úplně neužila. Přece jen, bez čichových buněk a s oteklým nosem to není zrovna ono. Tak snad příště :o) Radim byl ale velice spokojený, navíc se zdá, že se do indiánského životního stylu zakousl jak blecha do psa - a to je super! Co je škoda, že nedorazili Poláci. Bohužel nemají státní svátek v den, co my, a tak by se jim cesta nevyplatila. Snad to vyjde jinde a jindy :o) Budeme se těšit!Letošní pow byla vytoužená všemi z nás. Hrozně jsem se těšila. Pořád bylo hnusně a vypadalo to, jako by jaro prostě letos nehodlalo přijít. Ale protože dobře vím, že na úklid Turkova a pow wow je počasí vždycky objednané "shora", tak jsem věřila ve vyšší síly a těšila se moc :o)Dokonce jsem dostala v práci volno na pátek, takže jsme se ve čtvrtek sbalili a frčeli směrem na Vyškov. Co mě blažilo, byl fakt, že jsem tentokrát takřka všechno jídlo stihla přebalit do látkových sáčků a nekonaly se žádné šustivé pytlíky, které nám roky zkrášlovaly ranní přípravy snídaně :-D Do Vyškova jsme dorazili docela včas, síce později, než bylo domluveno s Radimem, ale jakž takž - tedy myšleno za světla. Radim už na tábořišti byl, připravil tyče a prozkoumal polní objížďku, kterou musela Gi zvládnout, jinak bychom se tahali necelé dva kilometry s týpkem a jinými lehkými záležitostmi. Naštěstí ve zkoušce obstála, a tak jsme na tábořišti byli nejen relativně včas, ale taky bez složitého přetahování krámů :o)Díky tomu, že už byly natahané tyče, stavělo se jedna radost. Janko samozřejmě ve chvíli příjezdu a otevření dveří od auta zmizel neznámo kam, užíval si to stejně jako minule naplno - hned si našel psí ženskou ;o) Já klukům tak nějak "jako" asistovala při stavbě kostry a týpka, pak Radim odjel a práce začala mně, takže zabydlování a vybalování jsme stihli docela včas, za světla :o) Nacpali jsme se "stylově" obloženýma bagetkama a pak už jen leželi na kožešinkách, vychutnávali oheň a klížily se nám oči. Janko po celoodpoledním lítání přiběhl za námi, stočil se na kožešině a už se nehnul :o) Evidentně si tu pohodu užíval víc než my :o) Nakonec jsme z čekání na Radima, až se vrátí ze salsy, usnuli. Nepřijel totiž v jedenáct, ale kolem čtvrt na jednu ;o)Ráno jsme ještě dokončili pár potřebných úprav (jako třeba tyč na přivázání řetězu a uzení masa), kluci odešli na dřevo, Janko za ženskýma a já si vytáhla ležení před týpí a kuchtila kuřecí vývar, tradici to našich táboření už od dob první Libavé :o) Sluníčko doslova pálilo a byl to opravdu slušný rozdíl proti dlouhotrvající zimě. A tak jsem si ho užívala v indi minišatech :o) Odpoledne jsme vyrazili na kešky v okolí Rychtářova. Došli jsme k údajnému úkrytu keše v Hamiltonech, prolezli šílenýma kopřivama a šípkama a objevili sice hromadu šutrů, leč podle popisu v hintu jaksi nebylo možné nic najít. Prozkoumávali jsme každou skulinku snad hodinu celkem, ale naše snažení neneslo naprosto žádné plody. Naznali jsme, že si z nás asi owner udělal srandu a vyrazili na keš do Rychtářova. Tam jsme byli nejdřív značně překvapení, když jsme zjistili, že ač tam roky jezdíme, nevíme nic o tom, že tam je poměrně velká sámoška. Taky proto jsme si předtím museli zajet do Hamiltonů na nanuka, trošku vyděsit místní starousedlíky. Paní prodavačka, je zřejmě na podobné existence zvyklá, takže ani nemrkla, ale některým dámám v obchodě spadla čelist, když uviděli klučičí bederku nebo moje nebezpečně prostřižené šatečky (ano, uznávám, opravdu jsem to s tím zkracováním kapku přepískla :-D)Kešku jsme zas nemohli najít - ale nakonec nastoupila do akce ŽENA (tedy já) a ejhle, kešule byla na světě :o) Bylo to sice na šíleně viditelném místě, nicméně předpokládám, že tři indoši spoře odění v bederkách a pofidérně krátkých šatičkách nebyli nikomu nápadní ;o)))Po našem návratu se stihlo celkem brzy dát do deště, ale ještě těsně předtím doběhl do týpí jeho čtvrtý obyvatel - Chodí u cesty. A pak se vydatně rozpršelo a do rána nepřestalo. První noc to docela šlo, po tyčích neteklo, takže se spalo krásně až do rána :o) Janko zase vzorně od sedmi nachystaný na kožešině, snící své psí sny. Na svou první lásku už zapomněl, protože přijela jiná, lepší, co se s ní znal už z kurzu vaření, takže chuděrka odstrčená na něj chodila vrtět ocáskem k týpku a on na ni zvysoka kašlal. Však se kvůli němu holky psí i popraly mezi sebou :o))Ráno bylo všude mokro a kluci byli vyzváni jmenovitě k zápasu v lakrosu. Prvně se na to šklebili, pak mužská hrdost zvítězila a oni vyrazili do boje. Já mezitím vyplétala lakrosku, abych si na konci, když jsem měla dojem, že je to dokonalost sama, vysloužila akorát sdělení od Ludi, že je "blbá". Hmm. Vrr. Ale aspoň byla hezčí než ta jeho předchozí!!!Pánové se vrátili z boje a nestačili si lízat rány. Hlavně Luďánek. Radima jsem v průběhu hry viděla dělat ve vzduchu slušné salto, když ho některý z protivníků (či snad spoluhráčů??) nabral, jak si klestil cestu k míčku. Luďa se vrátil s málem přeraženým nosem, do kterého dostal lakroskou. Nos mu skvostně otekl, indiánovi se podobal o to víc, protože orlí nos je na táboření víc než žádoucí :-D Zajímavější na něm byl už jen prst na noze, který mu opuchl minimálně na dvojnásobek velikosti a hrál všemi veselými barvičkami. Hlavně červenou a fialovou :-PUvařila jsem špagetky, začala vyrábět směs na ně, ale jen co jsem osmažila cibulku a na ní dvě výborné klobásky, svolával buben na zahájení táboření. No co už. Postavila jsem pánvičku na zem, dveře do týpí zajistila dveřmi a hurá na zahájení. Po návratu mě čekal šok - na pánvi zůstaly kousíčky cibulky a jinak ani ťuk. Nedělám si iluze, že to byl cizí pes. Janko o té vonící dobrotě věděl a jakožto psí prcek se dokázal bez potíží protáhnout pod liningem. V tu chvíli jsem měla chuť udělat z něj nadívané stejky. Snesu hodně. Ale ukrást mi komplet celé špagety (nebo omáčku na ně), je smrtelný hřích. Špagety totiž miluju k zbláznění. Takže nám velmi přišlo vhod, že Hanes a Witko slavili narození dětí a uspořádali malou hostinu k této příležitosti. Stejně jsem pro své špagetky hořce plakala. Večer jsme je konzumovali s kečupem a sýrem, příšernost sama :(V průběhu žranice jsme byli navíc zahrnuti do procesu obdarovávání - indiánské zvyklosti jsou trošku jiné, než naše - u nich se nebere, ale dává, když někdo slaví. A tak jsem dostala vyšívané pouzdro na šídlo, Luďa starý toulec na luk a šípy (hurá, konečně mám předlohu a můžu si ušít svůj!) a Radim různé drobnosti. Bylo to moc pěkné, škoda jen, že my bychom asi museli rozdat střechu nad hlavou :-D Nic víc asi nemáme ;o)Večer to vypadalo na déšť, ale nepršelo a tak slavnost probíhala v pohodě a klidu. My se ale místo ní tentokrát vypravili na procházku údolím, protože jsme to doposud nestihli. Po cestě jsme se potkali s jihlavskou bandou (a dokonce přijela i Hitunkala!!!) a zjistili, že náš vztah ke slavnosti je stejně vřelý jako jejich. Hezké na pozorování, ale ne dlouho. Ta volnost nám byla přednější.. Chvíli u nás poseděli Muff s Hankou a pak jsme se přesunuli my k nim do lesošského týpka :o) Hanča nám uvařila výbornou kukuřičnou kašičku a bylo fajně :o)Pak jsme odešli už pomalu do hajan, tentokrát zas posíleni o dalšího člena v týpí - Davida (pokud mě paměť nešálí). A tak nakonec u nás bylo docela veselo a plno :o) V noci se rozpršelo. A ne málo. Déšť mě vzbudil někdy kolem půl třetí ráno. Nedalo se usnout, když člověk děsně potřeboval na záchod. Pauzy mezi deštěm byly asi půl minuty. Jednou jsem to zaspala, podruhé vyběhl dřív ven Radim. Už jsem byla úplně zoufalá, ale nakonec jsem i já mohla vyběhnout na palouček, aniž bych promokla jak vodník. Kolem půl páté už nám cedilo do týpka docela solidně. Luďa naznal, že spát se v tom nedá, a tak s Radimem rozfoukali oheň, já rozdělala těsto na placky a Luďa, žravka, se jal smažit placičky. Co bylo dál, nevím. Snědla jsem dvě a usnula spánkem spravedlivých. Vzbudila jsem se až v jedenáct. Bylo pořád hnusně, už sice nepršelo, ale nebylo to na dlouhý pobyt, zvlášť, když kde kdo už od rána balil a odjížděl. Vzhledem ke stavu cesty opravované a bagrované, rozmočené a rozježděné auty, jsme se do balení pustili taky dost brzy. Autem se rozhodl bahnitou stezičku projet Radim. Na tábořiště se dostali, naložili jsme věci a kluci se rozjeli zase zpět na Rychtářov. Jenže ouha. Autíčko nám pěkně zaplavalo bahýnkem až na dno a bylo. Naštěstí stejně jako vloni na kurzu vaření zasáhl Chodí vodou se svým teréňákem a Soplíka vysvobodil. V tom nadšení jsme mu ani nestihli poděkovat. Snad příště :o)Bylo to jako vždy super, i když letos ta atmoška byla nějaká jiná. Každopádně změna je život a i tak se nám táboření moc líbilo a já osobně jsem si báječně odpočinula :o)
|
|
|