|
| |
RECEPTY NA MEDÍKY A ŠŤÁVIČKY
Protože už mi hodně moc lidí říkalo o recepty na některé moje kulinářské výtvory, které mají základ v rostlinkách rostoucích na louce, rozhodla jsem se pro zjednodušení svoje i jejich dát tyhle receptůry na net. A jelikož jsem se právě dopracovala ke své kuchařské knize (ona je teda maminky, ale využívám ji taky :o), tak už to tu máte :o)
Pampeliškový med
200 květů pampelišek se svaří s jedním celým citronem a 1 a 1/4 litrem vody. Vaří se 20 minut. Pak se nechá 24 hodin stát, přecedí se přes látku a odvar se sváří 1 a 1/2 hodiny s 1 kg krystalového cukru, nechá se chvíli schladnout a leje se do sklenic (dobré na průdušky).
Podbělový med
Totéž, akorát místo 200 květů pampelišek se dá 500 květů podbělu. Je lepší a hustší.
Bezový med
1/4 kg květu, ostříhat silné stopky. Oprat ve vlažné vodě, zalít 1 litrem studené vody, přidat celý citron i s dobře omytou kůrou (na kolečka). Povařit 15 minut. Večer druhý den po vyluhování přecedit přes plátno. Do odvaru přidáme 1 kg krystalu a vaříme na mírném ohni až do hustoty medu (asi 1 a 1/2 až 2 hodiny). Nalejeme do skleniček.
Bezová šťávička
(Pájova a Helenčina oblíbená :o)
4 litry vody převařit, do zchladlého se dá 40 kousků bezového květu a 4 nakrájené citrony (bez jader, jinak hořkne), nechá se 24 hodin vyluhovat. Pak přecedit přes hadr a přidat 4 dkg kyseliny citronové a 4 kg krystalu. Zamíchat až do rozpuštění. Přivést k varu a ochlazené nalívat do suchých vymytých lahví.
Likér z plodů černého bezu
(alias když Šedyho honí mlsná :o)
1 litr bezinek, 1 litr vody, 5 hřebíčků, 2 kousky skořice a vanilková tyčinka.
Vše se vaří 1 - 1 a 1/2 hodiny. Potom se přecedí přes husté sítko nebo silonovou punčochu. Na jeden litr šťávy se dá 1 kg cukru a chvíli se povaří, až se cukr rozpustí. Plní se do láhví a nakonec se dá lžička rumu, aby se šťáva nekazila.
Kopřivová limonáda (recept od Georgie)
10 dvaceticentimetrových natí kopřivy, 3/4 litru vody, med (třeba bezový ; o), citrón
Kopřivu nahrubo nasekáme a vložíme do mixéru spolu s vodou. Promixujeme tak, aby voda získala hnědozelenou barvu (ne moc a ne málo). Přecedíme přes plátno (nejlepší je ale stejně plínka :o) a dochutíme medem a citrónem dle chuti. Necháme pořádně vychladit a podáváme s plátkem citrónu. V létě parádně osvěží! :o)
Rakytníkový sirup
Na 1 litr šťávy dáme 3 gramy kyseliny citronové a 1,6 až 1,7 kila cukru. Šťávu připravíme vylisováním přes hadřík. Zastudena smícháme a plníme do sterilních lahví. Uchováváme v chladu a temnu.
Kvůli téhle vitamínové bombě jsme s taťkou prvně vytáhli starý strojek na šťávu. Ničím jiným bychom to asi tak dobře nevylisovali. Sbírání je docela složité, rakytník píchá (auau) a ruce se lepí. Ale výsledný efekt stojí za to! A to nejen proto, že rakytník obsahuje víc vitaminu C než citron :o) Taky obsahuje vitamin A a spoustu minerálů. Sbírat se má v září, protože to je úplně nejúčinnější :o)
Zimní čaj
(Zlatčin úžasný kulinářský výtvor)
1 l červeného nebo černého rybízu (nebo na půl), 1 l různého ovoce (citróny – důležité, jablka, jahody, višně, meruňky, nektarinky, hroznové víno), 1.20 kg cukru krystal, 1 lžička skořice, 3-4 hřebíčky, 1/8 l rumu
Omyté, očištěné ovoce rozkrájíme, dáme na plech s cukrem, skořicí a hřebíčkem. Dáme do trouby vyhřáté na 200°C a necháme zde asi 20 minut. Potom směs přelijeme do hrnce i se zbylým cukrem, přidáme rum, promícháme a plníme do skleniček, ještě teplé zavíčkujeme. NEZAVAŘUJEME!
A požitek pro čichové a chuťové buňky máte zaručen! Zlatka dovezla jednu skleničku na ochutnávku a my ji málem sluply i s obalem ;o) (ne Zlatku, ale tu sklínku :o)
8.10.2006
Originální hlášení z našeho kolejního rozhlasu, podobné perly slýcháme často, zvlášť, když slouží Arabela..
"Pozor, hlášení! Paní Laštůvková do prádla! Opakuji! Paní Laštůvková do prádla!"
Chudák paní Laštůvková!!! :-))
Nebo další perla: "Přijelo auto z prádelny, čeká venku!" - to by nám asi nedošlo, že! Běžně se stává, že auta z prádelny čekají ve vestibulu! :-)
10.10.2006
Tož to je Ostrava - pro někoho špinavé a černé město - já bych spíš řekla krásné a zelené - na obzoru Vítkovické železárny a jinak jen stromy, stromy, halda, stromy... :-)
EKODROGERIE
Už delší dobu jsem zaregistrovaná jako odběratelka produktů firmy MISSIVA - a tak jsem si říkala, že bych mohla tak nějak zhodnotit, jak mi jejich výrobky vyhovují (či nevyhovují :-)
Takže:
PRACÍ PROGRAM PERMON - EŠV, naprosto úžasná věcička, která mě dostala - neobsahuje soli, protože je v tekutém stavu, ani zeolity a fosfáty. Tím pádem je zatím tím nejšetrnějším pracím prostředkem, který u nás seženete. Pere skvěle, fleky mizí a to nemluvím o úspoře energie - všechno peru na 40°C, jen povlečení a ručníky na 60°C. Prací program obsahuje totiž enzymy, které by devadesátku nepřežily a tím pádem by nefungovaly :-) Už se nikdy nebudete muset škrábat, pomáhá i při různých kožních onemocněních! Dokonce i naše mamča si ho moc chválí, i když se ze začátku bránila zuby nehty, když jsem jí ho nabízela. Děsila ji alchymie, kterou program vyžaduje - jednotlivé složky se míchají podle poměrů dohromady (zabere to asi tak dvě minuty vašeho života a to se dá přežít :-) Navíc nádherně voní!!!
GEL NA NOHY GOLIÁŠ - další vykutálený výrobek, který se mi taky parádně osvědčil - na nohou mi vždycky praskala kůže a měla jsem na nich otlaky - teď nemám ani jedno ani druhé a krom jiného, při pravidelném používání nohy přestávají obtěžovat svým odérem širé okolí ; -)
LEONTINA - dvojité EŠV, který je naprosto univerzální - pere jemné prádlo, záclony a svetry, slouží jako sprchový gel. Krásně voní a opravdu funguje :-)
CELESTÝNA - EŠV přípravek na nádobí - je koncentrovaný, takže se ředí s vodou. Výsledný efekt je ten, že to je spíš voda s vůní, než gel, ale myje naprosto spolehlivě a spotřeba prostředku je mnohem menší než třeba u klasického Jaru. S jednou butýlkou si vystačím na velmi velmi dlouho (takže ani žádné vedlejší odpady navíc!).
ŠAMPON A KONDICIONÉR RTÝNA - Tak tenhle přípravek se mi bohužel neosvědčil, ale možná je to dáno typem mých vlasů, spousta lidí si ho chválí. Já mám po něm vlasy těžké a přijde mi, že stejně mastné jako před umytím. Takže tenhle výrobek už si nekoupím.
DEODORANT RTÝNA - Používá ho moje sestra, a musím říct, že krásně voní a prý opravdu pomáhá (to tvrdí Peťa, já ho nezkoušela, ale myslím, že jí můžu věřit, na kosmetiku je drak :-) A to nemluvím o Danovi, který ho vyzkoušel nedávno a vzhledem k jeho alergii na deodoranty mě příjemně překvapilo, že je moc spokojený :o)
PAN PROKOUK - prostředek na mytí skel a oken. Vyzkoušela jsem teď na bytě, když jsem čistila okna od nánosů prachu a barvy a světe div se - nejen že vidíme, ale okna taky drží čistá, i když prší!
Jinak je super, že prázdné obaly je možné poslat firmě k recyklaci, která z nich vyrobí zahradní nábytek. Hodně výrobků už má označení EŠV (ekologicky šetrný výrobek),což je certifikát o tom, že tento výrobek nebude Zemi zatěžovat (samozřejmě bude, ale co nejmíň). Jelikož jsem " distributor" , kdybyste kdokoliv něco potřeboval, dejte mi vědět, dostanete to za nákupní cenu + podíl na poštovném.
A věřte, že když i naše mamča do toho šla a chválí si to, tak ten prací program opravdu stojí za to! :-)
ARABŠTINA
Ono to sem sice vůbec nepatří, ale i když jsem si lámala hlavu sebevíc, nevymyslela jsem, kam jinam to upíchnout... Snad se to ztratí ; o)
Prostě jsem se jen chtěla pochlubit, že po půl roce flákání mě donutil Trp (což by mě teda v životě nenapadlo, že zrovna on) vzít do ruky takovou tu modrou učebnici arabštiny a začít se ji znova společně s ním učit. Jsem mu za to fakt vděčná, už jsem čekala, že když mi zrušili arabštinu 4 (byla jsem tam nahlášená já a ještě jeden aktivista), tak to padne všecko a já zapomenu i ten trošek, co jsem si ještě pamatovala :-) Uvidíme, jak to bude pokračovat, snad dobře! ; -)
A jinak by mě docela zajímalo, kdy a jestli vůbec budem pokračovat v arabštině s Barčou, která to vzdala hned u písmenek ; -) A totéž platí pro Adélku, která se o latinu zahlásila tuším dvakrát a pak dlooouho mrtvo ; -)
Holky - do toho!!!!
FAIRTRADE
Zrovna mi přišel mejlík z Ekolycea, tak se musím o jejich nabídku podělit ; -) Ekolyceum rozjíždí nový projekt, bude dovážet do Ostravy Fair Trade výrobky a dodávat je zájemcům za původní ceny. Pokud byste někdo měl zájem (a jste z Ovy, nebo se ozvete mě a já to za vás vyřeším :-), mrkněte na stránky Ekolycea - www.ekolyceum.wz.cz a vyberte si, co dobrého koupit, v následujícím souboru :-)
EKOOBCHŮDEK V OSTRAVĚ
Dneska jsem se tam byla prvně na popud Ivy podívat, a docela jsem koukala! Překvapuje mě, že jsem si tohohle krámku nevšimla už dávno, ale jezdila jsem kolem něj pět let jak slepá :-)
Najdete ho na adrese Vítkovická 8, přesněji řečeno, naproti nákupnímu centru Karolína (na místě bývalého ÚANu) dole v paneláku. Mají tam krom spousty dobrých věciček taky moc milou paní prodavačku, která vám poradí, vysvětlí a ještě dostanete na ukázku vzorky výrobků, o které jste projevili zájem!
A co že to tam mají tak zázračného? Krom sušených plodů, čajů a spousty dalších tinktur a podobně tam seženete taky německou přírodní kosmetiku LAVERA pro vegany - něco přímo v obchodě, něco vám objednají - všechno v biokvalitě.
Dále jsou zde k dostání takzvané " mýdlové ořechy" na praní - 100% ekologické, sbírané v Indii. Zatím jsem nezkoušela, ale mám od Ivky vzorek na otestování, tak hned, jak se dostanu k pračce, dám vědět, jak to dopadlo...
Poslední, co mě při první návštěvě zaujalo, byla rostlinka zvaná " sladká tráva" , odborně Stevia rebaudiana, rostoucí v Paraguayi, která je 200-300krát sladší než cukr a je organismu prospěšná. Nyní tam seženete sušenou a drcenou rostlinu jako přísadu do kaší a podobně, na jaře je možné přímo si koupit živou rostlinku!!! Ještě poznámka pro indiány - nejedná se o tzv." sweetgrasss" (Hierochloe odorata), která se používá jako obřadní bylina!
No nevím, jak vy, ale já jsem nadšená! Konec protivnému objednávání po netu a běhání pro těžké krabice na poštu :-)
BŘIŠNÍ TANCOVÁNÍ :o)
9.3.2007 Tak musím říct, že víkendovka měla velmi pozitivní dopad nejen na mou maličkost, ale celkově na většinu z nás, které již někdy tancovaly. A tak jsem po roce nucené přestávky v tancování přišla na to, že bez tohohle typu pohybu nemůžu žít a obvolala holky. Pak stačilo zajít za vedoucí kolejí, která mi poměrně hodně ochotně přenechala prostor na kolejích zadarmo na tři hodinky tancování týdně. A tak máme svou malinkou skupinku a tančíme si, pro radost i pro oko ; o) To snad hlavně do budoucna. Snad to tentokrát vyjde ; o)
TO MĚ TEDA DOSTALO!
Zrovna jsem se na MF Dnes dočetla, jak jsme my, ekologové, nebezpeční státu. Aspoň si to myslí pan prezident.
" Ničení planety nevidím, nikdy jsem neviděl a nemyslím, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci."
" Environmentalismus je náboženství, které se snaží změnit lidské chování a ekonomiku."
" Je to úplný nesmysl. Globální oteplování je prostě nesmysl."
To fakt myslí vážně?!
MALOVÁTKA PODZIMU
     
Ostravo, Ostravo! Kde jsem oči nechal, když jsem k tobě spěchal?
Jak mě jednou zase něco napadlo :o)
Už vloni jsem měla nápad. Sehnat skupinku lidí, kteří by byli ochotni přispět dvěma stokorunkama na rok na adopci dvou krásných krkavců ve vlašimské záchranné stanici. A protože mám šikovné kamarády, projekt se zdařil a krkavci jsou adoptovaní :o)
A protože bych to asi nebyla já, kdybych pořád něco neplánovala (samozřejmě samé ptákoviny - za které mi zrovna krkavci mohou být docela vděční :o), místo učení na státnice a psaní bakalářky jsem vymyslela, že bychom ještě mohli adoptovat našeho vysněného rysa Míšu. A protože už vím, jak na to, rozhodla jsem se projekt rozjet hned. A docela se daří. Z plánovaných 40ti lidí se mi jich přihlásilo 17 a stačil na to jediný den! :o) Takže věřím, že všecko klapne a budeme si moct napsat na stránky, že už máme třetí adoptivní zvířátko :o)
... few monates later :o)
Bohužel se někomu povedlo milého Míšu vyfouknout nám před nosem, ale to vůbec nevadí. Vypadá to, že si místo něj adoptujeme nějaké Afričanče nebo tak něco :o)
Jak jsem objevila ... gramofón!
Není to tak dávno, co mě naši vytáhli za svým kamarádem na chalupu, prý kvůli sběru třešní do mých zavařených dobrůtek. Nakonec to ale vypadalo úplně jinak. Po příjezdu do Rohozné začalo lít jako z konve, my se nastěhovali do chalupy, zatopilo se v kamnech a mamka uvařila voňavý čaj. A Karlík, kamarád našich, přinesl z vedlejšího pokoje celou hromadu starých gramofonových desek a všichni tři se jimi začali prohrabovat. V průběhu dalších tří hodin jsem slyšela obrovské množství písniček, které letěly v dobách, kdy bylo našim asi tolik, co teď mně. Ale co bylo neuvěřitelné - nejen, že tatínek, který se neumí zastavit ani na deset minut, tři hodiny seděl jako přikovaný k židli a s úsměvem poslouchal, ale na všech třech bylo vidět, jak mládnou, jak jim září oči. Sice mi nebylo moc dobře, ale neměla jsem to srdce jim to kazit. Pohled na jejich rozzářené obličeje byl nezapomenutelný :o)
Navíc jsem si uvědomila, že jsem, pohlcená dnešní konzumní dobou, zapomněla na krásu praskajících gramofonových desek, které mají nezaměnitelné kouzlo své dávno uplynulé slavné éry. Proto jsem taky zajela do Opavy a v mém oblíbeném Velkém Bazaru prohrabala pár hromad starých, vyházených desek. A ejhle, našla jsem tam pravé poklady - a za dvě koruny kus! Maminka, která je pak dostala, zářila jak stowattovka :o)
A já, pokud to půjde, si gramofón vezmu s sebou na byt. Takové romantické večery u desek, které chrastí a musí se co chvíli otáčet, mají své nezaměnitelné kouzlo ;o)
MŮJ DŮM, MŮJ HRAD
Stěhování, zvláště to první, stojí vždycky za to. A tak jsem naše zážitky musela zaznamenat i pro příští generace ;o)
VÁNOČNÍ ŠÍLENÍ
Zítra jsou konečně dlouho očekávané Vánoce. Letos jsem si myslela, že budu konečně mít klid a čas na to, abych napekla cukroví, nakoupila (nejlépe s předstihem) dárky a vůbec se na tu slávu pořádně předpřipravila. Ve skutečnosti to bylo snad ještě hektičtější než kdy jindy.
Vážně nepochopím, jak může někomu imponovat City park přecpaný lidma, co mají pocit, že musí vykoupit všecko, co tam vedou (a že v těch dvou patrech mají setsamramentsky moc věcí) nebo blikající blbosti na okenních tabulkách ve tvaru Santa Klause. Amerika se nám přibližuje nadosah, kdeže jsi to žil, Kolumbe!
Co mě dostalo asi nejvíc, je fakt, že když jsme s Luďou dojeli z Ostravy do naší malé a klidné Jihlavy (jak tomu kdysi i bývalo), nedalo se zaparkovat - všude stály starší i novější plechárny a sídlištěm se bez systému proplétalo asi pět aut ve snaze urvat první místo, které jeho současný majitel neprozřetelně uvolní. Zaparkovali jsme o tři bloky dál a to ještě tak natěsno, že jsem čekala, že Gi si odře buď čumák, nebo zadek. Díky bohu je Luďa šikula a vešel se.
Moje každoroční snahy koupit vánočního kapra (chlazeného a vykuchaného!) prvním rokem slavily úspěch napoprvé. V předchozích letech to bývalo spíš stylem, že jsem došla do rybárny, vystála si megadlouhou frontu na zmíněné chlazené půlky a paní mi po půl hodině oznámila, že půlky došly a že mi kapra klepnou na počkání. Když jsem ty ubožátka viděla, jak plavou v kádi břichama nahoru, spíš mrtví než živí, mohutný zakrvácený chlap hodil jednoho z nich na dřevěné prkno a zvedl paličku... A já se otočila, plný oči slz a rvala se mezi lidma ven, a řvala za sebe, že žádnýho kapra nechcu. Možná jsem moc měkká, ale na tohle žaludek prostě nemám a když vidím, v jakých podmínkách ty ubohý kapry mají, tak bych si snad dala k večeři kapustu (i když kapří řízky miluju!) Tenhle předvánoční masakr mi teda vánoční náladu rozhodně nevyčaruje :(
Jako malá holka jsem chodila pravidelně každý rok s mladší sestrou a rodiči pouštět živého lína zpátky do rybníčku. K večeři byly mražené kapří půlky a my byly štěstím bez sebe. Někteří líni přežili, takže to možná i mělo smysl :o)
Stromeček jsme odvrhli už pár let zpátky. A po vzoru jedné báječně pohádky z dětství tatínek nosil stromečky, které někdo vyhodil, protože omylem koupil mrzáčka nebo už ho použil třeba ve škole a pak ho nepotřeboval. Vždycky jsme si se sestrou představovaly, že náš stromeček bude nejhezčí a bude mít nejhezčí Vánoce, ne proto, že je nejkrásnější, ale proto, že ho máme tak rády.
Časem jsme přešli na systém stromeček v květináči (když jsem si s ním ale málem strhla kýlu, tak jsem naznala, že to sice je velmi ekologické, ale poněkud nepraktické) a dneska to máme vymakané už k dokonalosti - koupím svazek smrkových větviček (nejlépe takových, které už vypadají, že si je nikdo nekoupí) a nazdobím starý kolovrátek :o) A pěkně tradičně, protože Vánoce jsou to, co si pamatujeme z dětství, ne to, co hlásají v obchodech od konce října.
Jen je škoda, že na Ježíška už se nemůžeme spoléhat, Vánoce mě stojí rok od roku víc a nutno si přiznat, že ty částky se šplhají hodně vysoko, pokud chce člověk koupit něco pořádného a žádnou kýčovitou nebo nekvalitní blbost. Výhodou je, že mě začalo bavit tvoření všeho druhu, takže přátele jsem obdarovala dary vlastnoručně vytvořenými, jako patchworkem, drátkovanými drobnostmi a nebo perníkovými chaloupkami :o) Finanční úleva je znát, leč večery trávené u takových výtvorů bývaly hodně dlouhé...
Hrozně bych si přála, aby Vánoce někdy měly znovu ten rozměr, jako před lety, když jsem byla malá žába a věřila na Ježíška a Zlaté prasátko. Tradice jsou věc, která mě moc zajímá a baví, ale bohužel v dnešní přemodernizované době se to málo, co si můžu z tradic vzít, rozplývá v přebytku nesmyslných reklam a svítících ptákovin.
A hrozně bych si přála, aby moje děti jednou zažily to, co jsem kdysi jako malá se zářícíma očima viděla já... Kouzla a čáry a obrovskou radost třeba z dětské knížky... Ráda bych viděla to kouzlo v očích svých dětí... Kdoví, jestli se někdy dočkám, dnešní doba pohádkám nepřeje...
OSTRAVO, OSTRAVO, KDE JSEM SRDCE NECHAL(A)
Dlouho jsem uvažovala, jestli to sem budu dávat. Taky je to už tři měsíce, co mi tenhle text leží na fleshce. Dneska jsem se rozhodla, že ho sem přece jenom dám.
Věnováno jen a jen mé drahé Ostravě.
_________________________________________________________________________________
NEOPOUŠTĚJ STARÉ VĚCI PRO NOVÉ
aneb
AUKRO A TI OSTATNÍ
Tenhle článeček jsem chtěla napsat už před asi třičtvrtě rokem. Jenže člověk míní.. Pořád na to nebyl čas a já se k tomu holt dostala až teď. Nevadí. Dneska to konečně napravím :o)
Vloni v zimě jsem poprvé uslyšela o stránce na internetu s názvem Aukro. Nejdřív jsem to zvědavě okukovala a pak zkusila prodat první věc - puzzle s tygrem :o) A ono se to povedlo. Stejně jako jsem se úspěšně zbavila copánkovače z pouti, strojku na vlasy (zakoupeného v Polsku s prvotním záměrem stříhat jím našeho psa, což se ukázalo jako nemožné) nebo třeba sady kosmetiky, kterou by u nás už nikdo nevyužil. Časem se ze mě stal profi Aukrák, prohledala jsem svoje (i cizí - ty samozřejmě s dovolením :o) skříně a prodávala kde co - oblečení, knížky, kosmetiku.. K mému překvapení se prodaly i takové šílenosti, jako třeba naprosto úděsný dárek - silikonové vložky do podprsenky (dostala jsem je darem a pořád mi bylo líto hodit to do popelnice - a nakonec se o ně na Aukru strhla hotová bitka :o). Sama jsem samozřejmě sem tam taky něco koupila a většinou to byl dobrý kup. Až na sem tam nějakou výjimku :-D Můj první nákup byla stará ošatka, ale v takovém stavu, že to jsem teda mírně řečeno nedávala. Po vybalení se z ní sypaly zbytky zaschlého těsta a prášek z chodbiček vyvrtaných nějakým pracovitým červíkem. Nakonec jsem i pro tuhle věcičku vymyslela skvělé využití - dostala ji Lucy, která z ní byla nadšená - rozhodla se podle ní kreslit ;o) Další kup, který nebyl zrovna moudrý, byl nákup patnácti videokazet s jógou. Hmmm.. Kdybych si pečlivě přečetla text inzerátu, asi bych do toho nešla, když nemáme videopřehrávač :-D Ale já si naivně myslela, že se jedná o dvd :o) Pak jsem tu hromadu nevyužitelných kazet prodávala zase dál.. Naopak s oblečením mám většinou velice dobré zkušenosti - za nízkou cenu i nové anebo velmi zachovalé pěkné věcičky.
A proč se mi to tak líbí?
Zaprvé je to možnost, jak se zbavit věcí, které (už) nechci nebo mi doma překáží. To jsem ocenila právě teď, při stěhování do nového bydlení. Aktivně jsem se zbavila mnoha věcí, které mi doma ležely a čekaly, že je "někdy" možná znovu použiju. Někdo by si možná řekl, že mě na tom láká to, že za ně dostanu peníze. No jo.. Jenže. Pokud věc nabízím za pět korun jen proto, aby si ji někdo vzal a použil ji, místo aby se vyhodila, nemám z toho vlastně nic, kromě starostí. Nějaké peníze padnou na provizi Aukru, poplatek za vystavení a balicí papír s izolepou. Vlastní iniciativu jako balení, psaní mejlů a nošení na poštu do toho ani nepočítám, protože to už bych v tom mínusu byla pořádně. Samozřejmě, někdy se to i vyplatí, ale co mě nejvíc těší, je fakt, že ta daná věc, i když já ji nepotřebuju a buď by mi někde překážela nebo bych ji hodila do popelnice, najde využití jinde - a dotyčný z ní má v mnoha případech ještě radost. A to je hlavní důvod, proč prodávám na Aukru - přijde mi to ekologické a písnička "Neopouštěj staré věci pro nové" v tomto případě naštěstí neplatí :o) Jsem hrozně ráda, že je způsob, jak někomu udělat radost a zároveň neplnit zbytečně popelnice.
A nákupy? Tam je to podobné. Většinou na Aukru kupuju věci, které se normálně ani sehnat nedají a mám radost, že ačkoliv původní majitel je už nechtěl, najdou u mě využití. Jediné, co mě poslední dobou docela štve, jsou poměrně vysoké poplatky Aukru.
Na internetu se dá najít ale víc míst, kde se dá prodávat nebo nakupovat. Já osobně mám ozkoušený www.mimibazar.cz - podle názvu nelze soudit obsah, protože se tu dají koupit i jakékoliv věci pro dospělé - převážně oblečení. A já si přes Mimibazar.cz a přes Aukro nakoupila skvělé šatičky do tanečních, za pár korun a hned několikery. Jsou hezké, jsou levné.. a někomu už se nehodily :o) A navíc, normálně v obchodech bych takové ani nesehnala.
Tento týden jsem narazila na netu na další zajímavou stránku - www.fler.cz - je to taky formou internetového prodeje, ale jedná se o prodej vyrobených věcí. Kromě skvělé inspirace (najdete tu všechno, od malování na textil, přes drátkování, patchwork až po nabídku potřeb pro tvořilky a kutily) se tu dá pořídit originální dárek. A já mám v plánu zkusit prodat něco z těch svých výtvorů. Uvidíme :o) Navíc teď na Fler.cz probíhá akce pro útulek Tibet, tak pokud stihnu nějakého svého drátkovaného andílka, tak bych taky chtěla nabídnout penízky za něj právě Tibetu (teda samozřejmě, pokud by si ho někdo chtěl koupit ;o)
Nejen internet nám nabízí skvělé možnosti, jak se zbavit pro nás již nepotřebných věcí. Po letošních povodních na jihlavském rádiu hlásili, že v Jihlavě probíhá sbírka použitého oblečení. A tak jsme se s mamčou vrhly na naše nacpané skříně a ejhle - naplnily jsme asi šest velkých banánovek. A to jsme ještě nevybrali vše, co už nenosíme a schováváme na dobu, "až se to zas bude nosit" nebo "až do toho jednou někdo zhubne/ztloustne" :-D Pevně věřím, že aspoň část se někomu hodila a naše hadříky ještě dostaly možnost nošení. Faktem zůstává, že na našich skříních ten úbytek materiálu vůbec není znát, což je docela s podivem. Ale na druhou stranu - i trochu znamená hodně :o)
Do nového bytu jsem se rozhodla brát opravdu jen věci, co používáme nebo máme hodně rádi. A i přes to tu je hromada krabic plných věcí. Pevně doufám, že až budou funkční vestavěné skříně v předsíni a linka v kuchyni, nebude už v obýváku stát ani jedna krabice :o) Jsme zahlcení knížkama, kterých se nelze zbavit, protože je máme rádi, oblečením, kteréhoje sice pořád málo, ale na druhou stranu plné skříně a taky věcma na tvoření a tak. Nemluvím ani o věcech táborových nebo indiánských - ty jsme uklidili na chalupu a zahradu - s tím, že na jaře je probereme a uklidíme. Je zvláštní, jak moc velké tendence k hromadění člověk má :o) I přesto - spousta věcí už našla nové páníčky, a díky bohu za to :o) Kam bychom je jinak dali, to teda netuším ;o)
____________________________________________________________________
ODI ET AMO
čili
NENÁVIDÍM A MILUJI :o)
V životě nás potkává spousta drobných příjemných i nepříjemných drobností. Některé z nich jsou pro mě něčím svátečním, vzácným, nebo prostě jen oblíbeným. Jiné naopak ze svého života s radostí vypustím, pokud to ovšem jde. A ono to většinou nejde :o)
A tak jsem se zrovna před pár dny zamyslela, které věci mi dělají radost, co mám ráda.. A na druhou stranu, co mě dokáže přivést na pokraj šílenství :o) A sice to není kompletní seznam, co sem teď napíšu, ale myslím, že je dobré si občas uvědomit, co mi dělá radost, abych si to užívala častěji a víc, anebo, naopak, se vyhnula tomu, co mě vytáčí do vrtule :o)
.... mám ráda, dělá mi radost:
- tichý podvečer, kdy přestane foukat vítr, na ulicích nejsou lidi a já bloumám sama samotinká městem
- horkou sprchu nad hlavou (promiň, kapičko Járo, vím, že je to neekologické...ale já si nedokážu pomoct :o)
- svěží ráno, rosu na trávě, první ptačí zpěváky a horký čaj v plecháčku
- brouzdání bosýma nohama v trávě
- běh a vdechování voňavého vzduchu v lese
- vůně chladného kamene a hlíny v podzemí, jeskyních nebo starém hradě
- chuť hlíny na jídle opečeném na ohni a tak trochu záměrně upadlém do popela nebo na zem (moje malá úchylka :o)
- energii, kterou v sobě cítím při tanci se šavlí
- vůni čistě vyžehleného prádla
- tiché snášení vloček na zasypanou zem
- psí čumák, který sní své psí sny na mé papuči
- knížku Karpatské hry
- vůni kanálů před bouřkou (no jo, další úchylka, ta má ale původ v dětství :o)
- tanec mezi kapkami letní bouřky
- špagety kdykoliv a na jakýkoliv způsob (kolejní závislost)
- oheň a jeho praskání
- když dokončím po dlouhé době nějakou věc, kterou jsem dřív odložila a nevěděla si s ní rady nebo se mi prostě nechtělo
- sledovat točící se buben pračky (je to lepší než televize, kterou nemáme)
- Johnnyho v Hříšném tanci ;o)
- nadšené psí oči na dlooouhé procházce
- bubnování rozléhající se nocí mezi spícími týpky
- tvořit cokoliv vlastníma packama, ať už z toho vznikne ve výsledku jakákoliv zpotvořenina
- když jsem poprvé při salse zažila pocit, že tančím, ačkoliv to neumím a nevím, co se bude dít :o)
- jízdu vlakem s otevřeným okýnkem letním podvečerem
- vůni ostravské haldy
- když mi někdo napíše na stránky komentář ;o))
- když slyším krákat havrana (na výšce jsem věřila, že to je znamení, že udělám další zkoušku - a vycházelo to!)
- když se po dlouhé zimě převleču z teplých civilních svršků do tenkých šatiček a vyrazím bosky na dřevo
- všechny možné dutiny ve stromech a jejich malé obyvatele
- obrázky Victorie Francés
- když na stránkách útulku Tibet najdu dalšího pejska nebo čičinu, kteří našli domov
- babiččina Prasečí ouška
- vůni vyuzených kůží z týpí
- romantiku na líné Lužnici i adrenalin na Moravici
- konzumaci oběda v čisté posteli ;o)
... nemám ráda, štve mě:
- když mi dojdou baterky ve foťáku ve stěžejním momentu, nebo v MP3 v době, kdy do cíle je ještě daleko
- rozježděnou břečku
- klepy a pomluvy, zvlášť když je nechtíc vyslechnu na vlastní uši (a to jakékoliv - o mně nebo jiných)
- svou neschopnost dodělat věci hned
- nepříjemné lidi na úřadech
- že jsem se vybodla na doktorandské
- nehty skřípající o tabuli, polystyren třoucí se o sebe
- když mi někdo kazí chuť k obědu pracovními starostmi (na ty je dost času po obědě)
- každý, kdo si myslí, že je nejlepší ve svém oboru - bo si to většinou myslí ti, kteří na to nemají
- lektorky orientu, které neumí učit
- každý, kdo se mi snaží nacpat do bytu zbytečné blbosti
- když mi Luďa neřekne včas, že přijde návštěva, a já nemám zrovna uklizeno ;o)
- že když douklízím, můžu začít od začátku znova
- plivání na chodník
MALÉ ZAMYŠLENÍ PO DLOUHÉ DOBĚ.. 28.9.2010
Je to zvláštní. Tyhle stránky pro mě znamenaly strašně moc, zvlášť první tři roky, kdy jsem se s nimi piplala, oprašovala je a denně doplňovala o novinky. Poslední rok na ně nějak nezbývá ani myšlenka, že jsem si na ně vzpomněla teď, má na svědomí jedna moje kamarádka, která se přes google progůglila až k nim a pak se mě ptala, jestli jsou moje.
A já se stydím, protože moje opečovávané webové miminko mezitím pěkně vyrostlo, zestárlo a já na něj neměla chvilku svého volného času. Nevím, jestli to jde napravit, jestli to chci napravit, ale rozhodně mě to donutilo zamyslet se nad pár věcmi, které se poslední dobou staly nebo se dějí.
Je to tři měsíce od mého posledního příspěvku. Čím jsem od té doby žila? Proč jsem si vůbec nevzpomněla, že mám nějaké stránky, které by to chtělo doplnit? Možná už sem ani nikdo nechodí a nečte ty moje písmenka, ale pro můj pocit bych na tyhle svoje stránky - kamarády neměla zapomínat. A dělo se toho dost. Nebo aspoň dost převratných změn. V polovině prázdnin jsme se s Luďou brali. Kdo by to byl před třemi lety řekl, co? Letí to jako voda a po dvouletém přátelství a tříletém pěkném vztahu jsme se prostě rozhodli, že nám spolu je natolik dobře, že to stojí za ten jeden pěkný den, kdy já si budu připadat jak princezna a Luďa to nějak přežije ;o) Ne, ve skutečnosti jsme se zasnoubili už 24.ledna na moje 25.narozeniny v pizzerii, kde jsem dostala krásný prstýnek a otázku: Vezmeš si mě? Moje odpověď nebyla zrovna taková, jakou dávají hrdinky ve filmech, žádné slzy dojetí a podobné výlevy. Pár vteřin ticha a pak velmi chytrá otázka: "Hned?!" Odpověď mě uklidnila - "Ne, hned ne." "Tak jo!!!"
No, nepadli byste ze mě? Já skoro jo ;o)
Zajímavé je, že během toho roku a půl, co nám do naplánované svatby zbýval, jsem svoje obavy a strachy tak zdárně vypustila z hlavy, že dneska už vážně netuším, proč jsem se tenkrát tak zděsila.
Aby toho málo nebylo, v květnu jsem zjistila s překvapením, že jsem už dva měsíce těhotná :o) Opět prvotní šoking, následně ale veliká radost. Naše fazolka měřila 16 milimetrů a aniž bych o ní byť jen tušila, tábořila s námi pod týpkem a prováděla různé vylomeniny :o)
Přes prázdniny se trošku zvětšila, spolu s ní i moje břicho a tím pádem šla do kytiček moje nehynoucí aktivita a věčné lítání kdesi po všech čertech. A tak jsem se pustila do tvoření. Šila jsem, dělala přáníčka, drátkovala. To byla velká část mé prázdninové náplně. A je jí doteď. Nutno říct, že v tuto chvíli jsem vším tvořením tak přesycená, že už mě to snad ani nebaví. Není to doufám trvalý stav, protože ono stačí si večer sednout k filmu bez háčku nebo drátku v ruce a za chvíli už hledám, co bych dělala, aby se mi ruce nenudily. Ale někdy asi holt na každého přijde chuť se vykašlat na to, co dělá, protože má dojem, že to nikam nevede. A tak doufám, že u mě ta krize odezní do zítra a já konečně došiju malému peřinky do postýlky nebo dodělám vánoční vločky, které tu háčkuju z vlny ještě po babičce.
Každopádně jsem v průběhu dní zjistila, že být doma je poněkud náročné na nervy. První měsíc jsem z toho šílela, druhý si zvykla a užívala si to a dneska jsem zjistila, že už je mi to všecko tak nějak fuk. Tohle zjištění mě ale vyděsilo nejvíc. Jak mi začne být něco fuk, tak je něco špatně a měla bych s tím urychleně něco udělat. Nebo se ze mě stane počítačový maniak se závislostí na fleru a věčném amatérském tvoření. A to fakticky nechci. Takže jsem se konečně vydala mezi podobně "postižené" zaplavat si pod vedením porodní asistentky. Bylo to moc fajn, sice Lukášek mi vyrobil hned na začátku na břiše bouli jak zeměkouli a muselo to vypadat vskutku úchvatně, navíc jsem měla největší břicho z celého kurzu (aby taky ne, chýlíme se do finiše), ale bylo to parádní. Horší bylo vylézt ven z vody a stát se zase těhulí s devíti kily živé váhy na břiše navíc. Přesto to bylo moc fajn. Noví lidé, nové věci. A aby to neskončilo jen tímhle, honem jsem se přihlásila na kurs scrapbookingu, který holky z Jihlavska pořádaly v HavlBrodě. To bylo taky perfektní a já si konečně uvědomila, že překonat tu bariéru sama v sobě a sejít se s lidma, se kterýma si pravidelně povídám online na fleru, není takový problém a opravdu mi hlavu neukousnou. Bohužel, kde jsou ty časy, kdy jsem pořádala víkendovky a seznamovačky byly moje parketa. Co sedím doma, tak jsem jak asociál největší kategorie. Brr.
Chtěla jsem taky začít víc s procházkami, teď jsem v tom nic moc počasí víc seděla doma u stroje nebo u háčku, ale nějak už mě nechce poslouchat moje vlastní tělo a vzpírá se. Prý ty moje kila tahat nebude. Takže jsem jak důchodce - třikrát denně obejdu sídliště a když je jo povedený den, dojdu si i na poštu nebo dokonce na "procházku" - to se dojede autem někam a tam se třeba sbírají šípky. A to je vážně procházka jak hrom :-P
Už se moc těším, až bude Lukášek na světě, já zpět na své pidiváze a budeme moct zas podnikat kdejaké výlety a táboření. Jsem teď taková nějaká unavená těhule, co už je ráda, že si sedne a že ji na tom stejném místě za dvě hodiny zas najdou.
Jednu výhodu to ale má - aspoň pro Luďu - učím se vařit :o) Tedy přesněji, vařím denně oběd a protože mě nebaví dělat pořád totéž, tak je to někdy docela sranda, co všecko chudák Luďa musí zblajznout. Ale většinou se docela daří, kupodivu :o) A u vaření zapomínám na svou vorvaňovitost a tak je to o to lepší.
Spím jak dudek. Ve všech moudrých knihách se píše, že těhotné nemají spát v žádném případě na zádech. Jenže jak si lehnu, tak i usnu a ráno se zas na zádech budím. Jestli budeme mít placaté dítě, asi to bude moje vina, ale když já fakt nevím, proč spát jinak, když takhle je mi úplně blaze :o) Zatím nemám pocit, že by seděly popisy z moudrých knih o tom, kterak všude všecko překáží a člověk se proto nevyspí. No, možná to ještě poznám. Mám na to ještě deset týdnů. (ale pevně doufám, že ne, spím děsně ráda a taky vím, že už se od prosince moc nevyspím, s malým vřešťanem vedle hlavy).
Trochu mě děsí, co mě všecko čeká. Už teď mám dojem, že mi začíná houbovatět mozek, jak ho nějak nevyužívám. Na škole, kterou jsem chtěla studovat, zřejmě nepochopili, že státnice udělané před tři a PŮL rokem jsou víc, než zkouška ze stavby věty a německého perfekta složená do tří let. A protože studijní je nekompromisní a já si nedělám iluze, že bych stíhala při miminu ještě všechny zkoušky a hodiny v plném rozsahu, musím se své vysněné školy vzdát. No, co už. Už jsem to obrečela i onadávala, ale co s tím nadělám. Možná se ještě v budoucnu vyskytne šance studovat něco podobného a možná to bude i blíž. A pak, mimčo nemimčo, já to prostě zvládnu. Do té doby budu doufat, že se ze samého kojení, kakání a prdíků nezcvokatím. Ještě že mám kamarádky bez dětí, aspoň budu mít kontakt s "normálními" problémy ve světě ;o)
No a když se budu jo snažit, tak možná i budu schopná znovu začít psát tyhle stránky. Sice asi v kapku jiném duchu, než doposud, ale přece.
Když nad tím tak přemýšlím, tak mi to dost chybí. A vlastně nevím, proč nepíšu. Možná mám pocit, že není o čem. Ale ono je vždycky o čem psát. Jen to ne vždycky jde číst ;o) Třeba jako tento výlev dnešního večera :o)
Ale snad mi to odpustíte, vy, co to případně budete číst až do konce. Cvičení dělá mistra a já netrénovala už pěkně dlouho.
Snad se polepším :o)
BIOBEDÝNKY Z VYSOČINY ... 7.10.2010
Už hodně dlouho mě hrozně štvalo, že jsem v jednom kuse odkázaná na nákupy zeleniny z obchoďáků typu Tesco. Zelenina byla bez chuti a zápachu, ovadlá a prostě taková, že mi ani nechutnala. Ale pak jsem se před půl rokem dočetla o zázraku s názvem "biobedýnka". Jedná se vlastně o zeleninu z ekologického zemědělství, pokud možno z místních zdrojů (a tedy v mém případě z Vysočiny). Je sice trochu dražší, ale rozhodně předčí to, co nabízejí obchodní řetězce u nás.
A tak jsem v nadšení začala pátrat. Jsem z Vysočiny a tak jsem si naivně myslela, že tady je vhodné místo pro nákup biobedýnek. Jo, houby. Sice jsem objevila několik pěstitelů, kteří dodávají pro bedýnkování a pochází tady z našich krajů. Jenže oni dodávají Brnu a Praze. No chápete to??? A my zase nic! Jak už jsem si všimla mockrát, Jihlava je místo nepolíbené čímkoliv pokrokovým :( Nechápu, jak je možné, že to je krajské město a přitom nikde nic není. Když zklamal internet, oběhla jsem všechny (4) zdravé výživy v Jihlavě. Ve dvou na mě koukali jak na idiota, jaké bedýnky že to chci, že oni jsou zdravá výživa a ne specialisti na obaly. Ve dvou jsem "uspěla" - nabídli mi biobedýnky - s dovozem z ITÁLIE!!! Wau, to jsem fakt nečekala. Bio z Itálie je horší, než chodit nakupovat dál do Tesca. A tak jsem hezky poděkovala a rozhodla se na bedýnky zapomenout.
Zato Luďovi se v hlavě vylíhl plán - mohli bychom kontaktovat malopěstitele a dovážku bedýnek zajišťovat sami. No to mě samozřejmě nadchlo, takže jsem sedla k netu a obeslala všechny malé farmy v okolí Jihlavy mailem, kde jsem jim vysvětlila náš nápad a poprosila je o spolupráci. Co byste řekli? Kolik se jich ozvalo zpět? Správně - ani jedna!
A tak jsem se znechuceně na tyhle nápady vykašlala a dál chodila do své malé oblíbené zeleniny na rohu a kupovala aspoň českou zeleninu, když nic jiného. Bylo to trochu lepší, ale stejně to pořád nebylo ono.
A pak jsem na fleru před pár týdny našla v jednom z klubů odkaz na novou ekofarmu tady na Vysočině - a ejhle, dokonce s nabídkou dovážky biozeleniny! A tak jsem neváhala a paní hned kontaktovala. Paní byla velice příjemná a hned v tom daném týdnu mi dovezla zeleninu do Jihlavy k nějaké své známé. Šla jsem si pro ni sama a říkala si, že tři kila, která bedýnka měla mít, zvládnu i se sedmiměsíčním břichem nějak odnést. Jenže - za 250 korun jsem nakonec navážila 5,4 kila těžkou bedýnku! Ruce jsem měla jak opičák, než jsem to dovalila domů, ale naštěstí jsem po cestě neporodila ;o)
A co bylo v bedýnce schovaného?
Obří zelí, červená řepa, 15 ks středně velké cibule, 1 obří pastiňák, kedlubna, patizonek, 2 tuříny, 10 menších mrkví, bílá ředkev, kapusta, svazek malých petržílek s natí do polévky, jarní cibulka svazek, pytlík různobarevných ředkviček a pytlík růžičkové kapusty.
Všechno krásně vonělo zemí, čerstvostí a během týdne jsme to všecko zlikvidovali, zbyly nám akorát tuříny (ale ty sníme teď syrové jako ředkvičky), kousek pastiňáku (ten si Luďa oblíbil místo nenáviděné petržele do polívky), zelí (to jsem jen byla líná udělat ke kuřeti zelí čerstvé a udělala jsem ho z kysaného) a pár cibulek. Nic se nekazilo a i Luďa byl docela spokojený (na to, že to je spíš masožrout :o)
Podruhé dovezla paní bedýnku přímo k nám domů. Jelikož má těsně před porodem, docela ji obdivuju. Pro změnu byla bedýnka ještě obsáhlejší, tentokrát to nebyl "patizonek", ale obří patizon a navíc přibyla rukola a řeřicha (rukolu jsem upotřebila do skvělého salátu, ale řeřicha mi stihla odejít do věčných lovišť dřív, než jsem ji zpracovala, což mě trochu mrzí).
Celkově jsem mooc spokojená, zeleniny teď jím mnohem víc a taky víc druhů a z našich podmínek, ze zbytků se prostě uvaří výborná zeleninová polévka, kterou jsem si vymyslela a která mi děsně chutná ;o) Bohužel farma nenaskladňuje, takže do listopadu máme o zeleninu postaráno a pak zase až od června. Ale pořád je to lepší, než nic :o)
Jsem moc spokojená a doufám, že časem budou na farmě i uskladňovat na zimu, protože spolu s našima biobramborama a biočesnekem z vlastní zahrádky je to naprostý luxus.
Jo a na závěr ještě kontakt na "naši" ekofarmu: www.ekofarma-ctibor.cz
Doporučuju!!! :o)
MOJE MALÉ VELKÉ PŘEDSEVZETÍ - 7.11.2011
Po deseti měsících vzdychání nad bolavými zády, rutinou a stereotypem ženy v domácnosti s dítětem 24 hodin denně na krku jsem se rozhodla, že přestávám vzdychat a začínám na sobě makat!!! Už sama sebe nebavím, jak jsem pořád mimo a bolavá na těle i na duši. Nevím, co přesně mě zrovna teď nakoplo, ale asi tomu přispěla včerejší seance před televizí při sledování Žen v pokušení. Život se má užít a ne přežívat, jak to teď bohužel kvůli zdravotnímu stavu mám. Tak nějak mi došlo, že sice pořád chci, aby mi bylo líp, ale nějak jsem do toho doposud nevložila sebemenší špetičku snahy. A tak se přestávám litovat a začínám se sebou doopravdy něco dělat!
1) Dost fňukání - lepší je se na svět usmívat (jak se to dělá, že?)
2) Záda sama bolet nepřestanou, je třeba jim pomoct! Břišní tanec a plavání by to měly zvládnout.
3) Mozek na mateřské blbne a krní - proč se nepustit do pilování angličtiny a nepokusit se o nějaký ten certifikát? Po mateřské se bude moc a moc hodit!
4) Počítač je super věc. Ale nemusím si aktualizovat Flerovskou nebo Facebookovskou stránku třikrát do minuty. Hodina ráno a hodina večer úplně stačí. Kdo vlastně vymyslel Facebook?? A proč na něj chodím? Je to jen o vůli - a tu se mi daří držet pod kontrolou už asi týden, jupí :o)
5) Proč jsem se vybodla na svoje stránky? Vždycky mě bavilo je psát.. Tak proč v tom nepokračovat právě teď??
6) Vydeptaná maminka je maminka na dvě věci. Takže, Lukášku, těš se, maminka na sobě jde pracovat - HNED TEĎ!!! (p.s. vydeptaná manželka je ještě horší než vydeptaná maminka - takže se sebou fakt musím něco dělat! ;o)
TAKŽE - VZHŮRU DO TOHO A TĚŠIT SE NA VÝSLEDKY, BYŤ ZATÍM JEN TY PRŮBĚŽNÉ!!!
|
|
|
