Tady bude soupis akcí, které jsem absolvovala nebo teprve absolvuju, a které jsou fakt dost dobré :-)  Já a Katie dumáme nad podivným přístrojem jménem buzola :-)
Tak tady jsem se zúčastnila už podruhé, každý rok se koná jednou... První rok jsem to s tou orientací nějak přehnala, protože jsem suverénně vyrazila podle mapy, jenže jsem si bohužel nevšimla, že je ustřižená. A tak jsem hodinu lítala jak torpédo a nic. Jáma s vodou nikde. Teprve po dlouhé dlouhé době mi docvaklo, že jsem o jeden čtvereček níž... Doběhla jsem, uhnaná jak nikdo, ale čestně poslední... A kupodivu se mi nikdo ani moc nesmál ; -) Letos to bylo lepší. Vyzbrojena dobrou a krvavou zkušeností (ta dvě klíšťata, co jsem objevila rok předtím na vlastní noze, mi skutečně pila krev :-) jsem vyběhla sice rychle, leč opatrně. Ztratila jsem se jen třikrát :-)) Jednou mě zachránil Pavel, jednou jsem se zachránila sama a potřetí jsem zjistila, že betonová výpusť může mít kupodivu různé tvary :-) Doběhla jsem opět zplavená jako myš, ale kupodivu jsem byla třetí!!! :-) Hotový balzám na mou pošramocenou čest v loňském roce :-) Zato Bára! :-) Nikdo nemohl pochopit, jak se jí podařilo ztratit při orientačním běhu mapu :-) Prý ji měla v kapse kalhot, těžko říct, podle čeho se teda orientovala :-)) Ale cestu zpátky našla, takže vlastně vyhrála! :-) Těším se na příští ročník a děkuju oběma pořadatelům, Pavlovi a Dankovi, který si kvůli nám stabilně hrál na sekretářku v akci :-)  Botanická a kochající se skupinka - bylo nás pět a neuniklo nám nic, jen ti před námi z nás byli kapku nervózní... :-)
Skvělá akce, tentokrát pro změnu organizovaná Pavlem a Dankem :-) Začínali jsme na Hričově a během čtyř krásných pohodových dní jsme se přesunuli až do vísky Čičmany. Na Strážov jsme si bohužel nevylezli, protože se strhla průtrž mračen :-) Bylo nás šestnáct... z toho třináct zdárně dorazilo až do Čičman.. Pochvala patří především Adélce a Pavle, které překonaly samy sebe (i když v Sušici bylo jistě krásně, že, Deli? :-) , Pájovi, který zachránil v rozbouřené bystřině bystře odplavávající žabku (ne zviřátko, ale botu jedné z účastnic), nasazuje při tom vlastní život, a vlastně vůbec všem, za vytváření skvělé nálady a atmosféry. Jo, a ještě botanické a kochající se skupince, díky které se moje dušička mohla plně nabažit všech kytiček, broučků a jednoho sklípkánka, který Páju sice lehce pokousal, ale Pája se nedal a nepustil :-)) Určitě se ráda přidám, pokud bude čas, i příští rok! neskvostnější otázka bratrů Matějkových (uprostřed nekonečného kopce, s dvanáctikilovým batohem na zádech a chutí do všeho kopnout a umřít) - " Jak se ti líbí v Turistickém kolečku?" komentář Adélky o víc než rok později: " Já prostě nechápu, jak jste mohli po deseti kilometrech s tím těžkým báglem na zádech ještě nadšeně hýkat nad nějakou louží s chrostíkama... Já byla ráda, že žiju, nechápu, kde jste na to brali energii! Jo, tak po deseti minutách sezení a funění, to mě ti chrostíci taky začali zajímat!" :-)  Kolo, kolo mlýnský jsme sice ještě nenašli, ale těch pneumatik!
Akce na pomoc krásné chráněné památce na území Ostravy-Martinova. Jedná se o mokřad, který dost trpí tím, že se v něm přes rok stahují bezdomovci a pejskaři a podobná individua a dělají tam děsný binec. Proto každý rok na začátku jara se sejde několik šílenců, kteří chtějí pomoct, navlečou si pořádné rukavice a naplní během několika hodin velkoobjemový kontejner možnými i nemožnými věcmi... Minule jsme objevili naleziště ustříhaných zástrček a zásuvek, nějaký bezdomovec je asi sbíral :-) Některé nálezy jsou docela nechutné, jiné naopak vtipné... Odpoledne odcházíme totálně unavení, zničení, ale spokojení s tím, co jsme dokázali. Turkov nebude čistý navždy, ale až rozvete žlutí krásných kosatců a ve starých kmenech stromů se rozezpívají ptáci, budeme vědět, že jsme udělali něco pro přírodu. A ten pocit, ten stojí za to!!! RUNINA 2006  Tak toto je běžný obrázek - z počátku večera :-) Pak už nám lavičky byly málo :-)
No... K tomu asi není co dodat. Školní akce, trvala sedm dní... zážitků jsem si odnesla minimálně do konce života. Poznala jsem, že vydržím nemožné, že nejen biolou živ je člověk a že návraty do reality či vypražené smrduté Ostravy jsou provázeny těžkými depresemi, slzami a hádavou náladou... Kdo nezažil, nepochopí. Nelze vysvětlit, nutno zažít... Kdo přežije tuhle akci, přežije i vlastní smrt! :-) ROAD TRIP HVAR 2006  A takhle to vypadalo po velkou část cesty - především zpět. To ty bouřlivé oslavy, že, pánové? :-)
Jelo nás osm. Dvě auta, spousta dobré nálady a taky pití.. :-) Týden na krásném ostrůvku Hvar, plný koupání, srandiček, večerních a odpoledních sedánků nad pivem či jinými tekutinami, výlety a půlnoční koupání... obrovské vlny, skaliska, potápění... Je to na dlouhé vyprávění, snad bude lepší hodit sem časem klípek z pobytu, pro lepší ilustraci.. :-) BESKYDSKÉ HOROTOULÁNÍ - 21.-22.10.2006 Tahle akce byla naplánovaná od pátku do neděle, ale jelikož můj páteční stav se nedal nazval uspokojivým, vzala jsem zavděk teplou postelí a do Frenštátu pod Radhoštěm jsem vyrazila až brzy ráno v sobotu. Chodí u cesty, zděšený mou neznalostí místních beskydských kopečků, se obětoval a dělal mi průvodce po jedněch z nejhezčích míst Beskyd. Dojeli jsme busem do Ráztoky a odsud se vydali na opačnou stranu, než je lanovka (nejsme přece máčky!). Potkali jsme parádního mloka, poprvé v životě jsem si tohle zvířátko vzala do ruky (zvláštní pocit :-) Pak přišlo stoupání vyschlým korytem potoka, což byla prima zábava - krom kamenů, které klouzaly a bylo to na nich tak trochu o zabití... Cestou nahoru na horu mi došlo, že já máčka rozhodně jsem - rozklepaná kolena a astmatické sípání mě prozradily :-) Svačinka na posedu na Nořičí hoře a hurá na Čertovu horu! Tam už jsme potkali docela dost lidí, ale hlavně megalit Čertův stůl a palačinkové kameny :-) Kousek dál stojí krásná zbořenina, Čertův hrádek, postavená z plochých kamenů - paráda! Po dalším astmatickém ufuněném (mém) výstupu jsme se ocitli na vrcholku Kněhyně, třetí nejvyšší hory Beskyd (tuším, že má asi 1257 metrů nebo tak nějak). Tam po dlouhém focení všech možných krásně pokroucených stromečků jsme si dali sváču s výhledem do kraje, Chodí se marně pokoušel mě přimět zapamatovat si názvy kopečků kolem (stačilo popojít o pár set metrů dál a už jsem zase nevěděla, kde co je :-) a pak jsme vyrazili přímo dolů mezi Malou a Velkou Stolovou. Skoro u jejich paty byla velikánská hromada spadaného bukového listí, a Chodího samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než mi hodit celou náruč přímo na hlavu. A tož jsem mu to oplatila a už to jelo :-) Zbytky listí jsme sklepávali ještě při úprku na vlak, který nám málem ujel, ale zvládli jsme zbývající dva kilometry v rekordním čase (naštěstí :-) Z Kunčic pod Ondřejníkem jsme se dopravili do Frenštátu a po dlouhém prohlížení fotek z Norska, Dolomit a podobných krásných místeček jsem vyčerpáním usnula jak špalek :-) Druhý den mě Chodí nechal vyspat, čímž se stalo, že jsme jaksi nestihli bus k Satině (vodopádu pod Lysou). No nic, náhradní řešení znělo Javorník. Tentokrát už jsem sice nelapala po dechu, zato nožičky bolely jak po maratonu! Vyplazila jsem se s vypětím všech zbývajících (a nemnohých) sil až nahoru, tak si musela dát čajík, který nám donesl tak trochu podnapilý pan hospodský :-) a po chvíli kochání se krásným výhledem (byť dnes trochu zamlženým) jsme se vydali zase dolů, směrem na Malý Javorník. Nejšílenější byl sestup skoro kolmo dolů lesem, v těch mých speciálních botaskách to bylo, mírně řečeno, o hubu :-) Na závěr jsme ještě poseděli na loučce s nádherným výhledem na Frenštát a okolní hory (Ondřejník a Javorník - něco si z výkladu Chodího přece jen pamatuju :-) a pak už byl čas vyrazit na vlak. Velké díky Chodímu za krásný víkend a potrápení mého zlenivělého svalstva (bolí mě i sedět :-)) Bylo to super a doufám, že se ještě někdy dostaneme společně do hor, abych poznala i zbytek těch kopečků kolem a případně i nějaké ty vzdálenější hory :-) VITÍ VÍKENDOVKA NA HRČAVĚ - 10.-12.11.2006  Pod vedením Trpa - to jsme ale roztomilí huhuláci, co? :-)
Tak tuhle akci jsem v plánu vůbec neměla, potřebovala jsem dělat něco úplně jiného - a to ukázat Chodímu na oplátku krásy naší milé Ostravěnky :-) Jenže člověk míní, Pánbůh mění a dva dny před odjezdem mi volala Katie, že by potřebovala, abych odučila Popelničku pro nové lektory . Nejdřív jsem byla rozhodnutá říct ne, ale pak se mi začalo chtít ; -) Hrčava je krásná a spoustu fajn lidiček jsem už dlouho neviděla... A tak jsem nakonec souhlasila :-) A neprohloupila jsem :-) Hned ve vlaku, kde se nás sešlo tuším kolem dvanácti, se nás ujala Zdeňka, neskutečně nabitá elánem - a kupou her :-) A tak jsem se mimo jiné dozvěděla, že jsem biolog a cholerik zároveň, nikdo si nevzal čepici i šálu a kupodivu Pat a Mat není tak oblíbený večerníček, jako třeba Bob a Bobek :-)) Pak nám byly rozdány krabičky, které nás prý spojovaly s centrálním počítačem. V krabičce jsme objevili dvě sirky a jednu gumovou kyselou rybičku. No, copak asi Renátka udělala jako první? Ano - sežrala si svou rybičku :-D (ale Marťa jí to schválila a pak sama svou nejedla - to ti, Marťi, teda nezapomenu :-) Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Zdeňka nám ohlásila, že jí přes počítač bylo právě sděleno, že rybičky byly otrávené a ti, kdo je snědli, mají dost smůlu - právě oslepli. (no, ukecala jsem to ještě na cestu na záchod s očima - poslepu bych se radši počůrala, než navštívila vlakové WC :-D A pak to přišlo - se zavázanýma očima mě čekal výstup z vlaku, ještě že se mě ujal Trp a Marťa - Marťa navigovala, Trp chytal, když jsem brala pochopa :-)) Pavel, který přistoupil později, buď ze solidarity nebo z nevědomosti udělal stejnou chybu jako já a byl taky veden a smýkán. :-) V tomto báječném stavu, který mě docela bavil, jsem nastoupila do autobusu a následovala dlouhá jízda na Hrčavské trojmezí. Jenže ouha - nějak se mě začalo dotýkat to, že nevidím a nemám s kým komunikovat - a depréze byla tu :-( A co čert nechtěl - dobrosrdečný Trp mi strčil do pusy druhou otrávenou rybku - a já musela být slepá dál :-( To už se se mnou vláčela zase Verča. A Trp si dělal srandu. No jo, no. Však jsem mu to vrátila, hned jak jed přestal účinkovat - oslepl pro změnu on - a zrovna na večeři :-)) Kupodivu, krom vylitého salátu a pocintaného ubrusu snědl všechny klouzavé těstoviny bez cizí pomoci. Asi má ještě nějaký šestý smysl, nebo co :-) Večer proběhl v rámci stopadesáté reprízy zasvěcování nováčků do Vitího života - pro nás " mazáky" opakování - matka moudrosti :-P A po výkladu konečně volno, kdy jsme probrali desatero správné ekologie za vedení Dáši, Pavla a Marťi a zaposlouchali se do Trpových songů na kytáru :-) Večer jsem také překvapeně shledala, že malá díra na zadní části mých skvělých džín se " malinko" zvětšila - lezla mi půlka zadku!!! A při procházce druhý den mi tudy pěkně táhlo na ......!!!! :-D Ještěže si toho skoro nikdo nevšiml :-) Druhý den ráno následoval program Od adventu do Vánoc, takže kdyby za oknem padal sníh, asi bychom začali shánět kapra :-) Odpoledne následovala procházka s Marťou a Trpem, načež nám Trp zmizel a nechal nás jak dvě Karkulky samotné v lese - nějak jsme se ztratily a cesta zpátky byla docela veselá ; -) Holt jsme dvojčata - umělkyně :-) A večer mě po programu Popelnice čekala Popelnička - a jak říkává klasik - kdybych to bývala věděla, tak bych tam byla nelezla! :-D Zlaté děti ve školkách!!! S těmihle individui jsem totálně ztrácela nit a byla občas tak mimo, že jsem nemohla pokračovat. Ovšem nejvíc mě dostala má vlastní hláška: " ...A oni vám je uříznou, a udělají z nich recyklovaný papír...!" Po této hlášce jsem nešla do kolem jen já, ale taky všichni ostatní, což mělo za následek, že pokračovat jsem mohla teprve ve chvíli, když dusící se Trp opustil místnost a Katie mi dovolila recyklaci papíru přeskočit :-))) Vzpamatovávala jsem sez toho ještě dlouho poté :-)) Marťula večer odjížděla, tak jsme ji vyprovodili a po návratu si uplácali takové krásné zbytkové svíčičky pod vedením Verči - no, povedly se :-D Na to, že na nás skoro nezbyl vosk, docela jo :-) V neděli ráno jsme ještě absolvovali Zimu pod vedením Trpa, který se rozhodl předem nás zastrašit, abychom nedělali brajgl, jako tomu bylo u mojí Popelničky - vzal si na to skotskou sukni a pohrozil, že jestli budeme zlobit, tak si ji zvedne :-D Holt jeho metody jsou účinnější než ty moje :-) A pak už následovalo rozloučení s Hrčavou a zbytky sněhu, které po nočním dešti skoro nebyly vidět, a cesta busem a vlakem zpět do Ostravěnky :-) S napapaným bříškem a bránicí bolavou smíchy to byla příjemná cesta :-) Jsem ráda, že jsem se k téhle akci nechala ukecat, bylo to fajné :-) SILVESTROVSKÉ RADOVÁNÍ NA VRANOVĚ - 29.12.2006 -1.1.2007  Patníky a tělocvičné prvky, které mi ve škole vůbec nikdy nešly :-D
Čtyři dny. Noví lidé. Vranovská přehrada. Vůbec žádný sníh. Prvně jsem se děsila toho, jak to všechno dopadne, protože tahle akce se začala organizovat snad až tři dny před tím, než vypukla :-) Tentokrát byla vrchní organizátorkou Vohpi s Evčou a Zdendou a jejich babička, která nám propůjčila chatičku na Vranově. Vlezlo se nás do ní devět plus jedna kousavá fretka jménem Žofka :-) Ještě večer před akcí mi volal Šedák a nenechal si vymluvit, že pro mě zajede (padesát kilometrů, co to je, kvůli mé maličkosti cokoliv - pánové - vemte si z něj příklad! :-D). A tak druhý den opravdu dorazil na chatu a tam byl přecpán řízkama a buchtou, kterou jsem ještě na poslední chvíli patlala matlala, aby bylo co jíst (poznámka - druhý den akce nebylo - měla úspěch, i když se mi zdrcla :-) Pak byl nucen ještě projít tatínkovo království čítající elektrárnu a dílnu a teprve poté jsme byli konečně propuštěni :-) Když jsme v pátek přijeli, nikdo moc netušil, co se vlastně bude dít. Seznamování bylo ale rychlé, protože část se znala a všichni se těšili na to, jak si ten náš Silvestr užijeme. A taky jsme si ho užili!!! (Jo, a viděla jsem první živou vránu ve svém životě! A konečně vím, proč je Vranov Vranovem :-) První den jsme okoukli okolí a přecpali se cizím cukrovím - vůbec nám pak nebylo špatně ; -) Seznámili jsme se s blízkým okolím, suchým záchodem a ostrýma zubama Žofky, která si hned všechny označkovala obtiskem, aby všichni věděli, že jsme jenom její :-) V pátek se toho už moc nestihlo, a šlo se spát (prozřetelně, protože jen jedinkrát) poměrně dost brzo. Pak se ale většina lidí přiznala, že to stejně bylo jedno, protože nemohli usnout :-) Druhý den byl naplánovaný poznávací výlet cestou necestou do Vranova, protože tam měl podle instrukcí dorazit poslední, devátý, účastník naší skupinky (pardon, desátý - promiň, Žofi :-D), Leoš Mareš. To, že neměl kožich, vypadal úplně jinak než L.M. a jmenoval se Luboš, mu na kouzlu rozhodně neubralo :-) Cesta, kterou jsme absolvovali Lubošovi vstříc, byla plná tělocvičných prvků. Nejsme žádné bábovky, takže jsme využívali každou možnost dokázat si svou zdatnost. První překážkou se ukázala veliká betonová kostka u mostu přes Vranov - kluci ji ale zdolali všichni a pak nám předvedli efektní skoky z kostky dolů :-) Dalším prvkem bylo přeskákání kamenných patníků (ti, co švindlovali, by se měli stydět! :-P) a jako vsuvka následoval mezinárodní slovní fotbal. Poté, co Ondra vymyslel dosti podezřelé slovo a tvrdil, že určitě existuje, i když znělo jako zcela vymyšlené, jsme od této aktivitky upustili a raději jsme se vydali zdolat Claryho kříž - krásná skála s krásným výhledem - přímo do mlhy husté tak, že by se dala krájet (možná tam bydlí i Rákosníček, kdo ví :-) Tam bylo provedeno sčítání účastníků a prázdná láhev byla po návratu poctivě uložena do separovaného odpadu :-) Další tělocvičné prvky se pro některé účastníky ukázaly býti poněkud náročnými, například osmičky kolem stromů a houpání na větvi přišlo některým příliš nebezpečné a ani to nezkusili. Byli potrestáni vzápětí - všude rostlo spousta kudlibabek a tak si je pak vybírali odevšad :-) Nakonec jsme si všichni píchli jednu kudlibabku na čepici a takto označkováni jsme pokračovali v náročném pochodu. Ve tmě a mlze jsme objevili zapadlou hospůdku, kde nám udělali každému nějakou dobrotu a hlavně měli báječné gorbáčiky :-) Když jsme v mlze objevili i Luboše a dovedli ho do azylu hospůdky, nastalo VV - velké vzrůšo :-) Pan hostinský musel něco popít ještě před novým rokem, protože každému spočítal jeho účet tak dokonale, že to nikomu, ale vůbec nikomu, nesedělo. Kdo měl guláš, dostal započítaný grog, kdo měl čaj, započítal se mu zase guláš. A kdyby Ondry nebylo, vlastní nepozorností bych přišla o celých deset korun českých! Pán z nás měl asi dost, protože když jsme odcházeli, viditelně se mu ulevilo :-) Cesta zpátky po silnici trvala asi pětinu času, co cesta bodláčím s tělocvičnými prvky :-) Na chatě se vytvořily dva debatní kroužky - ten náš nahoře to měl lepší. Prvně nás Standa děsil šíleně strašidelnýma historkama, já k tomu přidala svoje a pak jsme se s Vohpi klepaly obě strachy a Standu jsme vyhnaly děsit ty dolní. :-) Nějak se mu nedařilo, vůbec se nebáli :-( Zato Ondra nám s Vohpi namasíroval obětavě bolavá záda :-) Teď mě tak napadá - slíbily jsme mu to oplatit - ehm... ta skleróza, to je děs! :-) A protože noc byla hodně dlouhá, dostalo se i na propojení obou debatních kroužků a témata jako statistické programy, další strašidelné historky, při kterých jsem utíkala ven na záchod (a po cestě se klepala strachy, kdy mě za rameno chytí nějaký duch ze Standova vyprávění :-) nebo třeba vodní dýmka naživo (případně uhlíky z vodní dýmky na koberci :-) Došlo taky k přesunům ala škatule škatule hejbejte se a krom mě a Standy asi všichni cestovali na jiná místečka, než předtím spali :-) Tak jsem se dostala na trojpostel se Standou, Vohpi a Ondrou. Jaksi nešlo usnout. Vohpi totiž vymyslela skvělou věc - chtěla, jakožto správný kapitán lodi, zkontrolovat všechny kluky, zda si poctivě mění spodní prádlo.. :-) Nějak se to u všech jedinců nesetkalo s úspěchem, ale záchvaty smíchu, které naši trojku přepadly (Ondra z nás musel mít dost), se nedaly zastavit. A tak jsme se uchechtali až ke spánku :-) V noci to bylo ještě lepší, protože Vohpi, když spí, tak se roztahuje doleva, Standa doprava, a já chuďátko, co spalo mezi nima, jsem měla pocit, že chcou, abych byla ještě placatější, než jsem :-) Navíc se v noci ozvala děsná rána - všichni vylítli, lekli se... jen Staník spal jak miminko.. A přitom to byl ON, kdo shodil z lampičky tu skleněnou kouli a všecky nás k smrti vyděsil (a krom toho on taky vykládal ty strašidelné historky, kvůli kterým jsme se lekli třikrát tolik! :-) V neděli jsme se rozhodli stihnout úplně totálně všechno! A protože bez práce nejsou koláče, případně jiné poživatiny, vzali jsme klobásy určené k obědu a navázali je na strom, čímž vznikl takzvaný klobásovník :-) Jenže pak začala sranda veliká - Chodí nám názorně předvedl, jak se střílí z luku (abychom se netrefili :-D) a všichni to pak opakovali bravurně po něm (netrefil se nikdo :-D) Jen já! :-)) Čímž se nechci chlubit, jen upozornit, že jsem měla jisté, že budu obědvat klobásu a ne kořínky :-) (no tak jo, trochu se pochlubit asi chcu, no :-P) Nakonec to ale dopadlo tak, že se trefili všichni a hromadně jsme pak milý klobásovník očesali. Klobásky opečené venku na krbu, když svítí sluníčko a je celých 15 stupňů na slunku... Nádhera nesmírná! :-) Žofka se ukázala být v jádru veškrze divoký lesní tvor, prvně honila Luboše po lese a potom vyvrtala pod jednm stromem takovou díru, že se tam celá vešla a nechtěla ven :-) Protože bylo nádherně, nebylo divu, že Evča pojala skvělý nápad - naučí nás dělat svíčky a to venku :-) A tak jsem si nadšeně šla tvořit svíčku. Načež ji za mě, neméně nadšeně, skoro celou stvořil Šedák, přičemž riskoval prsty, když roztápěl kousky vosku na plátu kamen a pak je bral do ruky :-D Holt jsem šikulka, no. Ale svíčka je to hezká, to se musí nechat. :-) A teď už vím, jak na to, tak to vyzkouším sama doma :-) Třeba mi to taky půjde jako Šedákovi! :-) A protože sluníčko se nám začínalo klonit k západu, honem jsme s Vohpi ještě poprosily kluky, aby nám sundali lodičku na vodu - on totiž Silvestr bez sněhu a při 9 stupních Celsia ve stínu má jisté výhody! :-) Vypluly jsme bez kolapsu, dokonce jsme se nikde ani neobrátily dnem vzhůru a ještě jsme si krásně pokecaly (kluci by asi dodali " podrbaly" , ale to my přece vůbec neděláme! :-D). Celý Vranov byl náš. Vlnky šplouchaly a bylo krásně :-) Po nás už skoro za tmy vypluli kluci. Jen co se ztratili na hladině, přišla parta lidí odvedle a odnesli jim můstek. A kluci chudáci po příjezdu marně hledali, kde že to nastupovali do lodi, aby tam zase vystoupili :-) Po tmě se šlo taky pro vodu. Studánka byla daleko a tak jsme stvořili takový krásný lampiňónový průvod a kdo si nedovezl lampión, nesl vodu. Nakonec se ukázalo, že ani ti lampioňáci to zrovna nevyhráli - neviděli ani na krok, což v terénu jako stvořeném pro horské kozy nebylo úplně ideální - zatímco těm bez lampionků se šlo jak ve dne :-) U studánky jsme se vyfotili, napili se z ní vody, abychom byli všichni celý rok zdraví a spokojení a po velkém focení vyrazili zpět :-) A pak se to stalo! Vohpi chtěla zpívat a mě napadl Kozel od Nohavicy. A už jsme se ho nezbavili :-) Mek mek mek dělala málem i fretka Žofka. Z Kozlíka se tak stala naše hymna pro letošní Silvestr :-) Před půlnocí nás čistotumilující čekal ještě jeden úžasný zážitek, připomínající mi moje dětství na chaloupce.. :-) Vohpi dala nahřát velký hrnec s vodou z přehrady a postupně jsme se v kuchyňce v lavóru mohli umýt. Voda byla nacákaná všude, člověk si sice mýdlo smyl jen ztuha, pokud si do toho lavóru vyloženě nevlezl, ale romantika jako vyšitá :-) Na co máme vany a sprchové kouty? :-) Že bude půlnoc jsme si všimli tři minuty před vypuknutím Nového roku a rozhodli jsme se ji oslavit venku na pláži, čímž jsme trochu nestíhali. Navíc meteorolog Luboš neměl přesný čas, takže jsme slavili nejspíš ještě před začátkem roku 2007, ale nijak nás to netrápilo :-) Připili jsme si šampaňským " na hubu" , jak to nazval trefně Standa (kdo by se tahal se skleničkama :-) a pak se objímali, zpívali zase Kozlíka a dělali spoustu dalších věcí - třeba hráli na Peška, což se setkalo s velkým nepochopením některých z nás - ta básnička je prý moc dlouhá :-) Taky jsme skákali a Standa, který se nestihl vykoupat v lavóru před půlnocí, se nadšeně vykoupal v přehradě po půlnoci. Kupodivu to přežil :-) Ale ti kapři z něj museli být úplně hotoví :-) Po návratu do teplíčka jsme ještě vytáhli KrisKros a vymysleli k němu nová pravidla :-) Nejgeniálnější slovo měl ale Luboš - kupa šatů - to se nikomu jinému nepovedlo :-) Spát se šlo ve čtyři a noc byla opět veselá. Vohpi se už nemačkala, zato Standa se nějak prudce otáčel - a jak mě vždycky zprudka zalehl, tak se mi prvně zdálo, že na mě spadl peřiňák (on se totiž otvíral a to přímo Chodímu, který u něj spal, na hlavu - ale přežil to, naštěstí - Chodí, ne ten peřiňák! :-) a pak se mi zas zdálo, že k nám na tu trojpostel skáče Šedule a pokaždé mě při tom praští :-)) No jo, no. Zkrátka a dobře - Standa! :-)) V pondělí ráno jsme byli něžně vzbuzeni chraptící Vohpi a kytarou a po velkém úklidu a posledním zopakování hymny jsme vyrazili zase zpátky domů... Akce se moc povedla, nabila mě na dlouhou dobu dopředu elánem a radostí do života a určitě posílila i některé vztahy mezi námi ; -) Lidičkové, díky za to, že jste a že jste přijeli slavit Silvestra zrovna na Vranov! :-) 1.VÍKENDOVKA SE ŠERMEM A TANČENÍM :o) 23.-25.2.2007  jedna půlka tělocvičny ... :o)
 ... druhá půlka tělocvičny ; o)
Tahle akce vznikla v mojí hlavě hodně dlouho předtím, než se uskutečnila. Minimálně čtyři měsíce předem :o) To jsem ještě ani nevěděla, jestli vůbec seženu někoho, kdo mi tenhle můj šílený plán bude ochotný zrealizovat :o) Ale protože mám skvělé kamarády, povedlo se to! Ještě týden dopředu jsem přesně nevěděla, kolik vlastně přijede lidí... Pořád takové to " asi jo" , " já nevím" , " pokud se nestane to a to.." - a tak jsem jen tajně doufala, že to znamená ANO. A později zase, že se ta hromada lidí přece jen trochu zredukuje, protože se skoro třiceti lidičkama bychom se vlezli jen dost těžko. Problémů bylo víc - nejdřív to vypadalo, že celá akce padne, protože Trp s Natem, kteří si vzali na starosti šerm, měli mít v tu dobu nečekaně jinou akci. Ta se nakonec nekonala, ale zato mi asi pět dní před odjezdem napsala Barča, která měla lektorovat břišní tance, že je nemocná a nemůže. A bylo to. V zoufalství jsem poprosila Adélku o pomoc a dobře jsem udělala, ani jsem netušila, co v té naší Deli vězí ; o) Taky slíbila svou účast Hanička, kamarádka od Vohpi, která nám měla předvézt africké tance. Těšily jsme se s holkama na samostatnou místnost, kde si v klidu (nikým neočumovány :o) zatancujeme. No - těšily jsme se marně ; o) Když jsme s Trpem dorazili do Sudkova a zjistili, že jaksi ta druhá " tělocvična" je velká tak možná na to, aby si tam tanečnice udělaly převlíkárnu, docela jsem trnula, jak holky vezmou, že budeme všichni v jedné velké místnosti. Kupodivu - asi jsem byla jediná, komu se to ze začátku nepozdávalo (holky evidentně ožily, když jsem jim tuto " špatnou" zprávu sdělila :-D). Nakonec se nás sešlo 23. Jestli dobře počítám, 11 tanečnic a 12 šermířů. Jo, a jedna fretka Žofka a 6 bezejmenných pakobylek ; o) Atmosféra byla skvělá a já nestíhala koukat, jak snadno někteří z nás navazovali vztahy ; o) Protančili a prošermovali jsme pátek i sobotu, někteří vytrvalci i část neděle. Velké díky patří Adélce za odvahu, se kterou předstoupila před holky (a notabene i před kluky, kteří jaksi místy vypadávali z rytmu a byli lehce unešeni půvaby tančících slečen ; o) Dál Trpovi a Natovi, kteří velkou většinu mužského (a dokonce i ženského) osazenstva nadchli pro šerm. Haničce, která nás naučila " pulzovat" a řádit :o) Africký tanec je něco skvělého, určitě nejsem jediná, kdo si ho tolik oblíbil! A v neposlední řadě musím poděkovat Šedymu, který nejen že zajistil spoustu materiálu, vínko a podobně, ale taky nám dělal taxíka - s jeho krásným superautíčkem se chtěl svézt každý :o) Navíc jsem ke svému velkému překvapení zjistila, že holky jsou neodolatelně vábeny mečem a kluci tajně pokukují po penízkových šátcích...a tož se teda ti odvážní prohodili a už to jelo :o) Dnem i nocí dunělo tělocvičnou Hír áj ééééééééééém a Zintkala, Víťa a chvilku i Trp s Ondrou nám převedli, jak se správně dělá šimmi a že se máme stydět, protože si celou sestavu pamatovali rychleji jak my :o) Čas vyzbyl i na tarot, střelbu z luku, kytaru s vínkem a pořádný pokec o životně důležitých věcech :o) Nevím, jak ostatní, ale já jsem tak dolámaná, že cítím každý sval ve svém zničeném zlenivělém těle :o) Chodili jsme spát ve dvě ráno a od rána se zase tančilo a šermovalo, takže není divu. A protože jsme se s velkou částí lidiček shodli, že by byla škoda si tenhle víkend nezopakovat, a spousta z nás už se na " dvojku" těší, vězte, že zatím je v jednání termín 4.-6.května. Tentokrát opravdu ve dvou tělocvičnách, dokonce i se zrcadly a blíž :o) Tak dejte vědět, kdo byste jel, ať se to může domluvit a zajistit :o) A všem vám velké díky za skvělé tři dny s pusou od ucha k uchu ; o)  Letos jsme si na Turkově poskládali skoro celé auto ( chyběly akorát blatníky :o)
A zase tu máme jaro, zase je potřeba naplnit jeden zelený velkoobjemový kontejner odpadky :o) Tentokrát se nás sešlo asi deset nadšenců, přičemž nejkurióznějším účastníkem se stal Ondra, který přijel přiložit ruku k dílu až z Liberce :o) Sluníčko svítilo, krásně bylo a les skrýval zase množství pokladů - mimo jiné jsem likvidovala celou bezdomoveckou ložnici - jen růžovou peřinku nám s Žabou bylo líto odnést, tak jsme ji tam zanechaly majiteli, který jistě zaplesá, až ji zří ; o) Všude po celém Turkově už vyrážely jarní kvítky, hlavně sasanky a plicníky, viděli jsme tlustého zajíce a tři srnky - a pak že nemá smysl tam uklízet ; o) Krom jiného objevil Petr taky krásné červené houbičky rostoucí na starých poloshnilých větvích a já doma ke svému nadšení zjistila, že se jedná o ohnivce rakouského, který je vzácný a měl by být chráněn (a nejsem si jistá, jestli je uveden jako druh vyskytující se na Turkově). Poznala jsem spoustu nových fajn lidiček, kteří mi parádně zvedli náladu :o) Je to strašně fajn, potkat podobné nadšence, kteří s elánem mně velice blízkým vyrazí sbírat odpadky kamsi do lesa :o) Nemluvě o tom, když mi v jednom dni pochválí hned dva lidi nezávisle na sobě webovky, přičemž u jednoho z nich je pro mě obrovským překvapením, že je zná ; o) A stejně tak po dvou letech zjistit, že Žaba z veselého povídání o Sjíždění Moravice je vlastně moje spolužačka z oboru :-D Jen jedna věc mě překvapila :-D Vždycky jsem měla za to, že Ekolyceum zajišťuje od Třebovic kontejner - ale že zajišťuje i každoroční krásné počasí, to jsem zjistila až letos - ve chvíli, kdy jsme řekli " končíme!" , začalo pršet :-D Takže ještě jednou díky Ekolyceu, všem lidičkám, co přiložili ruku k dílu a taky obloze, která se na nás vlídně usmívala ; o) 2.VÍKENDOVKA SE ŠERMEM A TANČENÍM (A SPOUSTOU DALŠÍHO :o) 4.5-6.5.2007  ... pohodové ranní snídání ve velké jídelně (na fotce všichni účastníci krom místních, co snídali doma)
 ... africký tanec je něco neuvěřitelně chytlavého :-D
 ...hitem druhé víkendovky se stalo víření závojů :o)
Tentokrát se nás sjelo do Krnovského Médi, kde se akce konala, dvacet dva. Ze začátku to vypadalo, že nás bude tak pět a půl, všichni měli zrovna státnice, maturity nebo odjížděli do zahraničí, ale nakonec se ukázalo, že i přes to se najde spousta šílenců ochotných jet třeba ze Znojma, aby si zase jednou zašermovali nebo zatančili :o) Výhodou " domorodců" bylo, že si klidně mohli odejít spát domů, takže večer jsme se vždycky divili, proč je nás tak málo - dobrá čtvrtina byla totiž krnovská :o) Dorazili ale i zástupci vzdálenějších měst - Evča se Zdendou a fretkou Žofkou ze Znojma, správná čtyřka z Rýmařova a dokonce přijel Ondra až z dalekého Liberce! (čehož si velice vážím! ; o) Na avizovaném dromedárovi nakonec nepřijel nikdo, nejzajímavější způsob přepravy byl ale právě ten Ondrův - prošel se za námi 36 kilometrů pěšky a to nám ještě donesl mňamku na večer, kterou kdesi po cestě ulovil :o) Největší sranda však nastala, když jsem zjistila, že na něj nemám číslo a bylo půl osmé a já netušila, kde se nachází. Nakonec se na netu našlo číslo a dokonce se našel i Ondra, oproti mně byl totiž vybaven kouzelným lístečkem s mým telefonním číslem a už seděl před vchodem, když jsem se mu pokoušela zoufale dovolat; o) Prostory krnovského Médi mě uchvátily. A myslím, že nejen mě. Nádherný zrcadlový sál, velký sloupový sál pro šemíře, obrovský sál divadelní i s podiem (a ta zvuková aparatůra, ta teda byla!), FUNKČNÍ sprcha a veliká kuchyň s jídelnou, kde jsme si plnili věčně hladová bříška :o) Už první večer se trsalo a šermovalo, načež všichni vysíleně odpadli a jali se váleti na zemi, protože Trp nám slíbil meditaci. No, ta teda byla! Všichni se pohodlně uložili, zavřeli si oči a pak se nestačili divit. " Překřižte si ruce a nohy na hrudníku" , " Vnímejte levý palec pravé nohy" , " Je vám takové horko jako té pražené kukuřici, když ji pražili - a teď vám ji všechnu sním" ... No, nebýt všichni tak grogy, asi by to Trp trochu nepřežil :-D Ale jelikož byli všichni naprosto kaput, radši jsme si sedli do kroužku a za Zintkalových a Trpových songů na kytárku jen tak odpočívali - asi tak do dvou do rána :-D A pak šli konečně spát! Ráno jsme vstávali (nákupčíci já a Trp a řidič Šedule) už po sedmé, abychom zbytku chrupkajících udolaných sportovců nakoupili čerstvé pečivo na snídani (skoro si říkám, že po našem nájezdu na pekárnu byla asi půlka Krnova bez snídaně, ale co už - měli si přivstat jako my ; o) Zbytek nás při buzení nevítal zrovna nadšeně, Zintkala jen znakovkou naznačil, že chce černý čaj a znovu usnul, zbytek se nechtěl hýbat vůbec. Ale jak zjistili, že na ně čeká teplý čaj a sladká bašta, v tu ránu byli všichni nahoře a cpali se jak protržení :o) Celé dopoledne jsme protančili a prošermovali. K oblíbenému songu Here I am se připojil ještě Arash a Salamaya, ale s naprosto největším nadšením se setkal tanec se závojem. Tak třeba Lucka se do mého zeleného závoje zamilovala na první pohled a odmítala ho vydat z ruky :-D Což se zase nelíbilo Marti, protože ta ho chtěla taky ; o) Zdálo se, že víření závojů dělá dobře i pánům, kteří občas nenápadně nakukovali dovnitř a tvářili se jako součást místního inventáře ; o) Společnými silami uvařený čumfurt (bližší info žádejte u mě :-D) zmizel v našich útrobách tak rychle, že jsem si ani nevšimla, jestli si lidi vůbec něco nabírali na talíř nebo to brali rovnou z hrnce :-D O zábavu se postarala Iva s Věrkou, které objevily velmi zajímavý časopísek a studovaly ho s takovým zaujetím a nadšením, až jsme se skoro styděli - jaksi jsme netušili, na co některé z těch věcí nabízených v katalogu slouží :-D (vzápětí se nám ale dostalo zasvěceného výkladu ; o) A pak už přiběhla africká Hanička a nahnala nás na plac před podium. Africké tanečky, to je naše. Vyřádili jsme se jak malé děcka a aby toho málo nebylo, zahráli jsme si taky na školáky se samýma jedničkama, uhnanou starou Afričanku a maminu s mega kufrem nebo dvěma mimčama :o) Taky jsme se proměnili v miminka a ještě jednou rostli do naší původní podoby - Zintkala se však na poslední chvíli rozhodl, že mu jako miminu bude líp a vrátil se trvale do kojeneckých let. Nádherně kopal nožičkama a mít dudlík, tak neváhám ; -) Po tomhle všem nás, příjemně naladěné, čekala prožitkovka pod vedením sympatické Verči, Pepíkovy dcery. Malovali jsme si pastelkama, hráli hry a předváděli emoce. Zvláštní, že nikdo nepoznal mou osamělost - asi neumím být osamělá ; o) Zato Oťasovu tupost poznal každý, povedla se mu naprosto věrně :-D A Ivino zoufalství? To bylo fakt zoufalé, nepoznal ho nikdo ; o) Hra na posádky lodí se taky osvědčila, sice ta naše paměť občas kulhala, ale docela to šlo. Nejlepší byl ale závěr - aktivitka " Dejte hlavy dohromady" :-D To se Verči fakt povedlo!! Na závěr jsme pustili ještě hudbu a tancovalo se, běhalo, skákalo a blblo. Prostě jsme se vyřádili snad až do důchodu ; -) (no, večer jsme zjistili, že to zas až tak moc pravda není :-D) Večer kluci s Evčou ještě šermovali a my si šly zase řádit se závoji. Protože nás tentokrát tancovalo míň, závoje vycházely a tak jsme si to řádně užívaly i se zapálenými svíčkami a aromalampičkou :o) Pak už nás Šedák ale začal nahánět oblíkat a já si uvědomila, že jsem naposledy obědvala a mám příšerný hlad. A tak jsme ani moc neprotestovaly a vyrazili jsme skoro všichni do místní pizzerky, kde jsme se nabaštili až k prasknutí :o) A pak jsem byla k mému překvapení odvedena na krásnou noční procházku kolem svítícího Krnova - pohled z Cvilína byl kouzelný!!! Jak jsem mohla někdy tvrdit, že se mi Krnov nelíbí??! ; o) V neděli ráno se mi vstávalo fakt hodně špatně a navíc se nám nechtělo budit slastně oddechujícího Šedáka. A najednou koukáme, že na záchod si to míří Zdenda! :o) Chudák! Kdyby vydržel pět minut, mohl ještě hodinu spát, takhle jsme ho ale uchvátili a nechali se zase odvézt pro dobrůtky na snídani (myslím, že nás asi v té chvíli měl moc rád ; o) A když jsem pak šla budit spící šípkové (nevoňavé :-P) království, nebyli ze mě nadšení. Oťas dokonce místo pozdravu po ránu vytáhl děsně velkej meč. Pak ale konečně rozlepil oči a došlo mu, že ho budím já a ne nějaký jiný otrapa - a tak mi dal milost :-D Po dopoledním protancování se a zašermování jsme se sbalili a postupně většina odjela. Ještě před odjezdem jsme ale na malinko vylepšené Černé Anděly trsali polku a chvilku taky valčík. Kluci se docela ochotně nechali přesvědčit a další velká sranda byla na světě. Jen těch srážek bylo nějak moc :o) Nakonec si naše ústřední skupinka ještě jednou skočila na oběd do oblíbené pizzerky a pak už jsme s Hanči a Danem odjížděli taky směrem na Ostravu...Unavení, ale nabití pohodou a elánem na příští akci :o) Velké díky vám všem, co jste se podíleli na skvělé atmosféře. Martě za výbornou pizzu, kterou nám obětavě ukuchtila, Verče za skvělou prožitkovku a vůbec Méďu :o), africké Haničce za pulzování a řádění, Trpovi a Natovi za šerm, Zintkalovi navíc speciálně za to, že se chvíli pachtil i s námi dřeváky, co jsme to s mečem zkoušeli poprvé :o), Hanči a sobě za to, že jsme si vedly naše tancování (a Hanči ještě za super náladu a věčný smajlík na tváři :o), Oťasovi za fotodokumentaci, Lucce za to, že je fajn holka, Danovi a Ondrovi za velikou odvahu, se kterou za námi přijeli, Šedákovi a Zdendovi za odvoz dobrůtek na snídani, Evči za odvahu jít se mečovat, Terce za bod při emocích, Ivě a Věrce za poučné vyprávění o výrobcích z katalogu :-P, Luboškovi za vytrvalost, Lubošovi za opatrování Hanči, Pepíkovi za budoucí luk a Víťovi za návštěvu. Snad jsem na nikoho nezapomněla ; o) Moc děkuju, že jste všichni přijeli, doufám, že se vám s námi líbilo a těším se na Vás 22.-24.6. opět u Médi :o) 3.VÍKENDOVKA SE ŠERMEM A TANČENÍM 22.6.-24.6. 2007  Výbornou thajskou baštu nám ukuchtil Michal, který se přijel podívat poprvé :o)
 Poprvé v životě jsem dokázala improvizovat celou písničku - a nikdo nic nepoznal ; o)
 Africké tance jsou prostě super - jen nám tu chyběla naše Africká Hanička!!!
 Tentokrát místo meče kluci ozkoušeli hole - kupodivu si hlavu neurazili ; o)
 Lukostřelba zaujala velkou část z nás :o)
Oproti očekávání byla třetí víkendovka co do počtu lidí tou nejmenší akcí ze zatím proběhlých :o) Všichni se před prázdninami rozutekli do dalekých krajů, a tak se nás sešlo pouhých třináct (teda, možná už ani počítat neumím, těžko říct, kolik vlastně, celý víkend kolovaly po Méďovi davy lidí, kdo patřil k nám a kdo ne, se poznávalo dost špatně :o) Hned první večer mě překvapily holky, které se do nové sestavy, orientálního flamenca, vrhly s plným nasazením. Během dvou hodin ji perfektně ovládaly a mávání vějířem a dupot při otočkách byl už takřka profi :o) A zatímco my se potily a snažily, kluci se rozhodli, že jakožto pracující část osazenstva mají právo na odpočinek a odkráčeli si klíďo píďo do pizzerky! Ať už je to jak chce, musím nás pochválit, protože jsme vytrvaly a naše úsilí přineslo plody ; o) V průběhu večera dorazila i Iva s novým človíčkem, kterým byl můj pan učitel Michal z vejšky - ukázalo se, že je naprosto v pohodě a mně spadl kámen ze srdce (měla jsem z toho před víkendovkou takové jakési smíšené pocity ; o). Po tréninku jsme se přesunuli do pizzerky za klukama, ale nakonec, protože nás jaksi vůbec nebrali na vědomí, jsme se usalašily u soukromého stolečku pro tři a soukromě si oslavily moje a Hančiny státnice a Lucyinu maturitu :o) Ve velmi povznesené náladě jsem se šla projít nočním Krnovem a vzhledem ke svému nepříliš vřelému vztahu k alkoholu jsem se v opojení cestou nadšeně lehce okoupala v místní fontánce. No jo, když Svobodová chlastá, tak to fakt stojí za to ; o) Druhý den ráno jsme znovu drsně trénovaly, tentokrát jsme byly nemilosrdně stěhovány z malého sálu do velkého a naopak - ono totiž pustit cédéčko a pak ozlomkrk běžet přes celý velký sál, aby se člověk mohl zapojit (asi tak po uplynutí prvních dvaceti vteřin ; o), je dost k ničemu :-D Co dělali kluci, to jaksi netuším. Byli ale podezřele ticho ; o) Kolem poledního jsme se sbalili (teda část z nás) a vyrazili jsme nahoru na Cvilín - čekala nás krásná nevěsta v podání Atchan :o) Svatba v kostele uprostřed krásného letního dne nás (ženské) uchvátila natolik, že jsme byly pěkně naměkko. Atchance to moc slušelo a já našla čtyřlístek :o) Mezitím dole v Méďovi Michal s pomocí Ivy uvařil specialitku - thajskou baštu, která byla opravdu skvělá! Musím říct, že jsem se olizovala až za ušima, i když mě předtím děsně bolelo břicho ; o) V tu chvíli jsem se zařekla, že to s tím vařením musím nějak dohnat, ale netuším, kde se dají naučit takové dobroty - hned bych šla do učení ; o) Odpoledne přibylo pár dalších človíčků a tak jsme si několikrát zatancovali africké tanečky, akorát byla veliká škoda, že naše Africká Hanička nebyla přítomná, protože tou dobou sbírala kdesi daleko třešně :o) Bez ní jsme místama netušili, co dál, takže z toho vznikly šílenosti typu Ivino házení hlavou jak při rockovém koncertu, Trpova Makaréna nebo Michalovo neuvěřitelné kroucení vším, co měl :-D Mimochodem - s jeho nadáním pro pohyb nechápu, proč ráno utekl před penízkovým šátkem ; o) A aby toho málo nebylo, tak jsme si ještě vyzkoušeli něco málo z tanců indiánských - kupodivu nejvíc se mezi holkama ujala moje parodie na fancy shawl (šálový tanec), takže jsme ho potom svorně kazily hromadně ; o) Na začátku jsem si prostě házela nohama, kam se mi chtělo a holky to pak chtěly naučit - jenže co se dá naučit na tom, že někdo si jen tak háže nohama do stran?! :-D Kluci trénovali tentokrát místo šerm s mečem hole, takže místama bylo možno vidět docela nebezpečné figury, při kterých by se člověk skoro bál, že přijde o zuby či jiné důležité součástky :o) Večer následovala jako obvykle pizzerie, musí tam z nás mít radost, vždycky jim převoráme veškerý zasedací pořádek - holt nás je kapičku víc než těch míst u stolu, no ; o) Ráno po snídani, pro kterou jsme osobně došli (zželelo se nám ubohých majitelů pojízdných vozítek a tak jsme obětovali vlastní zlenivělé tělo ; o), se naše holčičí parta pustila nanovo do práce a pilovala pilovala :o) Ze všech těch točených otoček se mi motala hlava tak, že jsem ani nevěděla, kde je nahoře a kde dole! Ale výsledný efekt stál na konci za to! :o) Pak jsme se konečně sebraly, přelezly plot a vyrazily střílet za klukama. Načež jsme v úžasu zjistily, že ten plot jde z druhé strany pohodlně obejít, bez toho, že bychom dělaly divadlo polovičce Krnova :-D Holt jsme holky šikovný ; o) Střelba z luku je super, hlavně když konečně vlastníte svůj vlastní luk :o) Akorát stačilo střelit dvakrát a další den jsem měla na předloktí tak nádherné modřiny od tětivy, že když jsem pak šla na konzultaci za panem ředitelem na gympl, kde budu učit, radši jsem se pekla v mikině, než abych mu zavdala příčinu myslet si, že jsem doma fyzicky týraná :-D Lukostřelba nás chytla asi všechny, i nováčky :o) Oko si nikdo nevystřelil a všecko dobře dopadlo :o) Věřím a doufám, že po prázdninách budeme v tanečních a šermovacích (a dalších) akcích pokračovat, protože je mi s váma fakt skvěle! :o) Čím víc vás poznávám, tím je to lepší, vážně! :o) VÁLEČNICKÝ VÍKEND NA VYSOČINĚ :o) 4.-6.7.2007  Piknik tam, co jsem deset let zpátky táborničila :o)
 Kotrba...kouzelné místečko a chrostíkovská móda :o)
Na začátku nás mělo jet osm a ještě ke všemu ne na Vysočinu, ale do Prachatic - tábořit pod týpí. Ale jako obvykle to dopadlo úplně jinak :o) Nakonec jsme jeli čtyři - já, Hanči, Trp a Šedy. Ostatní lidičkové museli zůstat v práci nebo měli neodkladně něco jiného. Navíc kluci, kteří jeli za mnou a Hankou (ta přijela už dva dny dopředu) z Rýmařova, dorazili až v pátek v půl jedenácté v noci. Dostali pořádnou baštu a rozhodli jsme se, že přespíme ve sroubku u nás na zahradě. A že jsem tam pěkných pár let nespala! Romantika jak vyšitá, samozřejmě na mě s Trpem zbylo nejmíň pohodlné kanapíčko, které už pamatuje věcí! Kdysi totiž stávalo na soudě a přespávali na něm mladí soudci :o) Dýchla na mě po dlouhatánské době ta nádherná atmosféra starého srubu, kde jsem prožila dětství a usínala v kočárku vedle klapajícího malého vodního kola (už tenkrát položil taťka základy tomu, co vystavěl o pár let později :o) Jen pavouk Ferda, kterého si pěstoval tenkrát na horní palandě, už byl asi dávno ve věčných lovištích... V noci nám to nedalo, a tak jsme vyrazili s Trpem ještě na noční procházku k Malé Čarodějnici. To je taková chaloupka vedle prvního vodárenského rybníka. Když jsme byly se sestrou malé, chodily jsme tam s babičkou a dědou. Chaloupka byla vždycky zamčená, a bylo to tak proto, že Malá čarodějnice s Abraxasem, kteří tam bydleli, byli vždycky někde na sletu čarodějnic v cizích zemích. Aspoň to tvrdil děda, který nám její vzkazy četl z cedule u domečku (to, že v čase, kdy jsem už uměla číst, tam té malé chudince někdo napsal Pásmo první vodárenské ochrany - nevstupovat!, byla pěkná podlost! :-D). Hrozně jsme jí tenkrát záviděli, moře viděla každou chvíli jiné a my se cachtaly v malé vaničce s voudou ohřátou v hrnci ; o) Ale zpátky k víkendu :o) Noční posezení u rybníka bylo skvělé a dlouhé, i když ta zima taky ušla :o) Po návratu na chatu jsem usnula ani nevím jak, jen vím, že ráno jsem se vzbudila napasovaná mezi kanapíčko a stěnu - no, aspoň jsem nespadla z postele ; o) Ráno bylo jako malované, kadibudka vyvolávala roztomilé vzpomínky a než se Hanči s Šedym vzbudili, byl hotový i čajíček s mrkvičkou, který jsem dostala darem od Hanky. Následoval nákup a přesun na jedno z nejkrásnějších míst na Vysočině - teda, podle mě :o) Janštejn! Místo, kde jsem jako malá tábořívala každé prázdniny se svým oddílem. Kupodivu jsme se ztratili jen jednou a pak už tu byly zase vzpomínky.. Srub, kde se spalo při zimních výjezdech, nová opravená brána a venkovní jídelna a hlavně - nádherně zachovalé ohniště a posezení kolem. Vypadalo skoro stejně jako před deseti lety :o) Nebyli bychom to my, abychom si nevšimli, že všude kolem je mraky smrkových šišek. A tak vypukla velká válka. Až na to, že já a Hanka bychom asi netrefily ani slona, to bylo celkem fajn ; o) Následoval výlet na zbytky zříceniny Janštejn, kde jsme objevili neskutečné množství výborných malin a přecpali se k prasknutí. A hra na to, že kdo šlápne mimo kámen, prohrál, byla dost těžká - při výlezu na zbytek starého Janštejna jsem si málem rozbila ústa (a pak trucovala a nehrála ; o) Zvláštní je, že vysoké stromy, které tam rostly už kdysi, pořád stály.. A byly ještě krásnější :o) Po návratu k autu na místo, kde dřív stávaly stany, jsme vybalili baštu a pořádně se nadlábli - a pak leželi mrtvě an sluníčku a dělali blbiny - prvně lechtala Hanka mě a pak já Hanku a pánové se samosebou přidali :-D Později odpoledne jsme naznali, že už toho válečnického tréninku bylo dost a přesunuli jsme se dolů k rybníku Kotrba. Při jeho obchůzce jsem zjistila, že je plný chrostíků a že mají takovou zvláštní módu - měli na zádech široký a plochý " štít" . A protože jsem to ještě nikde neviděla, musela jsem si k tomu pořádně kleknout - a najednou mě Šedy držel za nohy a tahal zpátky jako trakač. No, měla jsem radost. :-P Prý to bylo proto, že se bál, abych se neutopila... No, tak jsem se neutopila, zato mi pak deset minut vytahovali z ruky třísku :-P Ještěže s námi byla promovaná zdravotnice! :-D U lesíka z druhé strany Kotrby byl nádherný mech, vysoký na dva centimetry, takže jsme samozřejmě neodolali a ve válečnickém tréninku pokračovali! ; o) A protože já i Hanka nejsme asi pro válečnictví úplně nejvhodnější, přestalo nás to po chvíli bavit a jaly jsme se vymýšlet kraviny :o) A tak za chvilku Trpovi a vzápětí na to i Šedymu rostla z pupíku roztomilá zahrádka i se šiškou :-D Těžko říct proč, ale vůbec se to těm dvěma nelíbilo...fakticky nechápu proč, bylo to naprosto esteticky ztvárněno! :-P Protože pomalu přicházel večer, ukempovali jsme se i s naším bělošským stanem u jednoho sroubku, který stojí na břehu Kotrby a s dovolením si vypůjčili ohniště vedle něj, abychom zbytečně nevytvářeli binec vedle. V obřím kotlíku, který dovezl Trp, jsme ztvořili jeden ubohý litřík francouzské polévky a pak se předháněli, kdo rohlíkem naharpunuje víc " masa" a těstovin. Poté už celá polívka vypadala ne jako francouzská, ale polívka " a la rozblemcaný rohlík" ; o) Opekli jsme si buřtíky a protože začala být fakt slušná zima (ono taky u rybníka není divu!), zakutali jsme se do stanu pro tři a půl. Kupodivu jsme se vešli, ač nás tam spalo pět (Trp a Slík jsou skladní, stačí jim místo pro jednoho, a já jsem za půl osoby, takže ten stan vyšel akorát :o) Ráno jsem byla vytažena z teplého pelíšku docela brzo, Trp se rozhodl probrat ranní koupelí v Kotrbě a já musela tím pádem asistovat. Ze začátku jsem byla navrčená, ale ráno se klubalo z plenek a bylo fakt krásně, takže procházka bosky ranní rosou fakticky stála za trochu zívání ; o) Trp se opravdu s potěšením vrhl do kalným vod Kotrby a já si užívala krásné klubající se ráno a vlnky pleskající o břeh :o) Byla to vážně nádhera a potěcha pro duši. Po kůlu na lávce lezl brouček, kterému zpod krovek čouhala neupravená křídla. Běžel za jiným broučkem, který před ním utíkal. Vypadalo to, že neupravený brouček právě přišel z noční akce, kde se porval a proto měl vytažený podolek z kalhot a manželka broučice s ním za to nemluvila ; o) O kousek dál poletoval bělásek s potrhanými křidélky. Skoro bych se vsadila, že to byla začarovaná víla, která v noci při tančení na paloučku přehlédla ostružiníkové křoví a potrhala si vílí šat :o) Pak už se začal probouzet i tábor na druhém břehu a Šedy s Hankou, ráno se konečně vyklubalo do celé krásy a my skončili všichni čtyři na břiše, při pozorování malých chrostíků, kteří byli po ránu neobvykle čilí. Asi sháněli snídani. Nejvíc nás fascinovaly jejich domečky - na téhle straně Kotrby měli zase úplně jinou módu, ale sem tam jsme zahlédli i chrostíky s domečky, které jsme viděli už včera na druhé straně. Nakonec jsme usoudili, že přišli na návštěvu. Vypadá to, že i malá zvířátka mají velké nároky, co se módních trendů týče ; o) Po velké pohodové snídani jsme sbalili stan, uklidili kolem chaloupky, kde jsme tábořili a vyrazili jsme zase zpátky do civilizace - ku Ostravě. Mně osobně v duši zbylo trochu melancholie, ale hlavně to zářivé ranní sluníčko :o) STARÁ LUBOVŇA 7.8. - 12.8.2007  Souboje na podiu byly drsné, ale souboje po skončení představení s dětmi mnohem víc. I krev tekla :o)
 " A takhle hnusně vypadá hlava, když člověk před popravou zapomene zavřít oči!" Vskutku povzbudivé!
 Lubovňanská úklidová četa pracovala pilně na odklízení odpadu :-D
Jak už to tak v létě bývá, člověku se nechce sedět na jednom místě a nejradši by pořád někde cestoval. A tak jsme si s Lucy udělaly malý výlet skoro až na východ Slovenska, do vojenského tábora pod hradem Stará Lubovňa. Hrad vypadá už z nádraží naprosto impozantně a ta cesta k němu, zvlášť, když leje jak z konve, tak ta je ještě impozantnější (poznámka autora: zmokly jsme s holkama hned několikrát :o) Mě osobně nejvíc dostala příroda kolem (jak by taky ne, že! :o) Hory, bylinky, velcí brouci a úžasní lidé, to je něco pro mou dušičku! Sice jsem si do batohu musela přihodit i velký štos anatomie, protože už ve chvíli odjezdu na Starou Lubovňu jsem měla obrovský skluz v učení se na státnice, ale i to učení na lavičce uprostřed vonícího lesa bylo hned příjemnější (i když se musím přiznat, že stačilo, aby kolem proběhly dvě veverky a já se místo anatomií začala zabývat zoologií ; o) Přes den jsem se učila, sledovala vystoupení kluků, které se vyvíjelo den ode dne a bylo čím dál tím vypilovanější, nebo se toulala venku v přírodě. Největší radost mi pak ale udělal příjezd Marti s Miněm, protože jsem si s ní po dlooouhé době mohla pořádně pokecat! :o) Sbíraly jsme bylinky, převracely život naruby a zase zpátky a měly konečně taky pocit, že máme volnost, která nám poslední dobou asi oběma chyběla - škola nám dávala zabrat a to kolem taky. Večery strávené procházkami lesem vonícím deštěm anebo sedánkama nad anatomií, ale zato s výborným kláštorným kvasem (fakticky je to nealko!) a medovýma posúchama byly taky parádní. A Marťa, chudinka, se dokonce obětovala a zkoušela mě z kostiček (myslím ale, že brzy litovala, že tak ochotně nabídla pomocnou ruku :-D) Nikdy ale nezapomenu na to, jak mě Vajco, místní starousedlík, zavřel do kůlny, protože jsem s ním v rámci role odmítla zhřešit :o) a taky na nájezd francouzských skautů a hlavně skautek - tři dny jsme se pořádně nedostaly s holkama do sprchy - Francouzky je obsadily a hájily svůj prostor dost vehementně, takže pokud si člověk neliboval v ledové vodě na holé kůži, radši držel den Prasák ; o) Kluci nás ale v noci pomstili - ukradli skautíkům jejich vlajky - a to bylo ráno nářku! ; o) Při odjezdu domů se spustil tak strašný liják, že nám s Lucy připadalo, že ten nahoře se rozhodl, že nás v táboře udrží stůj co stůj. A faktem zůstává, že nebýt nuceného odjezdu do Francie o dva dny později, tak bychom asi podlehly a nehly se ještě pěkných pár dní ; o) Takhle jsme se ale konečně pořádně vypraly, sice ten déšť byl studený stejně jako sprcha po Francouzkách, ale co se dalo dělat! ; o) Cesta zpátky by ubíhala rychle, nebýt toho, že nás ani nenapadlo koupit si do ICéčka místenky - a ouha. Uvízly jsme v zácpě na chodbě, jeden chtěl dopředu, další tři dozadu a my s batohama stály a blokovaly cestu :o) Po půl hodině perného vyprošťování se jsem objevila na cedulkách s místenkama skvělou věc - a to, že dvě místa jsou rezervovaná až od stanice, kde my dvě vystupovaly. Naštěstí si toho nikdo jiný nevšiml a tak jsme si udělaly pohodlí - zmoklé, asi ne moc voňavé, ale zato naprosto spokojené samy se sebou :-D Holt jsme šikovné holky ; o) GRAND PARIS - FRANCIE INTENZIVNĚ :o) 15.-21.8.2007 
Na textu pracuju, prosím o strpení :)
ZTRACENI V MLZE :o) 6.10.2007
Text doplním brzy. Fakticky! ; o)
4.VÍKENDOVKA - TENTOKRÁT TROCHU JINAK :o) 12.-14.10.2007  A zase Verča a její prožitkovky :o) Stavěli jsme hrad a takhle to dopadlo ; o)
Jojo, naše víkendovky už začínají být takovou menší legendou. Ta čtvrtá se ale v ledasčem lišila a nebylo to jen proto, že se kapku změnilo osazenstvo. Přijelo celých devatenáct lidiček, což mě moc potěšilo :o) Bohužel jsem celou sobotu musela strávit v Ostravě ve školních škamnech, protože jsem si vloni zapsala modul Zdravotník zotavovacích akcí a prvních osm hodin přednášek vyšlo právě na tuto sobotu.V sobotu jsme vyrazili z Ostravy v bohatém složení osmi lidiček. Cesta byla veselá a nebýt toho, že se Míša bezelstně zeptala, co je to za pěkný kopeček s věžičkou, asi bychom Cvilín přejeli a dojeli až do Jeseníku :o) Protože jsme dorazili fakticky brzo, nechali jsme baťohy v Méďovi a vyrazili na výlet na ten pěkný kopeček s věžičkou :-D Cestou jsme lehce zmokli, ale protože to byla romantika jako vyšitá, nikdo se nezlobil.Postupně dorazili i všichni ostatní účastníci, domluvili jsme se ještě (dost problematicky) na objednávce pizzy až do Médi, abychom nemuseli běžet do pizzerky na večeři a pak už vyrazili tančit a šermovat. Musím říct, že jsem si po dlouhatánské době parádně zatancovala a odpočinula si. Pak nám dovezli objednanou pizzu, jenže.. S Adélkou jsme si objednaly jednu dohromady, ale i když jsme si určitě neobjednaly rybí, byla to jediná, která na nás zbyla :( Těžko říct proč, ale vnucovalo mi to vzpomínky na sushi, které nám připravili kluci kdysi na Silvestra, a které zasmradily komplet celou chatu. Pak jsme je na jaře s Míšou sbíječkou dostávaly ze dřezu, kde zůstaly tenkrát po oné divoké noci ležet na talířích :-PPozdě večer se ještě Zintkala rozhodl začít hrát hru, při které on byl bankéř a my měli vymýšlet úkoly, za které on nám potom vyplácel peníze (brzo mu došly, takže psal šeky :-D) Úkoly byly některé dost zajímavé. Já jsem například za svůj úkol pro sebe (půjdu se vykoupat do fontánky u náměstí) dostala 40 000 a myslela si, že jsem nejlepší. Jenže za chvíli přišel Ondra s nápadem, že vysadí dveře od kuchyňky a poběží s nima až na Cvilín. Dostal tuším 100 000 a já měla smůlu. Adélčin návrh masáže šíje byl taky patřičně oceněn :o) Poslední nápad, který mě napadl, a to, jít nejmenovanému Krnovákovi zapět v plném počtu nějakou hodně zajímavou písničku pod okna, byl honorován šedesáti tisíci. Holt pan bankéř už byl v té chvíli skoro na mizině, tak mu to možná i odpustím :o)
V noci jsem moc nespala, nějak to nešlo, bylo dost veselo a šli jsme navíc hodně pozdě spát, takže to dopadlo tak, že jsem spala zhruba dvě hodiny. Nebýt Šedáka, tak bych se asi ráno v šest nevzbudila, protože jsem nějak přeslechla budíka, vůbec si nepamatuju, že by zvonil.. Po nákupu sladké snídaně pro ostatní jsme odjely s Adélkou do Ovy a nastalo opět VV - Velké Vzrůšo :-D Volala Ivcza, že nemůže najít budovu, kde máme ty přednášky na zdravotníka a tak jezdila po Ostravě a já jezdila za ní a snažila se ji chytit, nejlépe u té správné budovy. Nakonec se nám to po hodině cestování podařilo. Přišly jsme sice pěkně pozdě, ale kupodivu to zbytek lidí přežil ; o) Oproti očekávání jsem neusla ani hned, ani později - ty přednášky byly totiž tak zajímavé, že jsem vydržela celých osm hodin (mínus jedna, kdy jsme tu budovu hledaly :-D) poslouchat a ani nedutat. Nevím teda, jestli do první pomoci patří drogy nebo vysvětlování, proč není nejlepší páchat sebevraždu podřezáním vlastních žil, ale rozhodně to bylo skvělé! Sice jsem provinile myslela na zbytek lidiček, kteří zůstali v Méďovi, ale bylo to tak dobré, že jsem neměla čas řešit to nějak moc do hloubky.. Akorát odpoledne psal Šedule, že oběd nevaří a jdou pouštět draky. To jsem jim záviděla - a hodně!
V Méďovi, ve chvíli, kdy jsem přijela, panovalo naprosté bezvládí. Indiáni zmizeli do čajovny, múzická část obyvatelstva se slezla u klavíru a využívala Míšina nadání a zbytek se bezcílně potuloval po Méďovi. Leč pouštění draků prý bylo super, takže jsem do čajovny za indiánama odcházela celkem uklidněná :o) Tam jsem kapičku usínala, protože sice povídání s Ondrou a Šedákem bylo moc zajímavé, ale dvě hodiny spánku, minimum jídla a osm hodin přednášek udělaly své...Večer jsme toho už moc nestihli, teda spíš já a pár dalších " měkkoňů" . Navíc nám nečekaně řečtí tanečníci zamkli taneční sál a odnesli si klíče, takže jsme neměly s holkama kde tančit. A tak jsem se odebrala na kutě a konečně se prospala dosyta :o)
Ráno, zatímco všichni spinkali, jsem vyrazila s tou nejrůžovější náladou krásným klubajícím se ránem na nákup bašty na snídani. Procházka mě zase nabila energií a celé dopoledne jsme pak mohli strávit v dobrých rukou naší Verči, která si pro nás zase připravila pár prima her :o) Každý si asi dovede představit, jak to vypadá, když banda dvaceti.... letých lidí staví hrad z kostek nebo běhá poslepu po Méďovi a strašně se u toho řeže smíchy :-D Nejlepší ale bylo, když mě Šedule zamotal v tanečním sále tak dokonale, že jsem se poslepu ani do dveří nemohla vejít :-D
Hrad taky nevypadal jako hrad, spíš jako abstraktní umění pana Hundertwassera ; o) To bychom asi ani nebyli my, abychom z toho neudělali jednu velkou ptákovinu ; o)Pak už zbývala jen chvilička na zatančení sobě i obecenstvu v konečně otevřeném tanečním sále, odkud jsem si s povděkem konečně vzala věci na sebe a taky ručník, kartáček na zuby a podobně. Měla jsem večer předtím šílenou radost, když jsem zjistila, že nemám ani vlastní pyžamo! Ještě že mám tolik obětavých kamarádů! :-DRozhodla jsem, že už bylo dost tance s koukáním na sebe do zrcadel, jak jsme půvabné, a otočila jsem holky směrem k židlím na druhou stranu. A aby to bylo autentičtější, šla jsem na chodbu odlovit prvního jedince mužské populace, aby se šel před nás posadit a my se na něj mohly zubit - odnesl to chudák Michal :-D Nakonec se do místnosti nasáčkovali všichni, takže to byla solidní zkouška našich nervů ; o)
Ve dvě jsme rychle uklízeli zbytky stop po naší návštěvě a zajímavé bylo, že v místnostech ležely věci, ke kterým se nikdo nehlásil. Pak nám to došlo. Šedák se Zintkalou zmizeli za Pepíkem a jako obvykle se u něj zapomněli ; o) A zatímco Pepík čekal, až přijde Verča domů, Verča čekala, až dorazí od Pepíka kluci, aby mohla jít zase ona za Pepíkem. A protože mně se porouchal telefon a nechtěl telefonovat, byla to docela sranda :o)
Nakonec nastalo velké loučení a všichni jsme se rozjeli zase domů - já tentokrát s kytkou růží - první růže, které jsem kdy dostala od chlapa :o) A tak, i když jsem svůj svátek strávila na sobotních přednáškách, nemůžu si vůbec stěžovat :o) A víkendovka byla super! :o) Šedák a kousek mojí končetiny při masáži chodidel - náááádhera!!! :o)
 A na oplátku ženské masírují klukům záda.. nejvíc to vychytal Honzík, který byl obletován hned třemi manželkami najednou ; o)
 Tvoříme létající koberce z koření :o)
 A naše hotová dílka, v pozadí stojí kostka, která měla velký význam pro celý víkend - vztekali jsme se nad ní asi všichni, když ne a nešla složit... :-D
... A tak se stalo, že mě konečně někdo dokopal, abych s Brontíkama OPRAVDU jela na víkendovku! Povedlo se to Kačce, a to po dlouhatánské době, kdy jsem nějakou bronťárnu plánovala a pořád nic.Nakonec nás jelo " od Ostravy" pět - já, Šedák, Kačka, Nataša a Abe. Byli jsme na víkendovku ve stylu Orientu fakticky zvědaví, a taky na " Padmafarmu" , protože jsme netušili, co si pod tím pojmem máme jako představit. Čekalo nás krásné stavení (teda spíš hlavně zepředu, zezadu je ještě co přestavovat a vylepšovat), nádherný huňatý čuvač Lucky a parta lidiček, kteří jsou pro každou špatnost :o)První večer nás čekaly společenské hry jako například Brontoreto, které jsem doteď vlastně nepochopila :-D a pak čtení inzerátů pány a naše odpovědi na jejich výtvory.. Některé byly fakticky kouzelné. Například Natašino oslovení " Milý úchylný" pro inzerenta, který nabízel nejen sebe, ale také své růžové autíčko, nebo nabídka dalšího nápadníka, který nabízel houseboat, který byl původně jen house, ale při povodních v roce 2002 se stal houseboatem a odplul do Severního ledového oceánu :-)Když jsme dostaly s holkama své nápadníky, zjistily jsme s Kačkou, že nabídka houseboatu a zároveň vagónu, ve kterém lze udělat pokojíčky pro všechny děti, co budou následovat, zaujala obě dvě a tak Tom, který inzerát psal, se rázem stal majitelem harému :o)Další den jsme byli probuzení v nekřesťansky brzkou hodinu a donuceni přesunout se ven a makat makat. Prvně jsme přetahali hromadu tvárnic (fakt nám zima nebylo! :-D) a pak se chvíli váleli v seně (zvláštní je, že nikdo nepřiznal sennou rýmu a všichni odvážně bořili nos do voňavého sena). Za chvíli jsme byli ale vyhnáni ven do deštíku a uklízel se svinčík kolem Farmy. No, moje modré kalhoty změnily barvu na šedivou ač černou :-D Nemluvě o tom, když se o mě párkrát něžně otřel Lucky (telátko s packama velikosti menšího slůněte). Šedymu a našemu manželovi se povedlo po dlouhé době zapálit ohýnek a pálilo se. A my holky si posedaly kolem a s Kačkou jsme drbaly a drbaly.. Tentokrát byly ale na pořadu hlavně gotické oblečky, takže docela zajímavá a nezávadná záležitost ; o) Tím to ale nekončilo, ještě bylo potřeba projít kolem velkých výběhů s kozami, ovečkami a krávami a vytvořit asi třímetrovou hromadu větví :o) Potom jsme už úplně zničení a hladoví naběhli do domu, u stolu se hromadně pomodlili " mňam modlitbu" a vrhli se na jídlo. Jen se po něm zaprášilo:o)Odpoledne nás čekalo spousta zajímavých věcí a hned tou první byla hra na Chovatele koz ; o) Rozdělili jsme se do skupinek podle toho, koho jsme si našli na inzerát, takže naše farma Rijád byla nejsilnější :o) Žilo se nám docela dobře, zničili jsme zákeřně farmu U třiceti palem (či kolika vlastně), takže chudák Šedák měl po srandě. Ale zase brzy obživl. Mezitím jsme zjistili, že se nám v rámci hry můžou narodit děti a že se na ně "podpultově" dají sehnat bylinky proti početí :o) Pozdě, už se stalo. Narodila se nám malá dcerka Džamilka a její "provoz" byl neskutečně drahý. A tak jsem zapojila závity své šedé kůry mozkové a vymyslela geniální plán! ;o) Aby nás provoz naší malé farmy vyšel co nejlevněji, rozvedu se s Tomem, nechám ho jen Kačce a sama si vezmu Šedáka, spojíme dvě farmy a budeme žít v souladu dohromady ;o) Šedák byl na pokraji smrti hladem, ale to by nebyl on, aby neodmlouval ;o) Normálně se rozmýšlel, jestli si mě vezme a teprve, když jsem se smrtelně urazila, tak se rozhodl, že "teda jó". Pak jsem se zase rozmýšlela já :-DUž poučeni, kupovali jsme pravidelně bylinky proti početí, i když někdy bylo těžké bylinkářku Haňulku přesvědčit, aby nám pod rukou prodala dva kusy :-D Byli jsme šikovní a nakonec nám sice zabili mého prvního manžela, ale zato jsme my potom zničili všechny ostatní farmy. Džamilka se převtělila do podoby Toma, čtyřletá holčička studující v Praze s vousy na bradě byla fakticky rozkošná ;o) Na závěr hry jsme samým napětím zapomněli koupit bylinky proti početí a ejhle - narodil se mi syn Asad. A tak jsme teď spokojená velká rodinka ;o)Večer jsme ještě potmě absolvovali velkou procházku po okolí, na kterou nás doprovodily místní kočky :o) A nebyli jsme jediní, tu noc byli venku postupně snad všichni ;o) Kačce dokonce kočka skočila za krk :-D Sprcha pak fakticky bodla a příjemné bylo (aspoň pro nás ekology) zjištění, že PadmaFarma používá na všechno Missivu :o)Ráno bylo kruté, ale přežili jsme to. Naposledy jsme se před jídlem pomodlili mňam modlitbu a pak se ještě vrhli na výrobu krásných létajících koberců ze všech možných druhů koření. Vyrobili jsme si jeden rodinný pro nás všecky včetně Asada a Džamilky (až přiletí někdy na prázdniny z Prahy :o) a pak jeden turbo koberec pro našeho společného manžela (jediného chlapa, který nám nakonec zbyl ;o)Balení a odjezd byl ve znamení velkého loučení a plánování dalších akcí, rozvozili jsme všecky Kopřivničáky a Frýdečáky a pak jsem si uvědomila, že je mi trochu zima.. No jo, já tam zapomněla bundu! :-D Klasika. Moje děravá hlava je už pověstná. Víkend byl super a s Brontíkama někdy zase ráda pojedu :o)VAGÓN 9.-11.11.2007  Celý víkend jsme si hráli... a bylo to super! Čtyři chlapi a já coby princezna ze Sáby, která nemusí hnout prstíčkem :o)
 Večer se fotily umělecké fotky... A tahle se mi opravdu povedla :o)
 Vagon v sobotu....  Vagon v neděli!
Tak tohohle víkendu jsem se upřímně řečeno kapku děsila. Měly jet sice i nějaké ženské, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem měla dorazit já a pak už jen samí chlapi! Ale nakonec se z toho vyvrbil víkend plný obskakování a péče o mou ženskou maličkost, což bylo naprosto dokonalé!! :o)Přijela jsem až dost pozdě večer, Luďa už mě čekal na zastávce a dovezl mě Dráčkem až dolů k řece... Tam jsem jen podle svítících okýnek identifikovala tolik omílaný vagón a trochu s hrůzou, jak to tam sama jediná ženská přežiju, vkročila do jámy lvové. Moje strachy se ale vzápětí nato rozplynuly. Uvnitř to totiž vypadalo jako někde ve srubu, kam jsme kdysi jezdívali s oddílem. Kamna byla roztopená do ruda, kluci posedávali kolem stolu a popíjeli černý čaj z otlučených hrníčků, bylo tam krásně teplo a pohoda.. A v té chvíli už jsem si na nějaké divné pocity ani nevzpomněla :o) Tím spíš, že v tu chvíli mě kluci zahrnuli velice milou pozorností :o) Ze všech stran jsem slyšela samé: "Renči, mám pro tebe tohle a taky tamto, Renči, kdybys chtěla pomoct s táborem, můžu ti zajistit to a to..., Renči, tady si sedni, a chceš trochu čaje?" No prostě - připadala jsem si jak princezna ;o) Tím spíš, že moje pozice zůstala celý víkend stejná a kluci mě zahrnuli přepychem a pohodou ;o) Ono totiž třeba ráno vstávat a zatápět, když je kosa úplně nekřesťanská, nebo chodit ven pro dřevo a pak ho štípat... Nic moc příjemného a já sice nechápala, ale svého privilegia té, co nic nemusí, si patřičně užívala :o)V sobotu jsme strávili celé dopoledne a kus odpoledne hraním Dračího doupěte, kdy nám PJ dělal Luboš a mně došlo, že něco takového by se nám asi hodilo na táborovku :o) Takže jsem od té chvíle začala kout pikle, co a jak budu dělat a připravovat na tábor :o) Samozřejmě za mohutné podpory kluků, kterým jsem o táboře řekla a setkalo se to s velkým úspěchem :o)Odpoledne jsme vyrazili prozkoumat okolí. Sněhu moc nebylo, spíš tak trochu prašan. Zintkala a Luďa si vylezli na železniční most, prý to byly vzpomínky na dávné mládí, kdy jakožto Vlčata podobné vylomeniny dělali v jednom kuse ;o) Jen já z toho byla div živá a pořád jsem hlídkovala, jestli nejede vlak, aby jim při vylézání z díry uprostřed kolejí neujel půl hlavy. Jo, měli ze mě prču. NEVDĚČNÍCI!!! :o)Večer jsme se se Zintkalou a Luďou vydali na oslavu narozenin Zintkalova taťky. Udělali na něj tak trochu habaďůru - zamluvili celou restauraci, sezvali všechny jeho známé a pozvali výbornou skupinu Reliéf z Prahy. No, a nic netušícího tatínka pozvali "na večeři". Chudák nemohl pochopit, kde se na jednom místě vzalo tolik jeho známých, seděli u prvního, u druhého, u třetího... no fakticky - u každého stolu! :-D Než mu to došlo, nasmáli se všichni dosyta :o) Pak už ale převzali slovo Reliéfové a fakt to stálo za to!Vraceli jsme se (já lehce podroušená, Zdena kapku víc :o) zpátky na vagón a očekávali sálající kamínka a dva hlídající kolegy.. ale omyl. Chlapci si udělali výlet ... do hospody. Čímž všeobecně povznešená nálada jaksik padla a než se našel první, Oťas, tak byla spíš velice napjatá. Nakonec to ale dobře dopadlo, kluci se našli, sice ve stavu dosti pofidérním (přičemž Zintkalovo opojení bylo celkem slabé, proti tomu jejich), ale kajícném, takže.. Takže dobrý :o)Druhý den, když se flamendři konečně vyspali, vybalili jsme Dostihy a sázky a vydrželi u nich sedět až do čtyř do odpoledne (přesněji řečeno, dokud jsme na to viděli). Jenže pak nastal drobný technický zádrhel - venku připadlo nějakých dvacet cenťáčků sněhu, Dráček byl kapku přetížený a Luďa se rozhodl dupnout na to, aby se povedlo vyjet. Jenže.. Dráček si postavil jednu ze svých deseti hlav a podklouzlo mu kolo a ... visel ze stráně a sjížděl dolů.. Což byl průšvih jako blázen. Čtyři kluci a jedna myška na konci tahali a tlačili (a já se furt děsila toho, kdy jim to sjede na nohu nebo je to zavalí... no jo, ženská a technický problémy!) a po hodné chvíli a velké námaze se povedlo Dráčka vyprostit (ale že je pěkně těžkej!!!). Nakonec se teda moje obavy splnily, aspoň v tom, že se Luďovi povedlo už na rovném úseku přejet Lubošovi nohu, ale jinak to dopadlo docela dobře. Dokonce jsem dojela i do Ostravy, takže paráda :o) A kluci - kdybyste to někdy chtěli zopakovat... Já se bránit roli Princezny na hrášku rozhodně nebudu! ;o) Bylo to fakt moc prima!PROMOCE 23.11.2007 
16.VALAŠSKÝ JARMEK 1.12.2007 ŠTRAMBERSKÉ VÝLETOVÁNÍ 8.12.2007 Poslední ovesná kaše, co v čajce Na dlani měli, byla fakt k sežrání :o)
Tuhle akci zpískala pro změnu zase Kačka. Koneckonců, od chvíle, co jsem ji poznala, mě uvádí do úžasu, jak moc je tahle ženská akční (i když na první pohled byste to do ní neřekli :o) Pozvala nás na výlet do Kopřivnice. Když jsme s Luďou dorazili, už byli oba s Míšou připravení vyrazit na tůru. Potíž trochu byla, že mi zrovna ten den nebyla úplně dobře a radši bych se nechala dovézt až do štramberské čajovny (stará lemra Svobodová ;o), ale sluníčko svítilo, krásně bylo a já si velice rychle nabručenou náladu zlepšila natolik, že jsem se mohla radovat nejen ze sluníčka, ale třeba taky ze zmatené megažížaly, která nám lezla přes cestu :o) Kromě toho jsme si našli výbornou zábavu - vybírali jsme si domek, ve kterém budem "jednou" bydlet - jsme asi dost vybíraví, prošel za celou cestu jediný (když neberu v potaz svoje tužby po jednom takovém pofidérním zchátralém stavení ;o)Naše první zastávka byla na statku u koníků, kteří měli sametové oči a heboučké nozdry :o) Jejich pohledu se vážně nedalo odolat, a tak jsem jim obětovala veškerou zásobu ovoce, co jsem sobě a Luďovi na dlouhou cestu zabalila s sebou.Procházkovým tempem jsme dorazili do Štramberka, kde na nás čekala kočka tulivá, která se Luďovi tak rychle zabydlela na rameni, že si ji ještě kus cesty nesl s sebou. Teprve o hodný kus dál jí došlo, jak je daleko od svého domečku a celá vyplašená běžela zpátky :o) Pak jsme si všimli nápisu na dveřích jedné roubenky. Stálo tam "Výstavka". Tak jsme se šli mrknout :o) Dostali jsme dobré cukroví a odnášela jsem si krásné paličkované ozdoby na stromeček :o)Vyběhli jsme si až pod Trúbu a protože hladové žaludky kručely jako o život, místo na vyhlídku jsme vyrazili na obhlídku - krásné malé čajovničky Na dlani. Sice nám nedonesli vůbec to, co jsme chtěli, ale i tak byl kuskus s překvapením a jedna poslední ovesná kaše docela dost dobrou baštou :o) Kačka si navíc postavila nejvyšší věž z kostek, jakou jsem kdy viděla. Čajovnu Na dlani vřele doporučuju - krásné prostředí, praskající kamínka, dřevěná roubenka... Myslím, že srdíčka všech čtyř ve chvíli, kdy jsme vešli, zatoužila po vlastní roubence s vlastníma praskajícíma kamínkama.. Kdo ví ;o) A všecky další domečky, co jsme cestou hodnotili, byly zapomenuty ;o)Cesta zpátky do Kopru byla docela dobrodružná - šli jsme potmě a po cestách necestách, přičemž asi deset minut po osudové křižovatce Kačka zdrceně přiznala, že vůbec neví, jak se to stalo, ale asi jsme zabloudili ;o) Nakonec jsme cestu zpátky domů našli, akorát na nás ještě vybafl pes schovaný na jedné zahrádce a já se příšerně lekla. Ale byla to krásně strávená sobota, kterou jsme na závěr zakončili u Kačky, kam za námi dorazila ještě nachlazená Hanči s uslzenýma očičkama. Nadlábli jsme se nudlema od Číňana a pak už se nalodili do Draka a vyrazili zpátky do Ostravy...
VÁNOČNÍ VÍKEND NA VRANOVĚ 14.-16.12.2007PRVNÍ PŘEDTÁBOROVÁ CHATA NA MIROTÍNKU :o) 4.-6.1.2008  
Schůzovali jsme, domlouvali, ale taky zpívali u kytary a hlavně hráli spoustu her, nejvíc se uchytil "nečekaně" Bang! Hráli jsme ho ráno, odpoledne, večer a dokonce i v noci! ;o)
Tak jsme se konečně dočkali! :o) Přišel první víkend roku 2008 a s ním i první víkendovka zaměřená na přípravu tábora.Nakonec se nás sešlo devět plus jedna psí slečna Dianka. Po příjezdu nás jako první věc zaujal parádní krb, ve kterém už brzy po našem příjezdu praskal pod bedlivým dohledem Zintkaly oheň. Horší bylo zjištění, že krb nemá nárok vyhřát ani spodní místnost, natož celou chatu. Docela jsme mrzli... Ale že jsme šikovní, přežili jsme to :o)Kromě táborových záležitostí, které byly na programu, se stihlo i několik zajímavých deskovek, Člobrdem počínaje a Příšerkama konče. Největší úspěch ale zaznamenala hra Bang!, kterou jsme hráli dlouho do noci.Ke slovu přišly i kytary, nezahrál si jenom Zintkala a Michal, ale taky Hanička a dokonce i Kačka přišla s troškou do mlýna :o)Druhý den před setměním jsme ještě vyrazili načerpat trochu čerstvého vzduchu do plic a roztáhnout si hrudní košíček (když už jsme byli skoro v Jeseníkách:o) Kluci oprášili svoje meče a trochu si zašermovali a my s Marťou, která dorazila v sobotu ráno, protože až ze Slovenska, podnikly výpravu do neznáma. Zvláštní je, že kdykoliv my dvě někam jdeme samy, vždycky to dopadne stejně - ztratíme se ;o) Ale naštěstí jsme cestu zpátky našly dřív, než se setmělo úplně a stihly probrat další část důležitých organizačních záležitostí.Tentokrát se řešil hlavně jídelníček, funkce a hlavně úkoly pro každého z nás...Druhou noc jsme se zbaběle stáhli do horních pater chaty - přece jen je dobře známo, že teplý vzduch se drží spíše ve vyšších sférách ;o) Ti, kteří první noc spali ve společenské místnosti u krbu, si nemohli vynachválit teplo v pokojíčcích v patře :o)Ráno se nikomu vstávat nechtělo (mně teda asi nejmíň:o) a tak jsme se jen pomalu vraceli zpátky do civilizace, každý se spoustou úkolů ohledně přípravy tábora. Už teď se moc těšíme na další akci, kdy budeme pod vedením Kačky vytvářet gotické šatičky :o)
NĚKDO SE ZAŠÍVAL, JINÝ ŠIL :o) 8.2.-10.2.2008    Takhle jsme skoro celý víkend pracovali - Luďovi to s žehličkou moc sluší, ruční papír už kluci tvoří profesionálně a Hanka ho dělá rovnou "3D" :o) A my s holkama se pod vedením Kačky učily šít - vznikly tak nejen moje spodní šaty, ale taky Miiny sametové svrchní - ještě pár úprav a hurá, jedeme na tábor :o)
Naše první velká šicí akce - zatím nanečisto :o) - se konala tentokrát v Kopřivnici. Kačka zapůjčila pro tyto účely velkou nepoužívanou hospůdku a mohli jsme šít a blbnout do libosti. První den jsme dorazili dost pozdě, aspoň teda já, ale to vůbec nevadilo, protože Kačka, vrchní odborník přes šití, byla stejně v práci. A pozdě večer už se nám začínat s šitím nechtělo, a tak jsme si pustili pěkně nahlas hudbu a po pár doušcích vína řádili jako malí. Tancovalo se, posloužil nám i nafukovací balonek, se kterým jsme si vydrželi hrát opravdu dlouho. Tak moc jsme na parketu neřádili asi nikdy :o) Vypsaná fiXa byla prostě boží!Druhý den ráno jsme se probudili celkem slušně nevyspalí, spát se v místních podmínkách totiž moc nedalo ;o) Dopoledne jsme ještě nic moc netvořili, protože jsme se probrali dost pozdě a teprve po pozdním obědě jsme vytáhli všechny proprietky a pustili se do práce. Kačka si nás s Miou pořádně proměřila a nakreslila každé střih na šatičky. Já se rozhodla začít od základu, tedy od spodních šatů, zato Mia to vzala rovnou od vrchních sametových. A tak jsme se postupně zasvěcovaly do tajů šití gotických šatů. Až na to, že Zintkala, který si chtěl došít spodky, mi zlomil dvě jehly na stroji, který jsem horko těžko přitáhla z Ostravy vlakem (a to ani nemluvím o zmatcích ve Studénce na nádru, kde jsem s těžkým krámem nastoupila do vlaku, ale bohužel úplně jiného a na úplně opačné straně, než jsem měla a pak přebíhala tryskem i s šicím strojem na opačný konec nádraží, aby se mi ve finále při nastupování urvalo ucho od krabice, kde jsem stroj měla - docela zážitek :-D). Potom už jsem se na svůj stroj radši ani nedívala, protože jsem trnula hrůzou, že si na něm zlomím i tu poslední zbývající jehlu ;o) Ještěže Kaččin stroj si hlavu nestavěl a i já, která na stroji šít fakt nijak moc neumím, jsem to zmákla. Sice Kačka ze mě měla hlavu v pejru, jak mi všechno dlouho trvalo, ale nakonec to nějak vždycky dopadlo ;o) Kromě jiného i její zásluhou. Kluci mezitím namixovali parádní papírovou kašičku a pustili se do tvorby ručních papírů, které nám poslouží na táboře coby diplomy a vývěsky. Že jde o skutečné umění, jsme se v průběhu večera přesvědčili všichni. Když se Luďa chystal, že hotový papír přežehlí, aby se na něj dalo psát, zjistili jsme, že není čím žehlit. Žehlička, kterou donesla Kačka, se totiž rozhodla, že papír s ní teda žehlit nebudeme. Rozbil se termostat a ona hřála a hřála, až se na ní udělaly bubliny - a těma papír fakt žehlit nejde, že. A tak jsme druhý den běželi na druhý konec Kopru, abychom si vypůjčili náhradní žehličku od sester Dobošových :o) Jen jsme se modlili, aby to ta náhradní žehlička přežila. Přišli se na nás podívat i Hanka a Michal. Hanka se hned nadchla pro výrobu ručního papíru a tvořila ho rovnou v 3D verzi ;o) Nějak nechtěla pochopit, že se na něj bude blbě psát ;o)Co se dělo večer, netuším. Odpadla jsem jako první, jen jsem lehla, tak jsem spala :o) Ještě že. V noci jsme prý měli nevítanou návštěvu, která šmejdila po místnosti. Někdo zapomněl zamknout. Naštěstí jsem to zaspala a o zděšení Kačky a Mii se dozvěděla až ráno. Ráno se zase usilovně pracovalo. Bylo třeba nabít "dírky" do šatů. A tak Luďa tloukl a tloukl, až rozbil dírkovátko ;o) Mám takový pocit, že měl zrovna nějaký demoliční víkend. Poté už stačilo jen se v nehotových oblečcích předvést pánské části osazenstva. To, že mi chybí šněrovátka do šatů, jsem vyřešila vskutku originálně - čmajzla jsem Luďovi tkaničky z bot ;o) Vůbec nevím, proč je chtěl vrátit, když k těm šatům tak krásně ladily ;o)Pak už nás čekalo jen uklízení - to "jen" je trochu špatné slovíčko, bylo toho na úklid opravdu povícero. Když jsme konečně skončili a Kačka zjistila, že nestihne trénink břišních tanců, přesunuli jsme se aspoň na výbornou večeři do místní restaurace. Ta rajská, co tam měli, byla fakt božská ;o) A pak už nezbylo, než udělat holkám pápá a spolu s klukama vyrazit směr Ostrava - tentokrát jsem se se zrádným strojem nemusela tahat vlakem (díky bohu, podruhé bych to nemusela přežít ;o)A tak jen doufám, že se nám podaří šatičky včas dokončit :o) Velké díky patří Kačce, která je opravdu čarodějka - její střihy seděly všem jako ulité a ona ještě tvrdila, že to neumí - kdepak, pro nás je to švadlenka s velkým Š :o)POSLEDNÍ ZIMNÍ PROCHÁZKA, ZATO PRVNÍ S LUCY A ARTUŠKEM :o) 12.2.2008 Velká labutí rodinka při západu slunce.
 Nejsem si jistá, kdo z těch dvou byl po koupání mokřejší :o) A tak se jednoho dne stalo, že se Lucy rozhodla vyrazit na hory. Samozřejmě jsem byla okamžitě pro, protože hory miluju. Jenže jak už to tak bývá, už ani nevím, co se vlastně stalo, ale nakonec to nevyšlo. Aspoň jsem Lucíka přesvědčila, že bychom měli uspokojit jejího irského setra Artuška, který bažil a stále baží po volnosti pro své čtyři packy (o které si přece jen občas ještě zakopává ;o)A tak Lucy souhlasila. Akorát byla dost bezradná - kam se asi tak v Martinově dá jít? Docela mě překvapilo, že se ptá na tak jednoduchou a jasnou věc - samozřejmě na Turkov! A potom dál kolem řeky Opavy až na rybník Štěpán :o) Lucy byla trochu zmatená - kde prý ten Turkov jako leží, abychom s Artem nejezdily přes půl Ostravy :-DKdyž jsem jí vysvětlila, že je to nádherné místečko přesně před okny jejich bytu, tak mi prvně nevěřila. Pak koukala. A pak byla tak nadšená, že by se její fotografovací nadšení dalo srovnat s nadšením divé šelmy Artuše vypuštěné na svobodu :o) Protože je tak trošku "ujetá" na takové ponuré záběry jako třeba turkovský mokřad na konci zimy, nevěděla, z které strany by ono úžasné místečko vyfotila :o)Doťapkaly jsme, obě už notně poťapané a taky poslintané rozlítaným Artuškem až k řece a plánovaly, kterak sem budeme chodit na jaře běhat (no to jsem teda zvědavá :o)) (i když náš tatínek by z nás měl určitě radost, vždycky toužil po tom, aby jeho nezvedené dcery chodily běhat s ním).Cestou jsme potkaly parádní rozpadlý strom, strašně starý a s krásnou obrovskou dutinou - no jo, hned jsem se na to musela jít mrknout z blízka a Artušek nemohl zůstat pozadu - pak jen jaksi nevěděl, kudy zase zpátky, když se mu všecko houpe pod nohama :o) A Lucy si zase hrála na Kische (pro ty, kteří neabsolvovali úžasné studium na katedře germanistiky dodávám, že Egon Erwin Kisch byl nazýván zuřivý reportér :o) a fotila a fotila.No, ale když jsme došly až ke Štěpánu (fakt jsem tam Lucy dostala a ani moc neprotestovala :o), tak jsem foťák vytáhla taky - to, co jsem viděla, mi udělalo obrovskou radost - na jaře jsem na Štěpánu fotila rodinku labutě, labuťáka a šesti malých "ošklivých káčátek" a dneska? V záři zapadajícího sluníčka k nám připlouval konvoj osmi krásných bílých labutí a přední, táta labuťák, výstražně syčel. Holt si jako každý správný taťulda chránil svoje holky :o)Ještě jsme potkaly koně, který zas přišel náramně zajímavý Artuškovi - asi nemohl pochopit, že nějaký drzý "pes" se opováží být větší než on :o)Cesta zpátky už tak veselá nebyla, protože jsme zjistily, že jsme pěkné lemry :-D Jediný Artušek měl dost energie, aby hopsal jak šílenec kolem nás. Zato když jsme přišli k Lucy domů, musela ho do vany zvedat, protože pán sebou prásknul na zem už mezi dveřma do bytu a odmítal hnout byť jen packou :o) Po vydatné koupeli, kdy se spíš vykoupala Lucy než on, zalehl na křeslo, svoje dlouhé nohy hodil přes opěradlo a ani nepřišel žebrat čínskou polívku :o)) Asi jsme ho totálně zničily :o)Vycházka byla super a musím si připsat další bod za Turkov - Artušek už jinam na prochajdu nechce a Lucy se tam taky líbí... Což je to hlavní :o)PLES DDM JIHLAVA PO OSMI LETECH :o) 16.2.2008 Bylo, nebylo... Luďa se rozhodl naučit se plesat. A že mu to šlo docela dobře! :o)
 Míša a Marek vždycky skoupí veškeré losy, takže není divu, že získali hlavní cenu v tombole, rozkládací postel, zatímco my vyhráli tak akorát knížku o historii hokejového mužstva DUKLA :o))
KARVINÁ VERSUS BESKYDY 8.-9.2008 Tak takového broučka si snad taky (brzo) pořídím ;o)
 Příliš přátelský huculák, věděl, že mám jablíčko v batohu a nechtěl mě nechat odejít :o) 5. VÍKENDOVKA, TENTOKRÁT V DUCHU VELIKONOC :o) 21.-23.3.2008 - www.skartaris.blog.cz Nejdřív nás kluci učili šermovat... to bylo! :o)
  Pak jsme vyfukovali vajíčka... na této fotce Ondra zase něco rozbil :-D  A Zintkala coby novodobý Harry Potter po zásahu lorda Voldemorta ;o) A parádní podvečerní procházka na Cvilín :o)
 Čajka Ninive....  Pečeme, vaříme, my všecko umíme... skoro :-D   A na závěr povedená vajíčka a ...no... mírně nedopečený beránek ;o)
A zase jsme jednou jeli víkendovkovat do krnovského Médi :o) Tentokrát v počtu pouhých deseti lidiček, ale zato prima parta, která se rozhodně nenudila - spíš jsme vůbec nestihli všecko, co jsme původně chtěli!
V pátek nás dorazilo jen pět, což vypadalo býti dost málo - navíc venku bylo tak nějak deštivo, pod mrakem a docela kosa :-/ Volal Ondra, že mu ujel vlak, protože byl řezat pruty na pomlázky, které si měli kluci dovézt a že přijede až v sobotu ;o) Luboš nás přesvědčil, že bychom měli jít posedět na splav, přesněji řečeno do hospůdky, kterou tam kdosi postavil. Nebyla špatná, dali jsme si něco dobrého na zahřátí a takto posíleni, mohli jsme zanechat Luboše světským radovánkám, po kterých bažil, poslat Miu a Zintkalu zpátky do Médi a vyrazit na noční procházku Krnovem. Musím přiznat, že se mi Krnov fakt moc líbí. Krásné staré domy ještě po Němcích, mají svoje kouzlo.. Stejně jako některé fontánky a podobně, že :o)Noc byla krátká a to i přesto, že jsem spala sice na kožešině, ale přeci jen na podlaze - kupodivu nevím vůbec o tom, že by mě bolel zadek či jiné přiléhající části těla z tvrdého poležení. Ráno jsem byla vzhůru už v půl osmé a jako už tradičně si vyrazila krásným ránem pro čerstvé pečivo pro ostatní, kteří ještě mohutně chrněli. Hned u vchodu do Médi mě přivítal pěnkavák, který si snažil vyzpívat krček :o) I když to bylo moc romantické, dala jsem přednost empétrojce a osvědčeným 100 zvířatům (jedna pěnkavka je holt pro zuřivého zoologa málo ;o)Obtížená nákupem jsem se vrátila, nasytila hladovějící a přivítala se s Hankou, která dorazila po noční. Kupodivu nám neusnula, místo toho jsme se konečně po malém protančení pustily i s Miou do tvrdého tréninku šermu. Zintkala nás parádně domátl, když se nám pokoušel vysvětlit všecko, co zná :o) A tak se vysvětlování ujal i Luboš a Pepík, který dorazil vzápětí. Naučily jsme se aspoň to, že nemáme šermovat mečem, pokud někdo stojí vedle nás - bolí to! :o) Lucy a Vrána si mezitím hráli s diabolem a těmi dalšími věcičkami, o kterých ani nevím, jak se jmenují, natož co se s nimi dá všecko čarovat.A protože dorazil nakonec i koledník Ondra (i s náručí plnou proutků) a umíral hlady, protože byl na cestě za námi od čtyř od rána, šli jsme se pustit do přípravy oběda. To znamená - vyfouknout asi dvacet vajíček, aby byla vaječina. Jo, ono se to lehko mluví, ale hůř koná. Nevím, jak to kluci dělali, teda Ondra se Zintkalou, ale mně vajíčko neprasklo ani jednou (léta praxe, samozřejmě ;o), zatímco těm dvěma aspoň pětkrát :-D Já jsem zase přidala pár zaručeně kvalitních bacilů a hurá, už se mohlo obědvat ;o)Po obědě se dostavila Verča i se svými super hrami. Shromáždili jsme se v jídelně a vymýšleli ptákovinky. Například já jako vysavač (dusící se ne prachem, ale smíchy) nebo Ondrova ždímačka, kdy nás s Miou (představující pračku) několikrát vydatně plácl Zintkalovým zajisté čerstvě vypraným tričkem, byly k uřehtání (aspoň těch, co se účastnili ;o) Co bylo však velmi dojemné, když jsme měli se Zintkalou předvést Leonarda a Kate, kterak se loučí se životem, protože do nich narazil zrádný ledovec jménem Ondra a Mia nám k tomu hrála na klavír tklivou melodii posledního rozloučení ;o) A to ani nemluvím o atentátu na Heydricha, kdy jsem si prvně v životě vyzkoušela, co je to střílet z kulometu :-PLucy byla zase nepřekonatelná v předvádění staré babičky na eskalátoru, divže si hůlčičkou nevypíchla oko! :-DNevím, jestli se mi to zdá, nebo je to pravda, ale mám pocit, že Verča někdy nestíhá, když vidí, s jakou chutí se parta ...dvacetiletých lidí vrhá do každé ptákovinky ;o)Po skončení hracího odpoledne se naše skupinka roztrhala. Mia šla hrát okouzlenému Zintkalovi na klavír, my s Pepíkem a Luďou drbali v kuchyni. Zbytek nejspíš drbal dole, těžko říct ;o) Každopádně po určité době jsme naznali, že toho bylo moc a že se jdeme projít. Jedny hrdličky jsme zanechali zamčené v Méďovi (za což nám kupodivu nebyli moc vděční :-D) a druhé hrdličky byly odeslány Ondrou na soukromou procházku. No, plánovaný západ slunce jsme nestihli :-/ Ale i tak to bylo moc fajn, čerstvý vzdoušek, Cvilín a bažanka vytrvalá :-DPo návratu jsme se prvně nemohli dobouchat, protože Ondra si vzal klíče a SAMOZŘEJMĚ se ještě nevrátil s chudákem zbytkem (což se u něj dalo čekat, že zase proběhne širé okolí od Krnova až do Polska :-D Zintkala byl kapku uražený, protože se měl konat turnaj v šermu a všichni mu zdrhli, ale nakonec jsme ho přesvědčili, že takový hamburgr a následně čajovnička Ninive bude úplně dokonalou náhradou za celý turnaj (stejně jsme mu neutekli :o) Večer plynul v pohodě, všichni "obdivovali" můj uzený čajíček a po příchodu do Médi jsme se jen sesypali do spacáků a spali jak zabití :o)V neděli ráno jsme šli s Luďou najít bankomat a našli jsme Lucy, která chraptěla jak staré rádio :-D No, však jsem i do pozvánky psala, že se bude jednat o takový malý ozdravný pobyt ;o) Ne nadarmo všichni účastníci byli nemocní :-DNakrmili jsme dravou zvěř a turnaji se nevyhli. Prvně se mi děsně nechtělo. Pak jsem zjistila, že mě to docela baví (i když mi to vůbec nejde :-D) A nakonec jsem si strhla čtyři puchýře na rukách - jauvajs! Luďa byl pan doktor a i šikovná sestřička Hanka se našla, takže mě zalepili jak píchlý kolo a bylo. Nakonec vyhrála turnaj Mia, je to holt Dračice a k našemu Oslíkovi se úžasně hodí ;o)A pak najednou zjištění, že už je moc hodin a my ještě nedělali nic velikonočního (teda krom úspěšného vyfukování vajíček :-D)! A tak jsme se vypravili péct velikonočního beránka. A taky barvit vajíčka ve slupce od cibule :o) Lucy nasbírala s Vránou zeleninu na vajíčka, Hanka se dušovala, že beránka péct umí, a že je to těsto na bábovku, Luďa zuřivě míchal. Každý si našel něco. Problém nastal, když jsme zjistili, že beránek nám "jaksik teče". Jo, většina ho vytekla na plech a uvnitř moc nezůstalo. Spíš nic. Jen ten vršek. A pak jsem to pochopila. Prdlajs těsto na bábovku - byl to piškot! A piškot, jak známo, se nesmí otevírat před dopečením - a co jsme dělali my? Ano, stále jsme načuhovali do trouby, jestli "to už bude". No, bylo. Ale vypadalo to docela nepoživatelně. :-DAspoň vajíčka se povedly, ale nakonec si je stejně nerozebrali kluci, ale holky. Tolik se líbily, že mě to až překvapilo, protože u nás se tyhle cibulové dělají odjakživa.Víkend se mi líbil moc. Byl parádně pestrý, bylo nás pár a přesto to bylo snad o moc lepší než normálně, protože jsme mohli být víc spolu a všichni se bavili. Jsem moc ráda, že jsem víkend nezrušila jen proto, že půlka lidí onemocněla a druhá byla někde jinde. Stálo to za to - asi nejvíc ze všech víkendovek, které jsme u Médi zažili :o)Jinak ještě další pohled na naši víkendovku najdete na www.lasombra.blog.cz Tentokrát z pohledu Lucy :o)ÚKLID TURKOVA POČTVRTÉ aneb TURKOV JAK HO NEZNÁME :o) 29.3.2008 - www.ekolyceum.wz.cz
 Vlaďka a její nová kolobrnda :o)
 Aktivní Zelení s plnýma rukama práce ;o)  Nálezy byly různé... :o) Přišlo jaro, navrátily se i vášně starého biologa :o)
  Artušek a jeho panička - a oba se šklebí :-D Druhá tvář Turkova - nejhezčího místečka v Ostravě!
A tak zase jednou přišlo jaro a Turkov volal o pomoc. Tentokrát ale opravdu hodně nahlas! Myslela jsem, že půjdu sama, ale jako obvykle se mi jednoho človíčka povedlo ukecat - do rány mi večer přišla Vlaďka a program na sobotu měla okamžitě jasný ;o) Sešlo se nás v pošmourném ránu jenom pár, ale časem se skóre přece jen trochu vylepšilo - nakonec se nás "vystřídalo" asi patnáct. Zaplakali jsme hned u vstupu do Turkova, protože tam někdo nejspíš odvezl všecko, co zahrada dala - a že to nebyly zrovna rostlinky. Spíš se jednalo o zabetonované sloupky, kořeny stromů obalené pletivem a podobně. Hned na úvod se podařilo jednomu z účastníků objevit kartičku pojišťovny jakéhosi tajemného Jana Potměšila :o) Potměšile jsme se mu smáli, ale možná bude mít štěstí a průkazka mu bude navrácena :o)Já si letos pro změnu sestavila vysavač a pračku, ještě pár úklidů a můžu si vybavit kompletně byt ;o) Pamatováno bylo i na děti - pro ty menší zánovní golfáče a pro větší parádní kolobrnda, akorát bez řídítek, ale klacík by to jistě vyřešil, děti jsou vynalézavé, že ;o)Letos jsme měli oproti jiným rokům tu výhodu, že nám obyvatelé okolních domečků půjčili táčky (pro nás čecháčky = kotouče:o) a tak se hned všecko vozilo snáz. Dorazil i majitel přívěsného vozíku za auto a odvozil právě ty úžasné sloupky i s betonem a podobné lahůdky. Díky za něj a hlavně za vozík ;o)Taky jsem po dvou letech objevila, že šílený sběratel zástrček, zásuvek a všelijakých dalších zá....., se přestěhoval do zadní části Turkova. Tomu říkám vášeň ;o)Vendula pro změnu zcizila nějakému ubohému bezdomovci spacák, prý už jsou meze suché, no nevím, jestli by to ten dotyčný bezdomovec pochopil :-D Rozhodně bych jí ale na jeho místě neodpustila, že spolu se spacákem mu odebrala i sbírku básní, které si jistě četl na dobrou noc :o)Taky jsme s Vendulou uklízely šílenou skládku novin (jojo, i Moravskoslezký deník, který se o akci zajímal, zde měl četné zastoupení a byl pěkně nacucaný vodou a tm pádem děsně těžký). Jelikož jsem byla zrovna nemocná a brala antibiotika, odmítla jsem se s tím pytlem vláčet a vláčela radši po lese ubohého Dana i s táčkama. No, myslím, že kotouč z toho měl druhé vánoce, když projížděl přes každý kopeček a ďolík, co jsme potkali :o) A Dan, tak ten aspoň třetí :-D Nakonec se mi ale povedlo najít to správné místo a pytle jsme dostali tam, kam patřily. A pak dorazil Pája. A vzápětí nato došlo místo v kontejneru. A Pája z toho byl celý nešťastný :o) Příště musíme požádat o dva kontejnery, jeden je fakt hodně málo. Sice se do něj vlezl ještě i Dan, ale i tak to nestačilo :o)Sluníčko vylezlo a nám se najednou vůbec nechtělo domů, nejradši bychom sbírali dál, kdyby teda bylo do čeho, že :o) Nakonec jsme se ale rozloučili a já s Danem jela ještě vrátit kolečka paní, která nám je půjčila. A pak mě napadlo, že Lucy, které bylo ráno špatně, vytáhnu na procházku i s focením :o) A Dan se velice rychle připojil, takže procházka byla ve velkém, přesněji řečeno ve čtyřech, protože kolem nás poskakoval i Artušek. Prolezli jsme i ty nejzapadlejší kouty Turkova a já zjistila, že mám nemoc z povolání - všude hledám dutiny a hrabu se v trouchu a hledám hledám, jako bych měla najít poklad :o) On by mi stačil ale i nějaký zajímavý brouček ;o) Každopádně Turkov v bělostném závoji ze sasanek a zeleným kobercem na zemi byl opravdu kouzelný. Já měla pocit, že ze mě konečně spadly starosti všedního dne, Dan mluvil docela nahlas ;o) a Lucy mě kupodivu ani neposlala do háje, když jsem se jí snažila poučovat o názvech rostlinek, co si s nadšením fotila. A co teprve Artušek - nejradši by vyčmuchal všechny psí a králičí esemesky, které se po Turkově linuly :o)Cestou zpátky jsme to vzali ještě přes dubovou alej, která se vine kolem cesty směrem k nové (a pěkně odporné) Hrušce. A protože mě Dan předem natěšil na dutiny, strávila jsem další dobrou půlhodinu focením všech děr a dírek ve stromech kolem. A v celé té vášni jsem úplně zapomněla na ubohé strašilky, kterak volají po čerstvém lupení z ostružiníku.. :-/ No, však mají trénink, tak snad to zvládnou ;o)Nožičky už bolely, potvory, takže jsme Lucy zase dovedli zpátky domů, zamávali právě ujíždějící tramvajce a po dalších dvaceti minutách odpočinku na lavičce se s Lucy konečně rozloučili a vyrazili na cestu domů. Dan mě doprovodil až před kolej a já nahoře padla za vlast :o) Parádní akce a ještě parádnější procházka. I Vlaďka byla celá nadšená, na Turkově byla prvně a nechápala, že o tom krásném místečku doposud nevěděla... :o) Jojo, postupem let zvyšuju informovanost - pomalu, ale jistě, tak plus tři osoby ročně ;o) pěkný odkaz na stránky s Turkovem PROPRŠENÝ VÝLET DVOU NACHLAZENÝCH ŽENSKÝCH NA REZÁVKU :o) 2.4.2008 
Další kousek ostravské přírody, těsně vedle Rudné, ale i v tom dešti překrásný...Včera jsem prvákům u nás na gymnáziu slíbila, že je příští týden místo učení vezmu na Rezávku. Sice netušili, co to je, ale když je to místo učení.. Nadšení bylo veliké ;o)A protože už jsem si po té dlouhé době, co jsem tam nebyla, nepamatovala cestu, tak jsem se rozhodla, že vytáhnu opět mou věrnou přírodozpytkyni Lucy :o) Souhlasila (což mě potěšilo). Jenže ráno přišla smska: "Má to smysl?" A když jsem koukla z okna, viděla jsem, že to moc smyslu teda nemá. Jenže jsem měla zrovna takovou optimistickou náladu a tak jsem nadšeně odepsala, že "se mi zdá, že už se to trhá, a že pojedem". Odpověď byla jednoduchá a rezignovaná: "Tak jo." :o)A tak jsem vyrazila zamračeným ránem směrem na Sviňákov, kde na mě kápla první kapka... pak druhá... a pak už jsem se nezvládala dopočítávat. Kupodivu to Lucy nevzdala a dorazila :o) Nasedly jsme na Z2, která nás zadarmo hodila do Shopping parku a vydaly se kolem šíleně hlučné Rudné směrem "asi na Rezávku". Nakonec jsme to našly, i když to vypadalo, že budeme muset nejdřív přeplavat kanál La Manche v podání Ostravice :o) A to ani nemluvím o tom, že celou cestu lilo jako z konve. Ještě že jsme si prozíravě zabalily deštníky! Však na nás nějaký ojedinělý rybář, který se na Rezávce zrovna vyskytl asi omylem, koukal pěkně podezíravě, co že to tam jako chceme provádět s těmi paraplaty ;o)První šoking nás čekal pod zastávkou U korýtka - ano, bylo to jak korýtko u prasátek. Velká hromada bordelu a hned pod ní záplava mých nejmilejších kytiček - plicníků. No fuj! Tady teda bylinky sbírat nebudu.Kousek dál jsme ale na tyhle prasátkovské manýry lidí hned zapomněly: všude kolem se rozprostírala zeleň, která je balzám na moje bolavé oči, jak pořád koukám do počítače při psaní bakalářky. A už to jelo (chudák Luciška, musela mít fakt radost :o) - křivatec žlutý, jmelí obecné, česnek medvědí, orsej jarní... A tak to šlo dál a dál, prokládáno obzvláště mými nadšenými výkřiky nad krásnými hnijícími stromy a neudržovanými křovisky :-D (kdo ví, chápe, kdo neví, ať si klidně myslí, že jsem aktivistka hipísačka :-DAle jak jsem zjistila, Lucy jásala sehraně se mnou, kdykoliv se objevil nějaký nový objev - prvosenka, podbílek, krásný skokan s listem na zádech nebo dokonce žlutá sasanka :) Sice nám trošku čvachtalo v botách, ale našemu velkému výletu to na kráse neubralo :o) Klid, nikde nikdo, jen ten skokan a dva vyplašení zajdové s bílými ocásky :o) Lucy, která má moc ráda ponuro, byla maximálně spokojená a to i přesto, že jí nebylo vůbec dobře a lilo a lilo.Po asi hodinovém (mém) nadšeném jásání nad každou prťavou květinkou a případně zamyšleném vrčení, že si nemůžu vzpomenout, jak se ta kytka sakra jmenuje, jsme se otočily zpátky na Shopping park. A i když jsme měly kalhoty a boty úplně durch (skvělá věta pro zapamatování si významu tohoto slova v němčině, jak by vám jistě potvrdili moji milí studenti :o) , sedly jsme si pěkně v Ikee a daly si párek v rohlíku s bezedným kelímkem (no, já jsem kapku žravější povahy, tak jsem zvládla ty párky dva :o)A pak Lucy vymyslela, že si chce ještě udělat radost nějakým ikeáckým plyšátkem. A tak jsme jako dva bahňáci vyrazily na lov :o) Docela jsme se u toho pobavily. Našla jsem krásnou ovečku - a Lucy málem pukla smíchy, než mi dokázala vysvětlit, že to pofidérní zvířátko je pudl. Stejně tak ji rozřehtaly moje pochybnosti nad pravostí jakésí myši, která měla rysy velice podobné klokanovi :o) Ale nakonec jsme objevily poklad.Taková krásně ošklivá zvířátka - a když se jim zatáhlo za krček, tak hrála, byla to taková ta zvířátka pro malé děti, aby se jim dobře usínalo :o) A protože jedno z nich hrálo stejnou melodii jako Vohpulina kadibudka na Vranově, neodolala jsem. S Lucy jsme si pak navzájem koupily ty roztomilé plyšové patvorečky - já mám asi kachnu kříženou se slípkou zelenonohou a žluvou a Lucy zase modrou (asi) žirafu. Ale spokojenost, ta byla maximální ;o)KRNOV - NÁŠ PŘECHODNÝ DOMOV 4.-6.4.2008 V sobotu se tvořilo. Kdo neměl mokasky, už je má a Luďa navíc patchworkové :o)
 Indián a sestřičky (a jedna dokonce dvojitá!) Skoro mi to připomíná jeden český film... ;o)
 Ostrostřelkyně a nový módní výstřelek ;o)
A protože se už krnovská setkání "na půli cesty" stala takovou malou tradicí, i tenhle víkend proběhl v mém oblíbeném městečku, tentokrát ale v klubovně skautíků. V pátek jsem (opět) s jazykem na vestě dobíhala vlak a chudáka Marťu posílala pro lístek. Nakonec jsem to stihla a vlak s jazykem na vestě pro změnu kvůli mému lístku dobíhala Marťa :-D No jo, dvojčata! ;o)Marťulku jsem viděla po čtvrt roce, takže necelá hodinka cesty do Krnova utekla strašně rychle. Drbaly jsme a drbaly ;o)V klubovně nás přivítal Pavel Jahoda a připravil mi na úvod takové malé nedorozumění, kdy mi podával levou ruku. Tak jsem naznala, že je to proto, že tou pravou držel dveře, abych mohla projít. A pak jsem nahoře u klubovny na nástěnce uviděla článek "Proč skauti podávají levou ruku" - no, a bylo jasno. Holt náš oddíl asi fakticky nebyl skautský, jak jsem si jako malá žába naivně myslela :o)Klubovna byla veliká a Marťa si asi zavzpomínala, protože velká část věcí, které ji zaplňovaly, byla ještě z dob, kdy skautíky vedla ona a Vlček :o)Za chvíli dorazil i Luďa a tak jsme se šly seznámit s naším novým dítětem - Fordem Focus jménem Gi :o) Je to holčička, celá stříbrná a nablejskaná do lesku, vůbec se nedivím, že je na ni Luďa tak hrdý. Holt pyšný otec ;o) To jsem teda zvědavá, jestli se bude takhle naparovat i u prvního vlastního dítěte ;o) Zašli jsme se občerstvit do Kofoly, což jsme dělat neměli. Ono totiž i když se to romanticky jmenuje Kofola, ve skutečnosti je to pěkný pajzl :-D No, moc jsme teda potom už nevoněli. Marťa začínala být parádně nachlazená, tak jsme ji jen doprovodili domů a popovídali, a pak hurá do klubovny a spáááát!!!! :o)Druhý den ráno jsme spolu byli domluvení, že zajdeme do města nakoupit věci na vyšívání mokasín a pak vyrazíme na výlet, protože ostatní zbytek měl dorazit až odpoledne. A tak jsme všecko obešli a s javorovýma lízátkama z místního bio obchůdku zapíchnutýma až v krku vyrazili směrem hranice s Polskem. První zastávka byla u malého zámečku s velkou krásnou zahradou a krásnými starými stromy, kde jsme si udělali první procházku a našli ooobrovskou šišku :o) (poznámka autora - všude byly naprosto úúžasné dutiny ve stromech - když to tak po sobě čtu pár zápisů zpátky, opravdu mi ta moje bakalářka leze na mozek :-D)Druhá zastávka byla až na konci světa :o) Velký zámeček a kolem potok a spoousta medvědího česneku :o) A taky plicníku, takže jsme se s Marťou vrhly do sbírání. Vzdoušek voněl, sluníčko svítilo.. prostě nám počasí přálo, oproti středeční Rezávce. Vzpomněla jsem si na Lucy, co by tomu asi řekla, kdyby s námi byla. Určitě by se jí to líbilo, žádné bahno na kalhotech, žádná auta rozstřikující kolem sebe louže... :o)Naplánovali jsme si, jak se budeme stravovat na pow wow, abychom nemuseli za á vozit moc věcí (= budeme využívat dary jarní přírody) a za bé vařit půl dne (část se doveze hotová, jen namazat a papat :o).Po návratu jsme vyzvedli z nádraží Zintkalu, byl kapku společensky unaven, ale po pravém čínském jídle (v naprosto úděsně upraveném salonku s krásným gotickým? stropem) se dal jakž takže dokupy. Možná tomu napomohla i skvělá výzdoba, třeba ty krásné umělé orchideje všude na stěnách :-PPak už dorazily aji naši sestřičky. Mia a Hanka (ta je rovnou dvojitá, zdravotní a ještě Miina :o) Mia jela skoro v zátahu z Francie a to jen proto, aby se mohla patřičně přivítat s Oslíkem :o)Do klubovny dorazil nakonec i Pepík a zatímco část osazenstva zalezla pod deky a dospávala, druhá část vytáhla všelijaká stádia výroby mokasek a tvořila. Pepík nám k tomu hrál na kytaru a jak nám to šlo od ruky :o) Luďa, tak ten si dokonce vytvořil patchworkové mokasky, protože si je na minulém pow připálil a tak si teď kus vystříhl a došil krásným čistým kouskem kůže - no, vypadá to velmi zajímavě ;o) Každopádně je to rozhodně stylovka :o)Večer jsme už byli tak zničení a hladoví, že jsme se rozhodli ulovit někde kus žvance stůj co stůj. Ale ještě předtím jsme podnikli trestnou výpravu. Ještě štěstí, že v té tmě nebylo vidět, co jsem uviděla později po večeři. Asi bych pak měla žaludeční vředy. Večeře byla super a Zintkala zase vtipkoval o sto péro. Akorát Kačka, která dorazila přímo z Dargorathu, už toho měla asi plné kecky, tak jsme se rozhodli Zintkalu bez milosti a bez dopití poslední piva vyhnat ven a jít spát. Stejně se spát nešlo. Bohužel pro mě měl tenhle večer dost nepříjemnou atmosféru a nemohl za to nikdo z přítomných. Čímž se taky omlouvám, pokud jsem někomu kazila večerní pohodu. Na uklidněnou jsme si navzájem masírovali záda. Až na to, že jak jsem skončila s masáží já, zabalila jsem Luďu "na chvilku" do spacáku, aby mu nebyla zima. A on tam pěkně usnul ;o) Tak jsem si teda vyndala svůj vlastní spacák a snažila se vejít se na zbývajících deset centimetrů na kůžích. Jsem sice prostorově nevýrazná, ale až tak moc teda taky ne :-P Naštěstí se pak Luďa trochu probral a posunul se, takže jsem měla k dobru už celých 15 centimetrů a spalo se mi jako v ráji. Ale Zintkalovi se spalo určitě ještě líp, protože okupoval rozpadající se kanapíčko a z každé strany měl přitulenou jednu sestřičku - no jo, film Indián a sestřička mu sice byl předlohou, ale on ne, musí to vzít doslovně - copak byli indiáni monogamní??? :-D Kdepak - většinou si brali i sestry svých manželek! :-DRáno jsme se sotva nasnídali a už se frčelo k Pepíkovi a na střelnici. Pepík nám slíbil, že si můžeme zastřílet z jeho "pistolek". Prvně jsme tam s holkama seděly jak oukropečci, moc se nám ty věcičky, co dělají hodně hlasité BUM, nezdály. Ale pak se v nás probudily vlčice ;o) (to nic, jen zrovna čtu Ženy, které běhaly s vlky a zároveň jsem viděla film Blood and chocolate ;o) A tak jsme, řádně vyzbrojeny klapkami na uši střílely jak na Divokém západě - občas jsme se dokonce trefily! :-D Kluci u vedlejšího terče se s tím nemazlili a Luďa měl největší úspěch - trefil čistou desítku :o) (tedy, pokud se nejednalo o zbloudilou střelu nás holek zasáhnuvší vedlejší terč :-D) Ve chvíli, kdy nás to začlo bavit, jsme se s Marťou musely zvednout, protože jinak bychom nestihly ušít plánované pytlíky na všecko možné, co se na pow wow vozí. A tak jsme tam ty ostatní čarostřelce nechaly a šly pracovat do klubovny. Stihly jsme to skoro všecko a Hanka už má pytlíky na všecky svoje věci - určitě už nebudeme po ránu poslouchat roztomilé šustění igeliťáků v týpí ;o)Ve dvě odpoledne byla víkendovka slavnostně zakončena, holky se rozjely na opačné světové strany a já s klukama ještě vyrazila na výlet za Krnov. Bylo tam krásně a hlavně jsem podruhé v životě viděla podléšku :o) Jo, já a příroda, to je něco ;o)Víkend by byl celkem fajn, ale co fajn nebylo, byly vlivy zvenčí, které mi dost kazily náladu. Věřím a doufám, že to bylo naposled a všem, co by z toho mohli mít špatnou náladu, vzkazuju, že už budu v pohodě :o)DEN ZEMĚ, TENTOKRÁT VELMI ROZPROUDĚNÝ :o) 24.4.2008 Ještě netušíme, co nás čeká... Popelnice v pozadí napovídá, proč nás vytáhli na podium.. :o)
 Záludné otázky pana OZíka :o) A zase přišel po roce čas vyrazit na Den Země a trošku pomoct při jeho konání. Co bylo letos příjemnou a vítanou změnou, byl fakt, že se DZ konal na Landeku v areálu Hornického muzea. Ráno mi budík zvonil v šest. S úspěchem jsem se vymotala z peřin v 6:19 a málem se přerazila, abych se stihla nasnídat a napít. Bus mi kupodivu neujel a já vyrazila s empétrojkou v uších a příjemnými songy skupiny Kaluže směrem k Landeku. Ráno se klubalo z plenek a já měla úžasně dobrou náladu, jako už dlouho ne (asi budu muset přestat ponocovat a začít brzy ráno vstávat!) :o)Dojela jsem na místo a se mnou vystoupila ještě slečna v zelených kalhotech (ty pak hrály důležitou roli při vysvětlování toho, kdo to ta slečna vlastně je :o) Slečna odešla a všude byl klid. Nidke ani noha (ono taky ráno ve čtvrt na osm na Landeku nikdo moc nebývá, že!). Kluci měli trochu zpoždění, ale nakonec se našli. Vyzvedl mě Pája se Zdeňou a krásným ránkem jsme došli do areálu Hornického muzea. Cestou jsem zjistila, že slečna v zelených kalhotech je jakási Míša :o) U vchodu do areálu ale byly jen dva stánky a týpíčko, všecko už tak nějak rychle obsazované Dakotou. Tak co teď? Šli jsme se projít k lanovému centru PROUD. A tam zjistil Zdeňa úúžasnou věc - že v laňáku mají dnes 50procentní slevu na vstup! No, jeho nadšení mě moc nebralo, hlavně když jsem viděla ty xmetrové sloupy a šílené lanové nesmysly na vrchu. Ještě tak bych byla ochotná vlézt na atrakce pro malá škvrňata, která visela maximálně půl metru nad zemí ;o) No prostě a jednoduše - byla jsem pevně rozhodnutá, že na něco takovýho mě prostě nemá šanci dostat (chachá! :-D)Pak se KONEČNĚ zjistilo, že stanoviště máme hned pod hlavní těžební věží. To, že tam stál stále očekávaný Dan a byl pěkně naštvaný, protože zmrzlý, bylo docela překvapení. Ale vůbec se mu nedivím, že se vztekal - čekat tam takovou dobu, protože jsme se blbě domluvili, to by mě naštvalo úplně stejně. A tak jsme si konečně vybalili věci, ještě jsme ani hotoví nebyli a už proudili první školáci. Na to, že s klukama jsem na Fair Tradovém stánku byla i vloni, jsem si nějak vůbec nepamatovala zeměpisné otázky v testíku, který děti vyplňovaly za sladkosti. Jako obvykle jsem naprosto netušila, na kterém kontinentu se nachází třeba Bolívie nebo Tanzánie :-D No, snad si to teď po tom přílivu vědomostí budu aspoň pár dní pamatovat! :-DVšichni vytáhli zářivě zelená ekolyceistická trička, jenom já, jako členka - černá ovce, si ho samozřejmě opatrně uložila do skříně na koleji a ani po něm nevzdechla - no co už, moje skleróza je pověstná ;o)Zdálo se mi, že k nám chodí podezřele moc dětí. Pochopila jsem to až ve chvíli, kdy jsme si s Míšou šly projít ostatní atrakce - na našem stánku visela veliká cedule OCHUTNÁVKA - takže.. takže jsem ten příliv davů hned pochopila :-D Cedule mluvila za vše ;o)Vyzkoušely jsme si všecko možné, od lakrosu, přes skládání rozfoukaného puzzle (kousek nám stejně chyběl), přiřazování názvů ke květinkám (to mi šlo dobře, studenti z Hladnova se divili do chvíle, dokud jsem jim nevysvětlila, proč :-D) nebo třeba koulení kuliček do ďůlku (to šlo zase líp Míše :o) Už jsem si myslela, že skoro půjdu domů. A ono ne. Najednou tu zase byl Zdeňa a to pevně rozhodnutý, že půjdeme na lana. No.. NO!!! Prvně jsem si říkala, že ne. Pak se mi hrozně chtělo, ale mnohem víc jsem se bála. A pak mě prostě a prachsprostě Zdeňa překecal! A tak jsem se odvážně (s děsně prťavou dušičkou) zavěsila do Zdeňova rámě a vyrazili jsme ještě s Miškou do laňáku. A najednou se zboku přiřítila taková paní, drapla Zdeňu za druhé křídlo a odvlekla mi ho pryč.. a přímo na podium! A pak se najednou zase vrátila a i když jsem se bránila (protože už jsem to jednou zažila, na jednom jarmarku na mě kat předváděl, jak se mučí nevěrné ženské, brrr!), stejně mi to nepomohlo. Dotáhla mě za Zdeňou. A museli jsme ukázat, jací jsou odchovanci VITY. Soupeřili jsme s holkama v pexesu, ale ne jen tak ledajakém, ale OZáckém. Takže třídění odpadu a tak dále. No.. Drželi jsme se. Dlooouho. Až pak jsme dojeli na vajíčka. Oba jsme byli pro to, aby se vajíčka dala slepicím - ale bylo to špatně. Holt OZíci asi nemají doma žádný kur domácí a neznají nejsnazší recyklaci ;o) A tak jsme to nakonec PROJELI! :( Ale i tak na nás pamatovali s odměnou a dostali jsme aspoň malé Člověče nezlob se - asi abychom se nezlobili za ten podraz ;o)A když už jsem celá šťastná slezla z podia, abych s úlevou šla zpátky ke stánku, Zdeňa mě zas drapl a táhl k laňáku. Úplně jsem na to zapomněla! No, samozřejmě se mi hned zase rozklepaly nohy a já už se viděla, jak visím někde na laně a řvu strachy a odmítám se hnout. Sice mě Pája kdysi donutil vylézt na těžební věž Jindřišku (což bylo strašný), ale už to bylo moc a moc dávno.. Takže teď to bylo jako poprvé ;o)Ochotný mladý kluk nás zašněroval do postrojů (mně ho musel otočit, samozřejmě jsem se do něj celá nervózní z věcí následujcích zašněrovala naopak :-D) a naučil nás základy lezení na malé stěně. Moc jsem z toho neměla, protože jsem pořád pokukovala s děsem v očích po těch šílených stožárech. Taky jsem se děsila faktu, že mám jistit někoho, jako je Zdeňa, který má tak o 30 kilo víc než já - měla jsem před očima takové ty výjevy z kreslených pohádek, kde jeden na šňůře padá a druhý letí kolmo nahoru :o)A pak přišla osudová chvíle. Vypuštění naostro. Naštěstí šla první Míša, takže jsem se aspoň stihla podívat, jak to dělá a taky se konečně naučit jistit (když jsem předtím nedávala pozor!). První překážka byla síť, prý "nejjednodušší". No.. nezdálo se mi to. Už jen vylézt nahoru mě stálo pevné nervy a pak přelézt na tu houpající se síť.. polk.. Br. Radši jsem se ani nekoukala dolů. Šlo to ale celkem dobře (jen si člověk musel uvědomit, že kdyby padal, je jištěný, ale to se uvědomuje dost těžko :-D) Když jsem došloupla na pevnou podložku na konci překážky a koukla se dolů, málem jsem šla po hlavě. Nějak se to se mnou celé třepalo - a jelikož prý vítr nebyl, tak mám fakt asi nějakou závrať. Ale zvládla jsem to a dolů si sjela jako andělíček na provázku ;o)A tak to šlo dál. Překážku od překážky jsem byla jistější, protože mi začalo docházet, že když spadnu, nic se nestane a že mám v rukou docela sílu, takže ten pád mě mine, pokud se chvíli udržím jen rukama, pokud ztratím oporu. A tak jsem zmákla i lano s visícíma provazama na chycení se rukama, prověšená lana a malou "kladinu" a pak ještě největší záhul na ruce - visící provazy se šlapkama na nohy - strašně se točily a hrozně těžko se mi dostávalo k další překážce. Na závěr jsem měla ruce vytahané jak opičák a taky pěkně spálené, to jak jsem zmatkovala při skoku dolů a nechtěla se rychle pustit :-PZdeňa si dvakrát přešel kladinu bez držení tam a zpátky, to bych teda nedala - moje roztřepaná zem se stala pravidlem, sice to moc nevnímám, ale bez jistoty opory pro ruku (byť jen fiktivní) prostě nedokážu jít rovně. A Míša přelezla nejšíleněji vypadající překážku, ze které se mi taky nedělalo moc dobře ;o)Ještě bylo velmi zajímavě jištění - Míšu jsem utáhla, sice jsem se lehce nadnášela, ale šlo to. Zato Zdeňa! :-D Tam jsem se opravdu vznesla pár cenťáčků nad zem, ale bylo to nakonec ještě docela sranda, hlavně asi pro okolí, které pobaveně sledovalo, jak Míša visí na mém postroji a tahá mě k zemi a já bezmocně klepu nožičkama ve vzduchu ;o))Můj Den Země tímto vpodstatě skončil. Už jsme jen poklidili věci a materiál a já se rozloučila, abych stihla ještě rande s Lucy ve městě. Bohužel nemám žádné fotky, jak vyklepaně visím na laně, ale to nevadí. Myslím, že bych to radši ani zveřejňovat nechtěla ;o) To radši ty pozdější profi, až to pro mě bude máček ;o)Ale co musím říct: Asi jsem se dala na nové náboženství! Lana jsou prostě božíííí!!! Už se nemůžu dočkat, až do laňáku zatáhnu další oběti, třeba pány rýmařováky ;o) To budou čubrnět! Navíc jsem si vyměnila číslo s Miškou a máme v plánu začít se učit trošku horolezčit.. Tak schválně, jestli to dopadne...? ;o)JAK JSEM MÁLEM VYPUSTILA DUŠI :o) 17.5.2008A tak jsem byla v rámci ozdravného pobytu v horách i pod nimi vystrnaděna nadšeným Luďou ze své učící postýlky a dotlačena k tomu, že jsem dobrovolně sedla na kolo :o)No jo, ale to jsem ještě netušila, co mě čeká! Do Rýmařova jsem dorazila už kolem desáté hodiny dopoledne, takže jsem byla přesvědčená, že večer v půl sedmé zas na ten samý bus nasednu a pofrčím hezky do Ostravy učit se další úžasné věci na státnice. Ale osud mi nebyl nakloněn - teda spíš té botanice, co jsem si vezla v batohu :o)Začátek vypadal velmi romanticky. Můj drahý mě přivítal jako velký kolojezdec už ze sedla svého nového (a nutno říci, že oproti ostatním koním ustájeným pod kapotou naší malé GI trochu slabého :o) koně a doputovali jsme pěkně pomalu a v klídečku ke garáži. Tam mě čekal první problém - když jsem na té červené věci dva roky neseděla, nezabiju se na prvních deseti metrech? Kupodivu jsem se nepřizabila ani při jízdě z kopečka, akorát jsem zjistila, že můj nový oř má o přehazovačku víc, než ten můj původní - a já vůbec netuším, jak to udělat, aby ty pofidérní kolečka přeskakovaly tak, jak já chcu. Ony mi totiž asi neuměly číst myšlenky a chvílema jsem se fakt obávala, že si rozbiju čumák. Luďa mi to vysvětloval všecko polopatě, ale já a fyzika, případně vozítka jakéhokoliv druhu.. no prostě - jedním slovem - mimoň :o)Když už jsem se s kolem jakž takž skamarádila, přišel první kopeček. A pak druhý - a ten už jsem šlapala s takovým sebezapřením, že jsem nevěřila tomu, že někdy vyjedu až na jeho vrcholek. Jojo, sezení doma v postýlce, papání čokoládek a čtení skript je sice věc záslužná, leč vražedná, pokud má vedle sebe člověk akčního chlapa :o) Luďa si totiž pijánko kroužil kolem a asi měl ze mě srandu na entou :-PHned na prvních dvou kilometrech jsem si vypila všecku vodu a když jsem zjistila, že na Sovinec, kam jsme měli namířeno, nám zbývá ještě deset kilometrů, málem jsem se v poslední kapce ostravské vodovodní rzi utopila. Čekal mě perný den :o)Proč mi Luďa pořád říkal, že si mám vzít brýle, jsem pochopila záhy. Když jedete rychle z kopce, je to paráda. Horší je, když dojde ke srážce s protiletícím hmyzem - i když někdy mi to spíš přišlo jak menší bombarďák :o) Takto ukončilo život pomocí kamikadze několik ubohých mušek, které skončily všechny v mém pravém oku a já to náležitě obrečela ;o) Když mě ale políbila "můza" doprostřed čela s takovou intenzitou, že to jen zadunělo, uvědomila jsem si, že tento problém nevyřeší pouze brýle - příště si na takový typ výletu zabalím raději neoprén.Čím víc jsme klesali, tím víc jsem se děsila cesty zpátky. Ale zase díky tomu to moje trápení nebylo tak velké a hlavně - šlo to najednou rychle a za chvíli jsme byli u Sovince. Luďa sbaštil bramborák a já si dala kukuřici, kterou ale slečna nejspíš měla týden před konzumací v mrazáku, úplně mě z ní brněly zuby - ale aspoň jsem už pak neměla chuť na zmrzku a ušetřilo se ;o)Protože na hradě probíhal program Láry fáry do pohádky, nemohli jsme si to samozřejmě nechat ujít. A tak jsme na hradním nádvoří shlédli akční babču, která jako by z oka vypadla babučce z Cesty z města, coby zlou ježibabu nahánějící vřískající děti a taky šermířský soubor kdesi z České Třebové. Musím pochválit oboje, na šermířích bylo vidět, že nešermují prvně a jejich vystoupení bylo už docela vymakané (což se nedá říct o všech, kteří když mají meč, mají taky pocit, že jsou mistři světa ;o) Prostě příjemně překvapili :o) Zvláště po skupině vystupující před nimi, která byla podle mého názoru více než slabá.Taky jsme se pokochali výhledem z nejvyšší věže (počkat - ona je asi jediná, takže nejvyšší... ale jo, nejvyšší rozhodně byla :o) Sledovala jsem z té výšky vystoupení pimprlat, a jediné, co jsem slyšela, byly slovíčka "upálit", "čarodějnice", "setnout hlavu" a podobné lahůdky - děti však seděly jako přibité a hltaly ten horor s pusama dokořán :o)No a jelikož naše nepřipoutané oře nikdo neukradl, musela jsem zase nasednout a svoje umořené končetiny přinutit k další činnosti. Maso to bylo zvlášť proto, že jsme sjížděli takovou úžasně dlouhou stezičkou pro horské kozy (a horská kola :o) a mně cvakly zuby při každém šutýrku. Luďovo lehce neovladatelné kolo (jelikož bez pořádné funkční brzdy - ona se totiž lehce vyšroubovávala :-D) se řítilo dolů s nadšením splašeného koně a já za ním, pískajíc jak lokomotiva (moje brzdy fungujou, ZATÍM, navíc za hlasitého zvukového doprovodu :-D). Začínalo se docela mračit, ale rozhodli jsme se, že Rešovské vodopády budou to pravé, kde se schovat. Cestou jsem učinila několik základních poznatků:1. Neslézat z kola - při opětovném nasednutí hrozí riziko nadávek, vypoulených očí a pokusů přesedávat z jedné půlky zadku na druhou, v bláhové naději, že ta druhá půlka ještě tolik nebolí.2. I přes to, že jsem byla mokřejší, než kdybych opravdu zmokla, stíhala jsem sledovat, co roste kolem cesty - diagnóza - pošahaný biolog (zvláště v několika případech, kdy jsem z čirého nadšení nad objevenou rostlinkou, například kuklíkem potočním, málem vlítla do škarpy nebo jiných příjemných míst)3. Každý máme svého Oslíka :o))Kupodivu, k Rešákům jsem dorazila celkem celá. Největší slejvanec jsme přečkali v dřevěném domečku a pak se šli projít a nasosat vůni vody, lesa a kapradí. Dodneška nechápu, že nikdo ještě nevymyslel, jak zakonzervovat vůni lesa po dešti do plechovky, abychom si mohli v zimě připomínat, o co zrovna přicházíme ;o)A pak přišla třešnička na dortu - kilometr a půl pěkně do kopečka s šutýrkama, přičemž bylo třeba tlačit. A tak se tlačilo a tlačilo, až už to vážně dál nešlo :o) Naštěstí si nějaký moudrý podnikatel postavil hospůdku přímo nad ten šílený kopec a tak jsem do sebe mohla hodit půl litru tekutin a OPATRNĚ usednout na okraj lavičky (v té chvíli jsem horečně uvažovala, NA CO si vlastně sednu za chvíli, až přesedlám zase na své kolečko drahé :o)Před námi deset kilometrů, Luďa svěží jako poupátko, zatímco já s jazykem asi tak omotaným někde kolem stromu na Rešákách :o) Dopadlo to tak, že jsem část cesty tlačila a část jela, přičemž úseky nuceného posedu na kole byly okamžiky prožívanými v mukách pekelných :-D V půl sedmé jsme byli zhruba pět kilometrů od Rýmařova, já zrovna dotlačila kolo na kopeček a lapala po dechu a mohla jsem svému plánovanému autobusu tak akorát zamávat na dálku. V Rýmařově jsme díky mé lemroidní jízdě byli až v osm. Nevím nevím, jak jsem to přežila, ale jisté je, že jsem ten den překonala 30 kilometrů. Částečně tedy po svých, že. Ale stěžovat si rozhodně nemůžu - i přes své utrpení mladé Svobodové (Werther byl jen ubohý pačmák! :o) jsem to přežila, užila si krásy Jeseníků zezhora i zespoda :) a získala důležité ponaučení - 1) mám neskutečně trpělivého chlapa a 2) bez Zicflajše na kolo nelez! :-DPOSTÁTNICOVÉ FLÁKÁNÍ ANEB JAK SE ŽIJE V RÝMAŘOVĚ :o) 29.5.-1.6.2008A ZASE TEN KRNOV - TENTOKRÁT VÁŽNĚ ODVÁŽNĚ, ALE NEROZVÁŽNĚ :o) 13.-15.5.2008GUTEN TAG, BITTE, WIE KOMME ICH ZU... TELČ, ROŠTEJN A JINÁ KRÁSNÁ MÍSTEČKAMALÁ OKRUŽNÍ ČESKOSLOVENSKÁ JÍZDAVÍKEND S BABINCEM Z VEJŠKY 16.-17.8.2008HOROLEZCI, HOROLEZKYNĚ, HOROLEZČATA 30.8.2008Tak jsme se konečně nastěhovali do nového bytečku. Věčné přejíždění z Jihlavy do Rýmařova a Ostravy mě upřímně řečeno docela odrovnalo a navíc jsem musela po krásných (leč krátkých) dvou měsících sladkých prázdninek znova nastoupit do práce. Luďa zmizel do Prahy pracovat a já si už představovala hrůzu čtyř skoro holých stěn v našem krásném, leč příliš velkém bytě pro mou maličkost. V pátek jsem se ale na icq setkala s Radimem a naplánovali jsme skvělý plán na sobotní den – vyrazíme na hory! A to do Beskyd, protože jsou blízko (ehm, jak pro koho, že! :o) a hlavně jsou nádherné!A tak jsem ještě kontaktla Lucy a ta, kupodivu, souhlasila. Docela jsem se totiž bála, že ji s pubertálním setrem Artuškem ven nedostanu – ono totiž teprve později se ukázalo, proč se Lucy nikdy nikam daleko nechce – Artuš je totiž šílenej! :-DRadim avízoval svůj příjezd na půl devátou. Tak jsem si dala budík na půl osmé a ejhle – Radim byl přesný – volal přesně ve chvíli, kdy mi zazvonil budík a já se rozespalá a se zalepenýma očima velice čile vymrštila z postele – na své normální ranní vstávání až moc čile ;o) Ono když mi oznámil, že se vzbudil v pět a už neusnul a že už je na Bulharské, kde teď bydlíme, tak jsem měla co dělat, abych se stihla aspoň obléct a vyčistit si zuby. Naštěstí jsem mu zapomněla říct, které patro a které dveře jsou ty pravé, tak mu to, chudákovi, trvalo docela dlouho, než mě objevil. A to už jsem byla celkem ready. Uf. Byly to nervy :o)Dali jsme si baštu a v devět už nakládali rozverného Artuška, který už předem čmuchal, že dnešek bude fakt „hustej“ ;o) Velmi brzo jsme zjistili, že GPSka by rozhodně nebyla od věci. Navigace v podobě mé a Lucyině byla více než mizerná, ale nakonec jsme se dokodrcali po okreskách až do Frýdlantu. Prvně jsme vzali útokem místní potraviny, přičemž Artušek se vyznamenal, když klacek, který mu Radim v dobré vůli hodil, vyválel v něčem hodně nevoňavém a pak ho nadšeně vložil zpět do rukou ubohého Radima. Bylo nutné najít někde restauraci, abychom se najedli a hlavně, aby si mohl Radim umýt ruce (Artuš se mu nepokrytě smál).Takto posilněni jsme všichni tři slamění vdovci dojeli až pod Stolovou a rozhodli se, že to vezmeme po červené značce. Začátky byly kouzelné. Šumící les, spousta vůní, krásný výhled. Artuš se mohl ze všech těch čuchů zbláznit. Časem jsme zjistili, že jsme pěkné lemry. Sice jsme šli, ale nohy nás bolely čím dál tím víc. Ještě že s náma šel chlap a my se nechtěly nechat zahanbit, a on před námi taky dělal, že je všecko v pohodě. :o) Jinak bychom odpadli asi dost brzo :-DVětšinu času jsme ale bolest nohou nevnímali, protože příroda kolem nám tak trochu brala dech (pravda, ten kopeček taky :o). Radim dokázal svou hyperaktivitu, když byl schopný s Artuškem lítat cestou necestou, což Artuš kvitoval obrovským psím nadšením. My s Lucy zase fotily, takže cesta ubíhala celkem rychle. A když to už nešlo, Artuš ochotně posloužil jako příruční lanovka ;o) Najednou jsme ale zjistili, že nejdeme po červené, ale po modré. To bylo docela zajímavé zjištění, tím spíš, že jsme netušili, jak a kde že jsme se to octli. Nějak si nepamatuju, že bych se v Beskydech někdy neztratila :-DNaštěstí nás zachránili lidé se dvěma pesany, kteří nám vysvětlili, že Tanečnice, kterou hledáme, se nachází díky bohu i na konci modré značky – že ta značka vedla do dost prudkého kopce, to nás ani moc nepřekvapovalo, i když Lucy chvílemi vypadala, že vyplivne vlastní plíce ;o)Naštěstí jsme nahoře objevili takové pěkné posezení-poležení (jak pro koho), Artušek se drápkama podepsal pod stůl, když to do dřeva nešlo a my se s Lucy blejskly u cedulky Pozor na šelmy :o) Přišla nám taková příhodná ;o)I když už Lucy fakticky nemohla, Tanečnice ji okouzlila. Už dlouho o tomhle místě básnila a když teď viděla všude kolem kamenné mohylky splněných přání, tak úplně roztála a dokonce sama navrhla, že budeme pokračovat v pochodování směrem na Pustevny :o) Na Pustevnách jsme se občerstvili, Radim nám koupil medovinku a pak smutně koukal, jak si dáváme do nosu (sám nemohl, protože řídil) a chvíli jsme se zájmem sledovali půjčovnu koloběžek, na kterých lidé sjížděli do údolí a pak je zase hromadně (ty koloběžky) vezlo velké auto nahoru na Pustevny. Lucy na sebe byla hrdá, prý to bylo prvně, co na Pustevny vylezla po svých a ne lanovkou. Když jsme jí ale oznámili, že cesta zpátky bude stejně dlouhá, ne-li delší, jako ta sem, vypadal její výraz vyloženě vražedně ;o) Naštěstí to asi jen hrála, protože poctivě šlapala i celou cestu zpátky.Vzali jsme to po té naší ztracené červené a došli, i přes jisté kolapsy v prudších úsecích, na Čertův hrádek, kde si Artušek adoptoval jednu rodinku, která z něj byla vyloženě u vytržení.Taky jsem zavedla Radima a Lucy k „palačinkovým kamenům“, které mi kdysi ukázal Chodí. Radim trefně poznamenal, že místo by bylo vyloženě vhodné jako 3+1 pro paleoliťáka Zdenu ;o) Cestou dolů jsme ještě navštívili zbytky krásného kamenného domečku, ale začínalo se pomalu šeřit.Když jsme došli do sedla Kněhyně, Lucy rezolutně odmítla lézt ještě na vrchol třetí nejvyšší hory Beskyd a tak jsme šlapali už jen směrem dolů. Bylo to asi horší, než do kopce, začaly mě bolet záda a Lucy si občas ty svoje gumové končetiny tak zamotala, že málem spadla. Nakonec spadla doopravdy :o) Naštěstí se jí nic nestalo.Artušek ještě projevil své lovecké sklony, když jsme ho pustili a on spatřil výsměšně zírající srnu. Chtěl jí ukázat, že jemu není radno se smát a my si zoufali, že už ho asi nikdy nenajdem. Ale zřejmě (a dokonce!) byl utahaný i on, po těch dvaadvaceti či kolika kilometrech není ani divu. A tak se teda vrátil a nechal se přivázat na vodítko. Dolů jsme scházeli už za tmou hustou tak, že i mlha od rákosníčka by se musela stydět. Chytře jsme se bavili o hororech a pak, když se za námi zjevil cyklista a požádal nás o místo k projetí, málem nás trefil šlak. Nejvtipnější byla Lucy. Odpověděla mu a teprv se zpožděním zařvala leknutím. Vůbec ho totiž nebylo slyšet, natož vidět!Auto jsme našli a do Ovy se vrátili tak zničení, jako už dlouho ne. Každopádně, když jsme se vyspali, všichni tři jsme se nadšeně shodli, že na hory musíme vyrazit co nejdřív znova. Velkoměsto nás ubíjí a společné výlety po horách jsou vyloženě balzámem pro duši. A tak příště máme naplánované Jeseníky :o)A ještě poznámka: Artuš byl tak odrovnaný, že spal až do večera druhého dne – teprve navečer se probudil a chtěl ven :o) A to už je co říct, protože se jedná o psího hyperaktivika :-DRoztančená 6.víkendovka :o) 14.-16.11.2008Už dlouho, celého půl roku, jsme nepořádali žádnou víkendovku. A tak jsme si tentokrát řekli, že už to takhle dál nejde a domluvili volného Méďu (DDM Krnov) na víkend 14.-16.listopadu. Trochu problém nastal ve chvíli, kdy jsme si uvědomili, že se jedná o víkend prodloužený. Naše očekávání, že dost lidí bude mít už na tak dlouhý víkend program, se totiž naplnilo. U Médi se nás sešlo nakonec devět.Nakonec jsme zjistili, že tenhle počet lidiček je naprosto v pohodě, všechno šlapalo bez problémů a na všem jsme se v klídečku mohli domluvit.První zádrhel nastal ve chvíli, kdy jsem se snažila rychle dostat po poradě v práci domů, abychom mohli jet do Krnova a dorazili na sedm, kdy měli dojet ostatní. Samozřejmě to tak jednoduché nebylo, i když pro mě Luďa přijel až ke škole. Hlavně tedy proto, že jsme se rozhodli zajet ještě pro Dana, čímž se stalo, že jsme tak trochu místy viseli v zácpě na silnici a nadávali na motorismus v Ostravě. Na sedm jsme to nemohli stihnout ani omylem, takže jsme psali Verči, která na nás v Méďovi čekala, aby se nezlobila, že dojedeme o víc než půl hodiny později. Dan byl utahaný z práce a chtěl si dát tabletku na probrání, místo toho se ale ve své únavě spletl a někomu doma uzmul prášek na spaní - a pak poklidně usínal celou cestu a dostat z něj kloudnou větu byl opravdu výkon hodný mistra :-DNebyli jsme jediní, kdo měl zpoždění, protože zácpa panovala i na dálnicích, a tak třeba Radim dojel o dost později, než my. Ale nakonec jsme se shledali v pořádku (i když jedné z účastnic z Brna frnkl bus před nosem a ona své cestování musela vzdát..) a první večer zasedli kolem kulatého stolu, abychom si zahráli Citadelu - ještě že dorazil taky Nat, který aspoň vzdáleně tušil, jak na to, protože jinak bychom zkoumali pravidla asi ještě ve tři ráno ;o)Ukázalo se, že Luďa, který staví domečky i v normálním životě, zvládá i ty imaginární stavby, protože nás převálcoval na celé čáře.
Druhý den ráno jsme se po trošku pozdější snídani s papulama věčným zíváním dokořán pustili do tvoření vánočních drobnůstek pro radost - někteří vyráběli pod vedením Ludi různobarevné svíčky, jiní pod mým vedením vyzkoušeli smaltování. V kuchyňce Médi vládla správná tvořivá nálada a výrobky udělaly velkou radost všem, kteří se na výrobě podíleli - snad udělají stejnou radost i těm, kdo budou obdarováni :o) Z Dana se vyklubal estét, který tvořil moc pěkné přívěsky ze smaltu, Ivcze sice nejdřív půlka vosku protekla přes formu, ale pak se její výrobek taky podařil, i dva trochu nevěřící Tomášové v podání Alči a Lukáše byli nakonec ze svých svíčiček nadšení :o)Potom se mi povedlo zabrat velký divadelní sál pro nás holky-tanečnice a šly jsme si trsnout na dvě hodinky pár břišních tanečků. S Lucy jsme daly dohromady jednu z našich starších sestav a je nutno říci, že holky byly učenlivé a docela rychle se učily :o) Zopákly jsme Arashe, Salamayu i Desperado a protože to mně a Lucy bylo málo, pustily jsme si ještě Afriku - sice bez Haničky, takže to nebylo nic extra, ale vyřádily jsme se slušně ;o) Zvlášť, když se k nám na chvíli přidal i Luďa s Radimem :o)Kluci mezitím venku stříleli z luku a připravili mě tak o další dva šípy, čili o 50 % všech šípů, které jsem si na víkendovku dovezla... No, co už, začínám si zvykat.. ;o)A pak vypukla hlavní část programu - salsování s Radimem! Nikdy bych nečekala, že to celou naši skupinku tak moc chytne, ale salsoval s námi dokonce i Pepík, který se na nás přišel podívat a donesl nám nových 20 šípů, které jsem přivítala opravdu nadšeně (jinak bych zřejmě přišla i o poslední dva zbývající a někdo by mi nakonec jako bonus zlomil luk :o)Salsa nás chytila tolik, že jsme úplně zapomněli na čas. Co ale bylo velké kafe i na mě, bylo, že Dan, který se vždycky zuby nehty bránil jakékoliv aktivitě typu prožitkovky nebo tance, si přestal hrát na zuřivého fotografa a šel křepčit za námi!!! A to už je fakt co říct!!!Učili jsme se nejen základní kroky, ale taky pokročilé variace typu "Jogurt", "Kakaový jogurt" a další, jejichž názvy si už vůbec nepamatuju (natož provedení :o).Což o to, zamotávání se do vlastních i partnerových končetin a variace pro "pokročilé noční hodiny" by byly velmi zábavné, pokud by ovšem člověk nesloužil semo tamo jako ukázkový trouba - a to ve chvílích, kdy Radim potřeboval ukázat nějaký prvek a jakožto taneční partnerku si přišel pro mě. Packala jsem mu o nohy a bylo jsem ráda, že ještě vím, kde je nahoře a kde dole, ale jak a proč jsem se dostala do dané pozice, to jaksi netuším doteď :o) Faktem je, že zbytek osazenstva se královsky bavil ;o) No, co už, budiž jim to přáno ;o)Teprve v půl deváté jsme si vzpomněli, že padáme hlady a od oběda a Lucky polévek z pytlíku jsme toho v žaludku moc neměli a polovina z nás vyrazila otestovat už po několikáté místní skvělou pizzerii. Endorfiny v průběhu čekání na večeři a dobré vínko vyprchaly a my upadli do takového pofidérního somnambulního stavu, ve kterém jsme se stěží dopravili zpět do Médi a pak upadli do deliria do našich milovaných spacáčků :o)
V neděli ráno jsme se moc nezdržovali a radši se rovnou vrhli na salsu, kterou jsme si včera fakt oblíbili. Faktem zůstává, že nás po ní bolel celý člověk, ale jeden před druhým jsme dělali machry a snažili se bolestně nešklebit ;o) Zato další den poránu to pak stálo za to!!!Kromě salsy nám Radim předvedl taky waltz, rumbu a chachu - zjistili jsme, že rytmus je pro nás jaksi neuchopitelný pojem, takže Radim se chytal co chvíli za hlavu, jak jsme totálně amuzikální. Jemu to totiž šlo výborně, musím říc,t že jsem do víkendovky netušila, co v něm dřímá za taneční talent! Skromě se zmínil, že kdysi kdesi tancoval, ale bylo vidět, že to nebylo jen tak na chvíli :o) O to víc nás nadchla představa, že bychom to někdy uměli aspoň trochu podobně a většina z nás zatoužila po pravidelných návštěvách tanečních :o)Na závěr víkendovky jsme si zahráli ještě Bang!, dopadlo to remízou mezi posledním banditou a šerifem (ano, kapku zvláštní, leč nutné, museli jsme vyklidit Méďu a venku v té kose by se to dohrávalo velmi špatně ;o)Víkend jsem si já osobně skvěle užila a podobné reference slyšela i od jiných lidí, takže věřím, že se opravdu povedl. A protože tancování mělo velký, nečekaný úspěch, určitě poprosíme Radima příště zase o další trápení se s našimi dřevěnými končetinami a hudebním hluchem :o)Tímto bych chtěla poděkovat všem, kteří se podíleli na pěkné a příjemné atmosféře a taky těm, kteří přijeli poprvé a přežili naše šílené nápady :o)Moc se těším na příště a doufám, že se sejdeme zase v tak prima sestavě :o)Víkend doma, leč nečekaně plný zážitků :o) 27.-30.listopadu 2008Víkend, který trávím doma na bytě, mi nikdy nepřišel jako něco moc vzrušujícího. Co taky o víkendu v Ostravě, že! Jenže ne vždy to platí (naštěstí :o)Ve čtvrtek všechno vypuklo velkolepou akcí - pečením perníčků s Lucy :o) Strávily jsme nad tím snad čtyři hodiny, trouba je totiž větší než plechy a musely jsme je tam strkat postupně, takže to fakt trvalo - 7 plechů je na pováženou! Ale na druhou stranu se celým bytem linula krásná vůně perníku a zbytek obyvatelstva bytu chodil potajmu ukrádat aspoň kousíčky :o)Pátek proběhl poklidně, večer dorazil Radim a spát se šlo celkem pozdě... To jsme ale netušili, jak se vyvine situace v sobotu večer! Sobotní podvečer jsem se rozhodla zasvětit čajovně U čajového skřítka, pozvala jsem ještě Lucy a Dana a v půl sedmé jsme byli s Luďou a Radimem na místě. Dorazil jen Dan, Lucy úpěla někde doma se zubem, takže jsem si po delší době opět připadala jak princezna ze Sáby - tři chlapi a já, pohádka ;o)Zahráli jsme si Bang!, kde jsem dokončila svůj triumf z víkendovky (jakožto bandita jsem v závěru sama odrovnala šerifa, což jsem na víkendovce nestihla :o) a pak se nějak mimochodem zmínila, že na Stodolní v Templu je dneska podle netu výuka salsy. No, jak to Radim slyšel, v tu ránu vypil jediným mocným douškem zbytek svého maté laté :o) a jal se hledat na mobilu podrobnosti - že výuka probíhá od šesti, takže máme dvě hoďky zpoždění, to ho vůbec nerozhodilo. A tak jsme do sebe čajíky kopli všichni a vyrazili ku Templu. Uvnitř bylo dosti husto (ale ne tak, aby se tam další kupa lidí ještě nevmáčkla, jak jsme zjistila po čase) a na parketě pařili na salsu ti, kteří tímhle tancem zřejmě žijí. Radim tvrdíce, že jde na záchod, zmizel v davech a našel ho až Dan, kterak křepčí s cizí slečnou na parketu :o) No jo, salsa pro Radima = magnet č.1! Časem jsme se přestěhovali na jako zázrakem volný plácek u parketu, kde na nás dokonce zbyly židle a stůl! (menší zázrak!) Tanečníci salsy předváděli opravdu koukavou podívanou a já se přiznávám, že jsem jen tajně žasla a záviděla :o)A pak salsa skončila a začalo Praskání Rosti Petříka - no, upřímně, v podstatě šlo o diskotéku ve stylu let dřívějších - a mě by ještě v sedm večer ani ve snu nenapadlo, že ve svém již dosti odrostlém věku těmto radůstkám na Stodolní můžu podlehnout! :-D No, prvně jsem se vůbec odmítla zapojit jakkoliv do tanečních radovánek - to tak, když na parketu hopsají holky salsistky, které mají evidentně pohyb v krvi (abych vedle nich vypadala jako trubka, to jo!) a pak po sklence vína, která mi stačila, abych se krásně přiopila (to bych ani nebyla já, kdybych po jednom vínu nebyla mimo - však dodnes nezapomenu na chvíle, kdy jsem se po dvou vodkách šla koupat na náměstí do fontánky! :-P), byla ochotná tancovat třeba na lustru ;o)A tak jsme se teda zvedli a šli trsat - "povzbudit" se musel i Luďa a Dan - ten malinko víc :-D a jak nám to pak šlo. Skoro jsem si libovala, že mám kolem sebe tři chlapy, akorát občas Radim zmizel ve víru tance se slečnou ze salsy, které zjevně padl do oka ;o) Přesto jsem už vůbec neřešila, jestli vypadám blbě nebo dobře a trsala jak o život - do dvanácti, kdy Rosťa nasadil nejtěžší kalibr - písničky typu Když se načančám a tak podobně. To jsme pak celkem rychle parket opustili - zato Dan, který celou dobu vypadal, že nám uteče a zrovna se posilnil vínem navíc, byl ochoten protančit zbytek sobotní, či už vlastně nedělní noci :o) I když jsme ho pak odveleli ven, kde jsme málem dostali otravu kyslíkem (uvnitř nebyla snad ani molekula ó dvě), zanedlouho nám stejně utekl a vrátil se zpátky - vír noci byl silnější :o)Ani doma jsme to jen tak nezabalili, nějak jsme asi přetáhli hodinu, kdy je dobré jít spát a tak jsme s Radimem (Luďa vytuhnul už v půl druhé) do čtyř probírali nesmrtelnost chrousta, i když už jsme neviděli na oči ;o)Druhý den "ráno" jsme vstali "už" v půl jedenácté - co bylo velmi příjemné, byl fakt, že Luďa se stihl vyspat rychleji a došel nakoupit, donesl nám pomerančový džus a udělal hemenex - po akci v prostředí zakouřeném tak, že i rákosníček by zíral, to byla vyloženě bomba, protože nám to pomohlo překonat záludnosti flamendrova rána :o) A to Radim nepil vůbec a já měla to víno taky jen jedno :-DHned potom jsme vyrazili s klukama k řece Opavě hledat nějaký pořádný klacek, který by posloužil jako třetí do trojnožky na indiánskou lenošku. Táhla jsem kluky tam, kde jsem ještě nikdy předtím nešla, po druhé straně Opavy od Hošťálek. A ejhle, co se nestalo. Sice jsme nenašli jedinou lísku krom jedné malé a tenoučké chudinky, ale zato si Luďa všiml něčeho fakt nečekaného - pod námi, pod srázem, ležel stromek, který mohl mít (mám sice blbý odhad, ale přece) tak 20 cm v průměru - a byl odkousaný! Okamžitě jsme slezli dolů a zkoumali ho - jo, nebylo pochyb - žije tu bobr! To byla docela pecka, kdo by to v Opavě čekal, že. Našli jsme spoustu dalších požerků, menší kmínky přehlodané, krásné stopy v bahně uhlazené placatým ocasem, trus se zbytky dřeva, skluzavky... No paráda! Šli jsme pak dál podél řeky a protože jsme narazili na další ohlodané stromy, jejichž zbytky se začínaly vršit uprostřed řeky jako hráz (zřejmě se bobřík rozhodl stavět :o), rozhodli jsme se jít to prozkoumat. Já, jakožto nejlehčí pro případné vytahování zpět jsem se odvážně vydala po strmém břehu, který byl parádně klouzavý a mazlavý - samé bahýnko. Objevila jsem takovou zajímavou díru do břehu a chtěla se na ni mrknout zblízka, ještě mi Luďa říkal, ať mu podám ruku... jenže než jsem to stihla udělat, podjely mi na tom kluzkém bahně obě nohy a já se jak široká tak dlouhá rozplácla a krásně sjela po břiše jak slimák přímo do Opavy. Voda nebyla sice studená, ale nemohla jsem se dostat hned nahoru, nebýt Ludi, který mě silou vytáhl nahoru, asi bych se v tom bahýnku placatila ještě teď! Ty břehy jsou tam totiž fakt dost strmé. Nohy jsem měla mokré asi do půlky lýtek, boty obalené bahnem a na kalhotách až po pás dokonalou batiku bahnem. Ale co mě štve nejvíc, je, že jsem se v tom šoku nestihla ani podívat, co že to je za díru, ten otvor do břehu, kvůli kterému jsem tam do té vody spadla!!!Samozřejmě kvůli čuněti Svobodové jsme žádný klacek domů nedonesli, protože kluci, jako správní gentlemani, mě okamžitě pakovali domů. No, nepočítám-li čvachtající botasky a pobavené pohledy lidí procházejících kolem nás, nic moc se zase nestalo :-DKaždopádně zítra jdeme všechno znovu nafotit a odlít stopy bobra, nahlásím ten výskyt i na AOPK, tak jsem zvědavá, jestli se o něm ví, nebo ne. Už jsem si ty kalhoty vyprala, tak zítra můžu do řeky spadnout znova! :-DOdpoledne, po Radimově odjezdu, dorazil Dan a pak i Lucy a společnými silami jsme nazdobili všechny napečené perníčky - byla to docela fuška a sladcí jsme byli od polevy až za ušima, ale bylo to prima odpoledne :o) Fotečky z pečení a zdobení dám co nejdřív do fotogalerie na rajče :o) Tím bych asi vyprávění o víkendu ukončila, byl docela nečekaně hodně zajímavý a pro mě obzvlášť, protože abych kvůli bobrovi sjížděla bahnem do řeky, to se mi denně nestává. Naštěstí si už ale Luďa zvykl na častá extempore šílené bioložky, takže se už většinou ani moc nestydím, když se něco takového stane. To před Radimem, který byl dnes svědkem, jsem se dneska styděla fakt hodně - zas jsem si jednou připadala jako blbec, ne jako biolog ;o)ÚKLID TURKOVA 2009 - 4.dubna 2009 - www.ekolyceum.wz.cz
Asi za tři vteřiny se pod Pájou složí ta seslička, na které stojí.. A pneumatika se stejně nedá! :-D
Velmi trpělivá kosice a já jakožto nenechavý paparrazzi :o)
Letos to skutečně vypadalo, že úklid Turkova se snad bude konat až někdy v květnu. Pořád byla kosa jako z nosa, ještě týden před termínem jsme nosili kabáty a teplé punčocháče, venku hnusně a vlezle mrholilo... No, prostě idylka! Ale jak se zdá, ono to, co řekl kdysi Dan o tom, že si Ekolyceum na tuto akci vždycky tam "nahoře" objednává krásné počasí, vůbec nebylo řečeno jen tak :o) I tentokrát asi pět dní před dnem "D" vylezlo sluníčko, začalo ze všech sil hřát a vysušovat louže a bahno, které bylo všude a všichni jsme ho po té dlouhé zimě měli už pěkně plné zuby. Měla jsem z toho obrovskou radost, jen jsem trochu pochybovala o dobrých úmyslech počasí a čekala zradu v sobotu ráno. Nestalo se. Počasí bylo nádherné - možná i proto, že Dan dostal zákaz vyslovit větu "Končíme" - tato věta totiž záhadně vždy vyvolala do pěti minut pěknou průtrž mračen :-DI když jako obvykle mnoho lidí slíbilo, že přijde, nakonec jsem na Turkov mířila jen s Radimem, který si kvůli Turkovu ;o) přivstal a přijel pomoci až z Brna. Ještě doma nás zastihla Danova rezignovaná esemeska, že má jako obvykle zpoždění a ať uklidním rozvášněné odpadkůchtivé davy. No - pravdou bylo, že než jsme se vyhrabali z auta (kterým jsme ekologicky naháněli nedostatek času my), před Turkovem stálo dobrých čtyřicet lidí s dětmi a psími miláčky, a Dan už dávno na místě byl :-D Co mi udělalo velkou radost, bylo, že Ondra a jeho slečna Irenka skutečně dorazili také, i když Ondra jel z Liberce a oba z Prahy vyjížděli už ve čtyři ráno!!! Náš Ondra Všudybyl nezklamal a potvrdil svou pověst :o) Oba vypadali čerstvěji než většina ostatních účastníků, což mi dost dobře nešlo do hlavy.Zdeňa si zařečnil na úvod, rozdali jsme rukavice a pytle na odpadky, načež jsem byla pod odborným dohledem Radima poučena, že pytel má otvor pouze z jedné strany, protože jinak by musel být děravý (tuto informaci jsem si ale bohužel nezapamatovala a po asi dvou hodinách se znovu tvrdohlavě dobývala do pytle z té strany, kudy to opravdu nejde ;o) a vyrazili jsme zlikvidovat místní černou skládku. Na stejném místě jako předloni s Žabou jsme objevili ležení nějakého bezdomovce, zřejmě stále ujetého do růžové barvičky. Letos se ale už připravil na léto, místo silné růžové peřinky nás čekal jen růžový apartní závěs (smrděl). Vedle si zas někdo dal práci, aby z pytlů vyházel všechny igelitové obaly, jaké si člověk dokáže představit a roztrousil je na co nejmenším prostoru. Je třeba podotknout, že když se na to vrhlo deset lidí, igelitky zmizely rekordní rychlostí - už vím, jak vysvětlit svým studentíkům problematiku hromadných náletů sarančat na úrodu :-D Ideální názorný příklad!Postupovali jsme stále dál do vnitrozemí :o) a docela mě překvapovalo, že těch odpadků je tam tak pomálu. Pak mi došlo, že před námi prošla rojnice a bylo mi to jasné. Takže letos se nekonaly ani žádné sbírky zásuvek a zástrček :o)U cesty tentokrát někdo vyházel zbytky kuchyně, plno kachliček a dlaždic, skoro jsem uvažovala, jestli si něco nezabalit do batůžku, když budeme přestavovat byt ;o) Nakonec si v souvislosti s rekonstrukcí kuchyně akorát Radim strhl záda, když se její větší část pokoušel dopravit ke kontejneru. Díky bohu to nakonec celkem rozhýbal, i tak jsem ale měla výčitky svědomí, že kvůli mě bude večer při salse jak dědeček s berličkou (ale to jsem asiRadima ještě dostatečně nepoznala - nějaká bolavá záda v porovnání se zážitkem ze salsy velmi silně ustupovala do pozadí).Šli jsme pak dál dozadu uklízet podél cesty, tam to bylo opravdu zajímavé.. Našla jsem parádně zachovalé žvýkačky v plastové nádobce, krásně voněly, ale kupodivu si nikdo nenabídl. Nechápu proč! ;o) Taky jsem při svém prodírání přes větvičky a ostružiník objevila sedět na hnízdě kosici, měla skutečně velmi pevné nervy - ani se nehnula a tvářila se jako strom s očima :o)) Vypadala dost zhnuseně, když jsem si ji ještě opatrně ze všech stran fotila a bylo vidět, že se jí velmi ulevilo, když jsem konečně vypadla :o)Radim mezitím odněkud vytáhl stan nebo něco na ten způsob - pěkně to smrdělo a radši jsme se nedívali, co že to tam tak páchne.. Kousek dál jsem chtěla sebrat noviny, ale pod nimi jsem našla ježky - asi tak tři. Teda - spíš to byla skládanka kostřičky a hromada bodlinek. Tak jsem si vzpomněla na jednoho nejmenovaného indiána, který kdysi dávno chodil po Slezské a přejetým ježečkům stříhal bodlinky na vyšívání ostny ;o) Kdo ví, třeba by se mu takové zásoby hodily ;o))Protože kontejner už přetékal, šli jsme zkontrolovat druhý, který byl údajně postavený někde u nádraží Třebovice. Ten přetékal ale úplně stejnou měrou, už proto, že už před naším příchodem do něj nanosili dobrou polovinu objemu pytle s odpadky místní zahrádkáři :-/ Takže jsme si s těmi dvěma kontejnery vlastně moc nepomohli. Naskytla se nám ale nevídaná podívaná. Ondra vypadal jak kropenatá slepice a to nejen tričkem, ale také indiánskou malbou na obličeji :-D Příčinu to mělo velmi prostou - kluci se pokoušeli z kmene stromu sundat pneumatiku, která na něm zázračně visela asi ve spodní třetině - vrchem to samozřejmě nešlo, tak uřezali nalezenou sadařskou (a tudíž naprosto tupou) pilkou větvičky, aby ji dostali dolů a snažili se ji rozšmidlat, aby šla sundat. Při té příležitosti z ní ale vyšplíchlo bahýnko, co se v ní jistě dlouhé roky střádalo, a to přímo na Ondru, který se tím změnil v indiánského náčelníka na válečné stezce ;o)I přes veškeré úsilí Páji a dalších se bohužel s pneumatikou hnout nedalo, sadařská pilka byla na takový těžký hlavolam poněkud slabá a pod Pájou se složila se zasténáním konstrukce, kterou využíval coby přibližovadla k zákeřné pneumatice :-D A tak na tom stromě zůstala jako velká výzva pro příští rok :o)Ondra se převlékl, naznali jsme, že letos bychom si pro změnu vybavili kvalitně kuchyň a obývák zánovním nábytkem a postelí a větší skupina vyrazila osvěžit vyprahlá hrdla půllitrem pivka, letošním prvním pod širou oblohou, Ondra a Irenka neúnavně zamířili směrem na Štěpán a my s Danem a Radimem jeli vrátit vypůjčená kolečka. Mezitím stihl ještě dojet Pavel, který byl evidentně dost rozčarovaný z faktu, že přijel pozdě a nezbyla na něj žádná pořádná pneumatika (vyjma té visící stále neřešitelně u nádraží Třebovice na stromě :o) Nakonec podlehl našemu nátlaku a šel s námi sednout za ostatními na zahrádku jedné malé hospůdky. Stejně to psychicky nevydržel a odpoledne se s Danem ještě jednou vrátili zpátky a nadšeně se pokoušeli nacpat do přecpaných kontejnerů další úžasné poklady :o) Letošní úklid překvapil nejen hojnou účastí, ale taky hojným bincem, který se do dvou kontejnerů stejně nevešel. Ale i přes to, že něco málo na Turkově ještě zůstalo, byla procházka všech zúčastněných i jiných jedinců po Turkově druhý den po úklidu něčím překrásným. Jarní aspekt a sluníčko k tomu, Danův objev čolků, můj a Luďův neúspěšný geocaching nebo romantická procházka jen tak. Prostě - Turkov je krásné místo a zaslouží si, aby se o něm vědělo a aby se o něj také náležitě pečovalo.Pokud byste chtěli tuto krásnou lokalitu navštívit, udělejte tak teď nebo v květnu, kdy zde kvetou žluté kosatce. To jsou dvě nejkrásnější období, která tu můžete zažít. Ale i v jiné měsíce nabízí Turkov krásnou podívanou a parádní relax..Víc info najdete na www.turkov.cz :o)PROČ BYCHOM SE NETOPILI ANEB JAK JSME SE MÁLEM NEMĚLI NA ČEM TOPIT :o) 18.4.2009Luďa mi už před hoodně dlouhou dobou řekl, že nás přihlásil kamsi na sjíždění Moravice. No, proč ne, na lodi nebudu sedět prvně, tak to bude asi fajn. Jenže to jsem ještě netušila, jak špatný termín si vybral. V průběhu dalších týdnů jsem totiž zjistila, že se tento termín kryje se seminářem břišního tance s Vendulkou, s naším vlastním vystoupením na plese a nakonec i s kurzem pro hlavní vedoucí táborů, který se koná jen jednou ročně. No, to poslední mě štvalo fakt hodně, ale už jsem Luďovi slíbila svou účast na vodě, takže jsem zaťala zuby a rozhodla se, že první slovo platí - a kývla na Moravici. Předpověď byla na tu vybranou sobotu vyloženě lákavá - černý mrak a déšť objevený v novinách i na netu mě zrovna moc nepotěšily. Celých deset dní sluníčka bez mráčku a najednou tohle! Marně jsem dumala, co si obléct, abych nebyla za chvíli mokrá jak myš - možností moc nebylo, protože jsem si samozřejmě v Jihlavě zapomněla všechno, co by mohlo jakkoliv souviset s šusťákovkou nebo pláštěnkou :-P Měli jsme jet s Luďovými kamarády, Ondrou a Barčou, Lukášem a Alčou. Jenže asi dva dny před konanou akcí, když už byl Luďa celý natěšený, se odhlásil druhý z obou párů. Co teď? Napadla mě spásná myšlenka a napsala jsem Radimovi a Klárce, jestli by se nepřidali. Díky bohu jsou pro každou špatnost, kluci byli rádi, že mají kompletní posádku, a já zase, že tam budu mít taky nějaké "svoje" lidi. V pátek se dle předpovědi černočerně zatáhla obloha a já vzdala marné naděje, že by se meteorologové spletli. Dorazil Radim, zbaštili jsme řízky a skočili šipku do postele, abychom se na tu zítřejší průtrž mračen vyspali. Ráno přišlo nečekaně brzy. Oblékla jsem na sebe rejoicky a mikču, nic lepšího má skříň neskýtala. Už v sedm jsme vyjížděli směrem na Opavu, kde byl sraz všech vodychtivých bláznů :o) Po cestě jsem vybalila svou novou buchtu se zapečenou čokoládou a sotva si olízala prsty špinavé od rozteklé čokolády - zbytek buchty zmizel v útrobách Gi, kde seděli Radim a Klárka :-D Ale hlavně že všem chutnalo, ani jsem pak z té spokojenosti nevnímala kručení svého vlastního žaludku :-DNa místě jsme byli kolem půl osmé a hledali Ondru, hlavního organizátora této naší akce. Jenže Ondra nikde. Dovolat se mu taky nedalo.. Teprve na třetí pokus zvedla telefon Barča a moc se divila, co po nich chceme v půl devátý, když oni ještě spí.. Odjezd je přece až v deset! No, když zjistili svůj omyl, asi měli slušné fišty, aby všechno stihli :-D My zatím došli nafasovat vesty a pádla, na dotaz, zda si do busu máme donést raft, bylo klukům sděleno, že už jsou všechny na palubě. A tak jsme se i s uřícenými Bučkovci nalodili na palubu za těmi rafty a vyrazili směrem ku Kružberku. Oproti očekávání se obloha místy modrala a rozhodně nepršelo. Naopak se zdálo, že den bude krásný a slunečný (a pak věřte předpovědím!). V busu nám Ondra, který se zatím stihl trochu vydýchat a prohlásit sám sebe za kapitána, ozřejmil základní pravidla toho, jak se chovat - ve vodě. První info, kterou jsme od něj dostali (přičemž já jediná jsem ze zbytku už na lodi seděla), že když spadneme do vody, máme plavat nohama napřed a rozrážet jimi kameny před sebou. Dalo by se říct, že jsme se dozvěděli vše o variantě "ve vodě", ale nic o variantě "na raftu". Takže mě ani nepřekvapoval poněkud vyděšený výraz Klárky a Barči :-DKromě Ondry nás ještě nabudil svým projevem vrchní kápo celé akce, který nám rozdal kartičky opravňující ke splutí řeky a popsal nám celou trasu, velmi podrobně a profesionálně. Už u druhého jezu jsem měla pocit, že jsem si měla dělat poznámky do deníčku, protože jsem se v tom totálně ztratila. Ondra ale vypadal, že si je jako kapitán naprosto jistý v kramflecích, takže jsem nad tím mávla rukou.Dojeli jsme na Kružberk, vylodili se a vzápětí na to zjistili skvělou informaci - nemáme raft! Prvně jsme si mysleli, že se někdo spletl a vzal ho omylem, nebo možná schválně, ale pak nám došlo, že ho prostě opravdu nemáme. Dotyčný vydavatel pádel, který nás v Opavě přesvědčoval, že rozhodně máme raft v úložném prostoru busu, nás totiž dost těžce mystifikoval - náš raftík ležel ve skladu SVČ Opava a byl nám tam platný, asi jako mrtvýmu zimník. Bohužel jsme to zjistili až ve chvíli, kdy jsme si do busu dali většinu věcí, a on odjel. Takže jsme trčeli na Kružberku, s šesti pádly, šesti vestami, pumpou a jedním mobilem bez signálu. Co teď? Jít pěšky patnáct kiláků se nechtělo nikomu. Nakonec jsme sehnali odvoz jiným busem aspoň do Podhradí. Kluci se pokoušeli chytat signál a dovolat se někomu, kdo by nám mohl dovézt raft aspoň na poloviční trasu, ale vypadalo to zcela beznadějně. Dokonce kvůli tomu lezli až na komín :-DNálada byla poněkud pod psa. My holky jsme to braly mužně, chlapi vypadali jak přešlí mrazem a vzteklí jak čerti. Po cestě busem do Podhradí jsme kysele sledovali zástupy lodí a lodiček, co splouvaly po vodě, zatímco my se hnali po silnici, sice ve vestách, ale v autobuse. Naštěstí se podařilo v jedné zatáčce chytit signál a zavolat Ondrovu tatínkovi, který nám slíbil raft dovézt. V Podhradí panoval chaos a tak jsme se usalašili na lavičkách u zastávky a zdlábli Luďovy skvělé bagety. Dost odevzdaně jsme čekali, jestli se tentokrát zadaří nebo ne - a úspěch se dostavil. Přesunuli jsme se i s naším nově nalezeným plavidlem dolů k řece a kluci se vrhli do nafukování. Po pěti minutách vypadali, jako by je někdo škrtil, a já jsem naznala, že chlapi se odrovnají jen tím, že loď nafouknou, makat budeme muset my ženské :-D Když jsme konečně spustili náš nový domov na vodu a usalašili se v něm, bylo mi docela divné, proč nabíráme tolik vody. Ondra mi vysvětlil, že to je tím, že ve dně jsou samoodpouštěcí otvory - ale ony byly spíš samopřipouštěcí, seděla jsem za chvíli v dost solidní louži vody. Náš nástup na vodu musel být vyloženě k popukání, protože čtyři lidi z šesti netušili, co dělat a kapitán to zrovna moc nevytrhl, když po nás houkal nesrozumitelné požadavky :-DNakonec jsme cik cak dopluli k prvnímu jezu. Pamětlivi rad pořadatele jsme vyskákali z raftu na pevnou zem a šli ten zázrak okouknout. My holky jsme se předem domluvily, že to teda jako nepojedem. U mě to pramení zvláště z tatínkovy výchovy, kdy jsme každý pidijezík vždycky přetahovali a taťka nám ukazoval pomníčky na březích a přidával poněkud děsivé historky. Když jsme ale viděly, že rafty sjedou ten jez levou zadní a ani se nenamočí víc, než je nutno, naznaly jsme, že to teda zkusíme (i když dušičky jsme měly asi hodně mrňavé). Kluci dofoukli raft (ten byl totiž skutečně málo nafoukaný, jak jsem si myslela, ta louže vody uvnitř nebyla v pořádku :-D) a já konečně vysvětlila holkám v klidu, co se děje s lodí, pokud pádlují dopředu nebo dozadu. Vypadaly, že se jim fakt ulevilo, protože bylo vidět, že kapitán jim zapomněl sdělit před usednutím do plavidla pár základních informací o tom, jak se drží pádlo a k čemu vlastně slouží :o) Hlavně že víme, jak rozrážet nohama kamení :-D
Přes svůj odpor jsem byla usazena dopředu vedle Radima coby dva háčkové, a nakonec jsem musela naznat, že to bylo docela fajn rozhodnutí. Všichni se řídili tím, co jsem dělala já :-D (teda měli by.. že Luďo? :-D) Jez jsme zmákli, sice by asi stálo za to mít fotky mého obličeje v okamžiku sjezdu (opičí škleb). Jízda byla super, docela jsme se sehráli a asi po hodině si už i užívali okolní panorámata. Do té chvíle jsme jen zuřivě hlídali každou vlnku a každý šutr a asi jsme byli to nejhlučnější plavidlo na celé řece - naše "Levá!" "Doprava!" "Pravá, zaberte, TEĎ!!!", "Ježíši, jez!", "Objedem to zprava!", "Ne, zleva!", "Tak kudy?!", "Zleva!", "Krucinál, říkal jsem zprava, sedíme na šutru!" bylo vskutku nepřeslechnutelné. Však se taky okolní posádky náležitě bavily ;o) Naštěstí se pak slova místo kapitána ujal Radim, který ač nováček, docela rychle pochopil záludnosti řeky a navigoval tak, že už jsme nehoukali na lesy tak moc často :-D
Asi deset minut z jízdy jsem si užila opravdu hodně. Luďovo "Reni, pádluj rychleji" "Reni, nepádluj proti", "Reni..." bylo opravdu mooc fajn, vyloženě jsem toužila skočit mu kolem krku a přidusit mu kyslík. Kdybych se nebála, že trefím Klárku, asi bych ho majzla pádlem. Na lodi jel prvně, ale stejně věděl všechno líp :-P Nakonec to měl na talíři i po cestě domů, ale už jsem mu to odpustila ;o) Myslel to přece dobře :-P
Kdo byl ale k zulíbání ještě víc, byl náš drahý kapitán. Napovídal toho hromadu, ale že zapomínal kormidlovat, to si už nevšiml. Možná i proto nebyly jeho rady o sjíždění řeky nohama napřed od věci :-D Zkusili jsme ho vyměnit po cestě s jinou posádkou, ale nechtěli ho ani s příplatkem. Zvláštní... :-D Nakonec se Luďa pokusil hodit ho přes palubu, ale kapitán se držel jak klíště :-DPoseděli jsme u chaty Traperky u ohniště a zbožně čuchali vůni doutnajícího dřeva. Zároveň jsme si představovali, že baštíme pečené buřtíky.. Do dokonalosti tomu chybělo jen málo - ten buřt! :-DU jednoho z jezů nás Radim odstrčil od břehu tak rychle, že zapomněl nastoupit, a tak zabublal do vody až po pás :-D Bral to mužně a do dalšího jezu stihl zase uschnout. To já měla po celou cestu mezi koleny takový roztomilý gejzírek, který vystřikoval právě z onoho samovypouštěcího otvoru a byla jsem mokrá až na zadku. Když jsem si postěžovala, Radim mě utěšil - byl mokrý taky až tam, co já :-D Soukromý gejzír ale nebyl největší vymožeností, Luďa s naším kapitánem měli nohy celou cestu v soukromém jezírku, co se jim vytvořilo na zádi. Holt lehký předek a těžký zadek :-DPo cestě jsme se zakřenili do několika desítek fotoaparátů, na jednom (velmi divácky populárním) jezu jsem málem udělala salto do vody (zapomněla jsem, že raft má takové skvělé popruhy na chycení nohou a došlo mi to až v půlce jezu :-D)Když jsme se už dostali do tempa a začalo nás těšit, že plujeme přes jezy a velké vlny (ano, pro nás začátečníky opravdu velké), najednou jsme byli v Brance u Opavy.. a před námi byl jez, kde se mělo končit. Docela s úlevou jsme s holkama vyskákaly - ten jez vypadal přinejmenším děsivě. Kolmý, s velkým válcem.. Ale Radim s Luďou se rozhodli, že se předvedou a vyrazili na odlehčeném raftu vstříc nebezpečí. Bála jsem se o oba, ale zvládli to bravurně - když teda nepočítám slušně křečovitý výraz Radima v okamžiku přepadu raftu přes hranu jezu - prý přímo pod raftem ve vodě uviděl ostrou větev (ale my víme svoje, že jo :-D). Každopádně to i přes nepříliš důvěřivé výrazy otrlých vodáků zvládli a to docela v pohodě. Raft ještě ocákali vodou (k tomu nás vůbec nepustili, místo toho jsme vysvětlovali organizátorovi, kterému se evidentně ulevilo, když nás v cíli uviděl živé a s raftem, který hledal ve skladu a nenašel :-D, jak jsme to provedli). Po převlečení do suchého nás odvezl brácha Ondry do Opavy, zašli jsme ještě na teplou baštu do pizzerky a je nutno přiznat, že se nám ta voda skutečně vyvedla. I když to na začátku vypadalo hodně nedobře, nakonec všechno vyšlo. Luďa druhý den dokonce našel na mých zádech nový vyvinutý sval :-D (sice jen na jedné straně, protože jsem seděla celou dobu vlevo), ale já vím svoje - levá byla silnější, protože jsem makala jak barevná (taky jsem si druhý den nemohla sednout a bolelo mě asi všecko, co na sobě mám - a vůbec nevím, jestli jde o svaly :-D) a s Klárkou jsme byly tak dobré, že jsme byly silnější než dva kluci napravo s Barčou ;o) No jo, jsme sice nenápadné, ale je v nás víc, než byste čekali ;o)Už teď jsme naplánovali další akci a v květnu vyrážíme na vodu na našich starých laminátkách :o) A já se strašně moc těším už teď!S KAČENKOU PO LUŽNICI A JEŠTĚ DÁL... 8.-10.5.2009Tak, jak jsme si to naplánovali už v dubnu, jsme chtěli vyrazit na Lužnici. Protentokrát jsme se rozhodli otestovat naše čtyřicet let staré lodičky z laminátu, na kterých už jsem se vozila coby malý zárodek u maminky v bříšku :o) A aby to bylo jako za starých časů, vyrazili jsme ve čtyřech - já a tři chlapi :-D Ideální sestava ;o) Ve čtvrtek jsme poté, co jsem dopsala kilometrový článek o Madeiře, vyrazili s Luďou a většinou naší bagáže směrem na Rýmařov, kde jsme měli za úkol vyzvednout příčníky na auto a Marťase. Dojeli jsme v pohodě, Marťase jsme taky vyzvedli a vyrazili jsme pěkně směrem na Jihlavu. Jenže po půl hodině se Luďa plácnul do hlavy, obrátil takřka na místě auto a valil zpět. Trochu jsme to nechápali, ale pak nám to vysvětlil - zapomněli jsme ty příčníky, pro které jsme hlavně jeli.. No jo, bez nich bychom asi neodvezli tu loď ani jednu, natož dvě! Takže se náš výlet poněkud protáhl o další hodinu, kterou trvalo vrácení se zpět do garáže a pak ta samá cesta absolvovaná ještě druhým směrem.. Do Jihlavy jsme dojeli asi v půl jedenácté v noci, oproti původním předpokladům, kdy se tipovala jako zadní hranice devátá.. No jo, pro nás je to celkem dost klasika :-DMarťasovi jsem ustlala na gauči a sami jsme s Luďou zapadli do postelí nahoře. Probrala jsem se k životu až ve chvíli, kdy na mě pražilo sluníčko a Luďa byl dávno pryč :o) Trochu zahanbeně jsem vylezla z postele a šla pozjišťovat, co se zatím v době mého bezvědomí událo venku :o)Kluci stihli mezitím vytáhnout obě lodičky a jednu i projet po řece. Druhou radši ani netestovali, protože byla fest prasklá (i když mě taťka po icq ujišťoval, že "jen maličko sákne" :-D) Můj původní plán, že bychom se jeli podívat dopoledne, než dorazí Radim, do Rohatce na pejska Jeníka, vzal za své už den předtím, protože to bylo časově dost nezvladatelné, ale nakonec jsem byla jen ráda, protože opravení lodí si vyžádalo celé dopoledne. Radim dojel se zpožděním, protože i na dálnici byla slušná zácpa (no jo, volný pátek se projevil) a po vydatném obědě naší maminky jsme mohli konečně vyrazit, s plnou polní a dvěma lodičkama na střeše Gi. Cesta byla relativně dlouhá. Luďovi přišla smska od Xeňi, která nám přála stejně krásné počasí, jaké bylo ve Staré Vsi, jenže v tu chvíli se hrozivě zamračilo a rozpršelo. Naše zděšení vystřídala úleva, když jsme u Lidlu v Jindřichově Hradci vystupovali už zase suchou nohou :-DNakoupili jsme ryze zdravě, špekajdy, éčkové polívky z pytlíku a samozřejmě taky měkkoučký toaleťák, aby nám, jak kdysi sestra v mládí prohlásila, "nebylo tvrdo na prdýlku". U pokladny ještě Radim vysvětlil základy početních příkladů panu prodavači, který zřejmě neuměl do pěti počítat, a mohli jsme vyrazit již plně vybaveni vším potřebným. Dojeli jsme do Majdaleny, kde naše výprava měla započít. Hned po vystoupení z auta nás zaujal zvýšený počet komářích nenažranců. Po cestě byli tito zcela nepostradatelnou součástí naší výpravy. A tak jsme hned na počátku zjistili, že jediné, co jsme si zabalit skutečně měli, a přesto nezabalili, je kvalitní repelent. Radim s Luďou odvezli auta a po návratu jsme asi kolem páté hodiny dotáhli lodičky až k vodě a nalodili se. Tentokrát jsme s sebou měli barely, do kterých jsem si aktivně, stejně jako kluci, nastrkala suché oblečení pro případ, že bychom se "udělali". Jak se později ukázalo, nemohli jsme udělat nic chytřejšího.Hned po vyplutí jsme vypustili gumovou kačenku na provázku. Chvílemi jela hlavou nahoru, ale většinou spíš na boku nebo ocáskem hore. Podezírali jsme ji, že se před cestou šla posilnit do místního kiosku s pivem :-DHned na úvod nás, poněkud nečekaně, očekávala stará část řeky, to znamená krásné meandry, plné křoví a popadaných větví. Naše velké lodičky se těmito nástrahami proplétaly poněkud obtížně, zvlášť vzhledem k posádce, která se ještě nestihla sehrát. Na mou žádost vytáhl Radim z barelu foťák a jal se fotiti. Následně nám druhá loďka zmizela z dohledu, kluci byli poněkud rychlejší než my. Po chvíli jízdy mezi vrbičkama a zuřivého plácání krvežížnivých krvesajů, jak byli později komáři přejmenováni, jsme zepředu uslyšeli zoufalé úpění. Jen co jsme projeli další zátočinkou, uviděli jsme poněkud nečekaný obrázek. Vedle bahnivého zarostlého břehu stáli Radim a Marťas, oba po pás ve vodě, vedle sebe napůl utopenou loďku plnou vody. Jak se jim to povedlo, to nám vyprávěli až později. Prý se nahnuli na jednu stranu, na druhou, pokaždé jim do lodi šplouchla vlna a najednou šli ke dnu, kapitán vzadu jako první :-DNejdřív to byla děsná psina, až do chvíle, než jsme zjistili, že proud uprostřed je fakt silný a voda setsakramentsky studená a hluboká. Radim totiž tlačil lodičku na druhý břeh, který se zdál dostupnější, než ten, u kterého ztroskotali, jenže najednou ho podebral proud a i s lodí odnášel rychle pryč. Radim byl tak paralyzovaný, že ani nebyl schopný nějak se tomu bránit. Já držela nějakou záhadou v ruce lano od druhé lodi, na které jen tak bezmocně visel. Jednou rukou jsem se držela za větývku, která měla asi centimetr v průměru a modlila se, aby se neurvala. V druhé ruce jsem měla lano, které se mi obtočilo nějak úplně blbě kolem malíčku a hrozilo, že mi ho co nevidět zlomí. A na jeho konci visela loď s Radimem, kterému z vody koukala jen hlava. Větvička kupodivu nerupla. Nějakým záhadným způsobem jsme se dohrabali ke břehu, kde bylo krvesajů tolik, že ani nemělo smysl snažit se je odhánět. Na jednoho zabitého komára vyšlo pět napitých kolegů, kteří z toho vyšli zcela beztrestně. Radim vylezl z vody s promáchaným foťákem stále na krku a Marťas se taky nějak přehrabal na druhý břeh, trošku jsme se uklidnili a poněkud s obtížemi zase nastoupili do lodí a pokračovali. Kluci mokří, zmrzlí a těšící se na přístupnější břeh, kde by si otevřeli barel a převlékli se do suchého. Když pak břeh konečně objevili a chystali se převléct, zjistili zradu. Barel byl všecko, jen ne vodotěsný.. takže všechno oblečení, lékárnička i chleba byly rozmáchané a nepoužitelné.Kluci byli ale bojovníci, zaťali zuby a v plavbě po podvečerní Lužnici pokračovali i přes to, že krvesajové je preferovali ještě víc než nás, asi jim ta rybina nasáklá do jejich triček imponovala... Krajinka by byla dokonalá, pokud bychom nemuseli odhánět hejna nenažraných krvesajů, kluci mi nesebrali podprdelník vyrobený z kusu molitanu (ten jejich na vysoušení lodi se totiž odplavil pryč ve chvíli, kdy se udělali..) a mě nerozbolel zadek. Nějak jsme se tím vším zdrželi a najednou byl večer a před námi značný kus cesty. Navíc se krajina změnila z meandrů plných popadaných kmenů v rovnou a takřka nehybnou hladinu, kdy musel člověk pádelníkovat jak o život, aby nestál na místě. Kluci už z toho byli ke konci poměrně solidně otrávení, ale ta panorámata, ta byla! CHKO Třeboňsko opravdu stála za to! Navíc se snášel večer, kolem nás rostly překrásné duby, někdy i několikasetleté, vzduch voněl něčím nepopsatelným, co se dá přirovnat možná k vůni prázdnin za letního večera. Pádlo lehce klouzalo pod vodou a všude kolem nás bylo krásné ticho. V jednu chvíli jsem se dokonce přistihla, že už dobře deset minut fascinovaně zírám do vody na oblohu a koruny stromů, které se v ní míhaly. Něco jako moc příjemná hypnóza :o)Když jsme ale potkali živáčka, který nám sdělil, že jsme asi kilometr od kempu, přestala jsem se vynakochávat, kluci přestali brblat a všichni jsme nadšeně zabrali, ve vidině opečených buřtíků na ohni, které jako jediné přežily přeměnu barelu v ponorku bez problémů :o)V kempu jsme s ulehčením odložili lodičky u vody a vyrazili postavit stan. Já s hrůzou zjistila, že jsem si nevzala náhradní boty a mám jen promáchané sandály, Radim zase, že si nevzal spacák ani nic jiného suchého, než co měl v barelu (totálně durch promočené). Takže byla docela sranda pozorovat, jak Marťas běhá v Luďových maskáčích, já zakopávám o Luďovy sandály, které mi byly asi o čtyři čísla větší :-D a Radim má na sobě fleecovou mikču a pruhované plavečky :-D Stan se nám kupodivu s Marťasem postavit podařilo i potmě, jen jsme si spletli vchod se zadní stěnou, tak se kluci ráno kapku divili, jak je možné, že nám něco takového nespadlo na hlavu :-D Marťas vzhledem k bolehlavu zalezl do spacáku spát, my vyrazili otestovat alespoň místní klobásky, protože nebylo kde nasbírat si v té tmě tmoucí dřevo. Já se rozhodla ještě učinit zadost hygieně a šla si do umyvadla s pitnou vodou umýt totálně zablácené dolní končetiny. Když tam v rozhodující chvíli přišla slečna s hrníčky od čaje a chtěla si je taktéž umýt, asi ze mě moc velkou radost neměla :-D Její hrníčky byly totiž oproti mým nohám relativně čisté :-DPo ukojení nejhoršího hladu jsme zajeli do stanu a do spacáčků, faktem zůstává, že nám bylo poněkud těsno, ale tulili jsme se jako tuleni a bylo to fajn :o) Radim vybalil bagety koupené na benzínce a trioládu (čokoládu ze všech tří typů čokolád) a dlabali jsme a drobili do mého spacáku (jak jsem zjistila se zpožděním až ráno :-D) Pak jsme se zakutali do spacáků, Radim do hudsonky, co jsme s sebou naštěstí vzali, a chtěli jsme spát. Nevím, jak ostatní, já ležela mezi Radimem a Luďou přímo uprostřed obou nafukovaček a cítila, jak mě země tlačí do zad a mých lezoucích kostí. A tak se mi usnout i přes veškerou únavu nedařilo. Slyšela jsem návrat asi všech ožralých vodáků z místního kiosku, trochu mi to připomnělo blahé časy koleje :-P Jen jsem čekala, kdy některý z těch borců zakopne o lanka, kterými jsme ukotvili stan a zhroutí se nám přímo do ložnice. Celou noc drobně pršelo, ale nic hrozného, i když večer se zvedl vichr jako by měl přijít konec světa.Ráno jsem byla vzbuzena násilně v podstatě ve chvíli, kdy jsem se nasuflila na kousíček matračky k Luďovi a konečně usnula. Kemp v Mláce už byl vzhůru, jediný, kdo stále spal, byl pan Chrapoun, který v noci připomínal onu pověstnou motorovku z hororu Texaský masakr motorovou pilou. Na toho neplatilo nic, ani rachot v kempu, ani paní výběrčí peněz. Chrápal, až se hory zelenaly :-D My jsme zatím posnídali každý hrnek plný výborné polévky z pytlíku, zakousli zbytek čokolády a byli připraveni k další cestě. Kluci zase odvezli auta, abychom večer v Hamru, který byl vzdálený 20 km, mohli bez problémů zakempovat. Já mezitím na zdejším plotě sušila naše zmáchané svršky z barelu a na pařez si vyrovnala veškeré promáchané krabičky od léků, obvazy a další zmáchané věci, jako například náš měkký toaleťák :-P Tuším, že už si do něj nikdo neutřel ani nos ;o)Marťas mezitím prozkoumal způsob, jakým se dostaneme přes zdejší jez a donesl dvě pivka. To ale neměl dělat, protože oproti očekávání sluníčko vylezlo a pěkně připalovalo. V průběhu konzumace tohoto moku jsme shlédli skvělé taneční vystoupení nějakého pivního vodáka v pruhovaných plavkách na kšandy, který vcelku odvážně tančil na stole. Tipovala jsem, že z toho stolu spadne - a tipovala jsem správně, skulil se jako hruška :-D Když se kluci vrátili, byl sbalený i pan Chrapoun, a já viděla všecko dvakrát. To to sluníčko a pivní mok :-DPřestěhovali jsme lodičky přes jez a začala fáze věčného přetahování přes mělčiny. Samozřejmě háček vyskakoval vždycky první, takže moje radost z usušených sandálů trvala velmi krátce :-D Potěšující byl fakt, že krvesajů ubylo, akorát už to bylo celkem fuk, protože jsme měli každý tak 60 obrovských svědících pupenců po celém těle a drbali jsme se jako ratlíci. Konečně to bylo i vzrůšo, pokud jsme nechtěli potopit loď, museli jsme bedlivě hlídat kamínky pod lodí (nebo lépe před ní :-D). Zvládli jsme bez kolapsu i strom spadlý přes celé koryto. Ale pak přišel problémek. Proud nás hnal pod převislý strom s opravdu slušně ostrýma větvema. V obranném reflexu jsem si kryla oči a hlavu a zapomněla, že vodákovi nikdy nesmí uplavat pádlo. Voda byla zase hluboká, takže jsem nadšeně přivítala, když jsem uviděla jinou loď, kterak si to míří za mým pádlem. Jaké bylo moje překvapení, když místo mého pádla vytáhli z vody svoje utopené a málem nám děkovali, že jsme jim ho jeli lovit - totéž si pak zažili oni, když jsem se dohrabala ke svému pádlu já :-D Díky bohu, pořád mám obě oči. A pádlo se taky neutopilo.Kluci na druhé lodičce vynalezli nový sport a projížděli skoro každou bránou vytvořenou z větví padajících stromů. Někdy málem zůstali viset na stromě, ale docela jim to šlo :o)Před dalším jezem nás dojeli dva borci a zadní byl asi pěkně nametený, protože v jednom kuse hulákal, že si ten jez chce sjet, aby se konečně udělal. To v nás probudilo velmi vnímavý cit ke všem dvojsmyslům, kterých jsme do večera napočítali skutečně neskutečně hodně. Borci nakonec zůstali viset daleko za námi, protože háček se už pěkně dožral a vypadalo to, že bude ochoten uprostřed peřejí vystoupit a ponechat svého ujetého kapitána svému osudu na vratkém plavidle :-DPo cestě jsme několikrát vytvořili katamarán a vychutnali se svačinku na vodě. Bylo to velmi romantické a posádky projíždějící okolo nás nám notně záviděly. Kolem soutoku Lužnice s Nežárkou jsme se v této činnosti dokonce střídali s jinou partou, která to měla ještě vymakanější, protože jich jely čtyři lodičky :-DKdyž jsme dorazili do hamru, docela nás všechny bolel zadek. Jinak jsme se ale cítili skvěle a schopni další cesty. Nakonec jsme se ale rozhodli, že už to necháme být, protože bychom do dalšího kempu rozhodně dojet dnes nestihli a hlavně - krvesajové se žení hlavně navečer a ten se valem blížil.Místní kemp byl skutečně zajímavý. Ovšem nejvtipnější byla cedulka WC na vzrostlém stromě. Pochopili jsme - tady se to prostě neřeší, kadibudky jsou přežitek :-D Po válečné poradě jsme přece jen nalodili naše plavidla, poněkud poznamenaná některými šutry na dně Lužnice či Nežárky a popojeli směrem na Jindřichův Hradec. Tam, ve snaze dopracovat se k dobré baště, se Radim otočil s prosbou o pomoc na jednu pěknou slečnu. Ta byla Radimem zřejmě tak unešená, že mu vysvětlovala cestu takovým stylem, že jsme se váleli smíchy. Nejvíc nás dostal její zlepšovák - "Uprostřed náměstí je morový sloup, tak půjdete kolem něho a v tomhle rohu je skvělá čína. Anebo můžete jít kolem toho moráku z druhé strany, to tam taky dojdete!" :-D Byli jsme mrtví smíchy a Radim jen litoval, že jsme slečnu nevzali s sebou. Myslím, že by byla opravdu sranda :-DNadlábli jsme se až k prasknutí, okoukli místní čajovnu (kde jsem se stala kdysi euroindiánkou) a taky starou turbínu (kterou chtěl Radim osobně prozkoumat, ale pak si to naštěstí rozmyslel). Už potmě jsme se přesouvali na místo, kde bychom mohli zakempovat a přespat. Luďa odbočil na nějakou cestičku, chvilku jsme jeli a najednou jsme zjistili, že za námi není nikdo, natož Radimova oktávka. V té chvíli vykoukl nad lesem úplněk, obrovský a krvavě rudý. Asi jsem byla trochu mimo, ale fakt mi v té chvíli přeběhl mráz po zádech a byla jsem schopná tvrdit, že se Radim ztratil kvůli nějakým paranormálním silám. Naštěstí se zanedlouho vynořil z boční cestičky a konstatoval, že tam spát nelze, protože nás už předběhli nějací milenci. A tak jsme popojeli ještě kousek a zapíchli to kousek od silnice. Kolíky zatlouct nešly, protože jsme se o to pokoušeli na kamenité cestičce. I přes to jsme se naskládali do poněkud zhrouceného stanu, odvahu ku spaní v lese si dodali pro změnu zase čokoládkou a domácí medovinkou od Radima. Myslím, že místní zvěř byla v šoku, protože takové výbuchy smíchu asi ještě neslyšela. Naše záchvaty jsme nazvali Žižlovirem. Ať řekl kdo chtěl co chtěl, všecko se dalo pochopit dvojsmyslně. Chvílemi jsem už ani neměla kyslík. Vzpomínky na poslední dva dny a okamžiky, kdy "se kluci dvakrát udělali a já u toho ani nebyla" nebo kdy jsem Radimovi sdělovala, že "ta hračka mezi nohama by mohla být nebezpečná, tak ji radši dám pryč" (= kluci přenášeli loď a Radimovi se mezi končetiny zamotával provázek, na kterém visela naše věrná kachnička, a já se bála, že o ni zakopne), nebo že "ležím zase v díře a ty se mi nesměj, nebo do té díry půjdeš ty"... No jak malí :-D Spát se v tom nedalo, ale jestli smích prodlužuje život, tak budeme žít minimálně do stovky :-DV noci jsem se vzbudila, pro změnu opět v díře. Nemohla jsem se ani hnout. Z jedné strany se tulil Luďa a na rameni z druhé strany spinkal Radimek. Když už byli mravenci v mé končetině nesnesitelní, pohnula jsem se, aby se přetočil. Pochopil - a podložil si hlavu rukou, čímž se stalo, že mě loktem píchal do hlavy a já byla v té mezeře mezi karimatkami zkroucená jako paragraf :-D Ale nutno říct, že takto obklopená chlapy jsem se cítila zcela v bezpečí a spala jak mimino ;o)Ráno jsme opět posnídali čokoládu s polévkou z pytlíku a zjistili, že jsme si postavili stan přímo uprostřed minového pole - evidentně to bylo ve dne oblíbené místo pro ty, co nikde po cestě nepotkali strom označený cedulkou WC. Díky bohu, zabrali jsme místo čisté a bez hromádek :-DPak už jsme jen zabalili věci a vyrazili do Jihlavy a odtud každý do svého bydliště.Cestou jsme se drbali a drbali, vzhledově podobni někomu, kdo chytil mor křížený se zarděnkama :-P
Víkend byl dokonalý a skvělý, báječně jsem si odpočinula. Určitě se moc těším na další akci podobného charakteru. A pokud to dobře půjde, čeká nás už na začátku července :o)AHOJKY VŠICHNI,moje jméno je Janko, jsem naprosto nejkrásnější pes pod sluncem a chtěl bych vám všem povyprávět, co se mi stalo teď o víkendu. Bydlel jsem ještě donedávna na dvorku u domku v Rohatci. Měl jsem tam kamarády, bílého špice a bílozrzavého kocoura. Pravda, dvorek byl takový menší pro tolik zvířátek a bylo na něm docela dost nepořádku, ale stejně jsem byl rád, že tam se mnou jsou. Žádný páníček už tam totiž s námi dost dlouho nebydlí. Aspoň jsem měl koho zlobit a pokoušet.Jenomže v pátek se stalo něco, co mi úplně a doslova změnilo život. Zrovna jsem pokoušel kocoura, povedlo se mi ho pořádně vyfackat, což mi teda vzápětí vrátil, a byla to děsná sranda. Dělal jsem kotrmelce a fakt jsem si to užíval. Jenže najednou přišel pán, který nám nosil dobrotky z jídelny, a s ním taková paní. Chtěl jsem předvést efektní nástup na scénu, tak jsem se vyřítil zpoza rohu přímo za kocourem (měl z toho velkou radost) a jen slyšel toho pána, jak říká, že mě asi nechytí. Chtěl jsem mu udělat radost, a i když mě lovili dva ještě s tím mým pánem, co se o mě nestaral, dost dlouho jsem se snažil, aby se jim to opravdu nepovedlo. Jsem dobrej, fakt se mi to dařilo dost dlouho. Jenže pak mě chytli, no. Tvářil jsem se dost smutně, věřil jsem, že udělám tomu pánovi za ty dobré obědy z jídelny větší radost, jenže to by mu nesměl s mým odlovem pomáhat ten druhý pán. Taky jsem si všiml, jak se ta cizí paní tvářila. No co. Byl jsem trochu špinavej, já vím. Ale šedá je přece módní, ne?Pak se ale pokusili o něco pěkně hnusného! Představte si, že mi na krk navlékli nějakou věc, které říkali obojek, a prý "pro jistotu" ještě jakýsi postroj (i když na tom mě prvně málem uškrtili, byl asi pro našeho kocoura, soudím dle velikosti). A pak mě postavili na zem, už přikurtovaného na nějakém dlouhém laně. Jenže.. nedali mě zpátky za kocourem a špicem, ale přímo na ulici. A to jsem se fakt začal bát. Nikdy jsem tam nebyl. A tak jsem stál a tvářil se jako hromádka neštěstí. Trochu se mi klepaly nožičky. To mám jako jít někam pryč? A jak je vůbec možné, že za naším dvorkem ještě něco je? A proč jsem tam nikdy předtím nesměl jít? Zatímco se mi honilo hlavou spousty takových divných myšlenek, ta cizí paní mě přesvědčovala, ať s ní na tom divném laně jdu. Ale já nechtěl. Nějaká ženská si přijde a chce mě vodit na laně, co mi přivázala na krk! Pchá, ty ještě uvidíš! Nakonec se se mnou ale nepárala a už mě měla v náručí. Došli jsme kousek přes cestu a tam jsme si sedli na lavičku. Ten pán, co mi nosil papání, najednou zmizel a já s NÍ zůstal úplně sám! Vypadala ale, že mi nic špatného udělat nechce. Pořád mě hladila, mluvila na mě a chtěla, abych s ní šel někam pryč. Ale já si lehl pod lavičku do stínu a nechtěl. Ani nějaké dobroty, co mi strkala. Se přece nenechám podplatit, ne?Nakonec mě ale zlákalo prolézání těmi krásnými načančanými záhonky před obecním úřadem. Jenže té paní se to zas nelíbilo, prý se to nedělá. Ach jo. Jako kdybych to věděl, když jsem to nikdy předtím neviděl! Všude to tak krásně vonělo, musel jsem čmuchat na každém centimetru čtverečním. Napadlo mě, že možná je to její zásluha, že jsem se sem dostal, a i když jsem jí nesnášel za to vodítko, jak tomu lanu říkala, trochu jsem na ni vrtěl ocasem, aby viděla, že se moc nezlobím. Jí se ale zas nelíbilo, že jsem si chtěl očmuchat všecko, co bylo v dosahu. A tak mě najednou chytila a strčila do takové tašky. A už jsem se nesl! No, nebylo to zas tak špatné. Pěkně jsem se uvelebil a koukal ven. Měl jsem se moc dobře, nožičky si lebedily (po tom zápase s těmi dvěma pány to byla paráda) a oči jsem valil kolem sebe. Kdo by to byl řekl, jak je ten svět veliký! Jenže ta nová panička začala za chvíli děsně funět a tvrdila, že jsem těžkej. Ale já mám náhodou štíhlou linii, jen ona určitě málo trénuje nošení pejsků v tašce! A pak mě pustila ven. Už jsem si nevydržel hrát na chudinku a běhal jsem a čmuchal jako o život. A ona se děsně divila a pořád mi říkala, že jsem "šikulka". Tak teda nevím, co to je, ale asi to je něco moc pěkného, když se u toho usmívala. Dovedla mě na tom vodítku (pěkně mě štve, když nejdu, kam ona chce, tak mě to drží a nechce pustit, tak se občas pěkně vztekám a žužlám ho, aby viděla, jak to nemám rád!) až někam, kde jezdily takové velké kovové věci, vypadaly jako auta, co projížděla kolem našeho dvorečku, ale bylo to mnohem větší. Jen jsem valil oči! Sedli jsme si na lavičku, dali si něco na pití a na jídlo (nedala mi ale nic!), já jsem dostal misku s vodou (tak jsem si ze slušnosti trošku loknul a pak ji hezky vylil, chacha) a takovou nějakou tyčinku se slaninou. Hmm, ta byla! Taky vedle nás seděli takoví divní lidé, moc nahlas se bavili a pořád se něčemu řehtali. Myslel jsem prvně, že mně, ale nakonec jsem zjistil, že si mě ještě nevšimli. Zato potom! Když jsem už celý šťastný, že jsem venku, začal skákat po té nové paničce a smát se na ni celou tlamičkou, hned mě začali okukovat. Moc jsem se líbil :o) (však já to říkám, že šedá je dneska v módě, kocour to povídal a ten to musí vědět!), paničku se dokonce pokusil sbalit nějaký takový pán, navrhoval, že budou venčit společně ještě jednoho pejska - no, to bych teda rád viděl, co by to bylo zač, prohnal bych mu faldy! - ale panička nechtěla :( Škoda, docela bych toho hafana chtěl vidět, já se totiž ničeho nebojím! Trochu jsme se procházeli, už mi to na tom otravném vodítku šlo moc hezky. A pak začalo bouřkovat, tak jsme utíkali zpátky schovat se na nádraží, jak ty lavičky pojmenovala panička. Když se začal zvedat vítr a do očiček mi lítalo hrozně moc písku, zatroubil na nás nějaký auťák. Z něj se vynořil další chlápek (ach jo, to bylo nových tváří!) a panička se nadšeně vyřítila k autu (asi nechtěla zmoknout). Schovala se do toho auta a chtěla, abych se tam schoval taky. Taky jsem nechtěl být mokrý, tak jsem tam skočil. Jenže mě nechtěla pustit na klín, že prý jsem jako čuně (co to je? budu se muset zeptat kocoura, až se vrátím domů) a tak jsem se preventivně urazil a zalezl pod sedačku. Smáli se mi oba. A tak jsem se naštval a vylezl si pěkně na zadní sedačku a pěkně se tam natáhl, aby viděli! Moc neprotestovali (škoda, chtěl jsem je naštvat) a dali pode mě deku. Mně se ale mnohem víc líbila mikina toho chlápka, tak jsem si na ni pěkně lehnul. Jak jsme jeli tak jsem spal jako dudek. Dokonce se mnou museli jednou zatřepat, abych se vzbudil, zrovna se mi zdálo, že jsem venku z dvorku a běhám bez toho protivného vodítka. Jenže pak přišel takový pitomý kopeček, ten chlápek si nepřibrzdil a mně vylétl žaludek až do čumáku. A tak jsem jim názorně předvedl, co jsem měl k obědu. Jo, UHO omáčka a rejžička, to je moje, ale kdo v tom má ležet, že. Kupodivu neměli radost, že jsem se podělil o svůj oběd a hned tu deku šli uklízet a mě zas vodili na tom vodítku po mokré trávě. Už mi bylo dobře a chtěl jsem spát. Znovu jsem zalehl na zadní sedadlo a spinkal jak dudek.Už byla tma, když jsme konečně zastavili. Pán otevřel dveře a já se rozklepal jak stará Tatramatka. Proti mě kráčelo cosi, co psa připomínalo jen vzdáleně, bylo to obrovské, chlupaté a zřejmě křížené se lvem (o tom mi taky povídal kocour, říkal, že to u nás ale nežije, že to někde slyšel - zase kecal, jako vždycky!). Hrozně jsem se klepal. Panička se se mnou ale nemazala a vytáhla mě ven, i když jsem nechtěl. Najednou bylo kolem spousta lidí (já z těch seznamovacích ativit nevyjdu!) a všichni dělali "Jééé!" a "Ten je krásňoučkej!" Nejdřív jsem myslel, že mluví o tom pánovi, co řídil, ale nakonec mi došlo, že to jako já jsem krásnej. No to se ví. Ještě aby to říkali o té velké příšeře. Stála sice kus ode mě, ale stejně jsem se třepal (preventivně, aby mě hladili a hlídali). Pak se ptali, jak se jmenuju. Chtěl jsem říct, že jsem Jeník. Jenže to už to řekla panička a ten nejmenší člověk, co tam byl, se začal smát. To mě teda dožralo. Mně se moje jméno líbilo! Jenže on říkal, že to je jako Janko. A od té chvíle už mi jinak neřekli! A tak jsem teď Janko. Vzali mě dovnitř domečku, dali mi tam i tu páníkovu mikinu, tak jsem si na ni hned lehnul. Jenže tam přišla i ta velká obluda. Tak jsem dělal, že se nebojím a děsivě jsem vrčel. A ejhle - ona se mě bála! Radši šla daleko ode mě, takže teď už mám vyhráno. Stačí vycenit ty moje velké tesáky a nemá šanci! Jsem děsně zlej, chacha!Dostal jsem misku s večeří, vylízal jsem z ní ale jen vajíčko. Mňam, to byla bašta! A pak se šlo spát, v noci jsem hlídal, aby ti dva noví páníci neutekli. Ráno jsem je vytáhl z pelechu už v šest, asi se báli, že to nevydržím a udělám někde hromádku. Pchá, copak jsem štěně? No, možná ještě trochu jo, ale jsem přece dobrej, ne? Šel i jeden z těch nových lidí a vzal tu obludu s sebou. Musel jsem zas na vodítko (ach jo, to je opruz!) a ta obluda si běhala po lese! Taková nespravedlnost! Ale zíral jsem, div mi očička nevypadla. Takové veliké kopce, les a louky.. O tom kdysi vyprávěl špic, prý to tak venku bývá.. Myslel jsem, že mi říkal štěněcí pohádku, ale ono to fakt existuje! Nakonec jsem zjistil, že i panička se nechá ukecat. A to ve chvíli, kdy naznala, že jsem strašně hodný (a to já teda jsem!) a sundala mi to blbé vodítko! No teď jsem byl opravdu volný a šťastný!!! Ale pečlivě jsem si hlídal svou novou smečku, co kdyby se mi zase ztratili! Začínali se mi líbit. A taky jsem jim chtěl ukázat, že to hnusné vodítko můžou dát na krk té obludě, že ho potřebuje víc než já, takže jsem se mooc snažil být hodný.Po procházce jsem se doma radoval, jak to bylo pěkné a najednou na mě bafla obluda. Lekl jsem se a zdrhal. A ona za mnou!!! Naštěstí jsem pak zjistil, že i když je to příšera veliká, tak si se mnou chce normálně hrát! A tak jsem jí předvedl, jak se běhá. Na to já jsem odborník, však jsem se něco nahonil našeho kocoura! Radši jsem ale vždycky zaběhl za plotek, aby se ke mě nedostala, protože co kdyby se zrovna rozhodla, že mě zakousne, nebo tak něco?To už jsem věděl, že obluda se jmenuje Julča a prý oproti mě je papírová tibetská doga. No, papírová mi moc nepřišla, když běžela, tak to pořádně dunělo! Ale já jsem prostě lepší, takže jsem jí vždycky utekl a pak jsem prohnal packy já jí!Páničkové se zděsili, že jsem už skoro černý a drapli mě, a dotáhli do vany! Slyšel jsem o té věci, ale jen samé děsivé věci. No bylo to příšerné! Normálně mě celého namočili, namydlili nějakým hnusným vanilkovým šamponem jak nějakou pudlí slečnu a ještě si snad mysleli, že jim budu vděčný, či co! Už jsem vůbec nevoněl a srst jsem měl měkkou, bez té skvělé tukové impregnace, co mi v dešti tak moc dobře posloužila. Ach jo. Mají divné choutky, ti moji noví lidé!Ale tím to nekončilo! Odpoledne mě zas naložili do auta, i s další paní, a jelo se zas pryč. Dovezli mě k nějakému pánovi, co mi pořád říkal, ať se nebojím. A pak mě děsně urazil! Prý mám předkus!!! Já! Copak jsem buldok??? A co hůř! Strčil mi taky teploměr do zadku a to dvakrát, protože poprvé mi z té hnusné věci v mém pozadí vylezla teplota moc vysoko (bože, jak já se styděl před tím jorkšírem, co nakukoval dovnitř!) a pak mi sáhl ještě kousek níž, a prý jsem kluk jen napůl. Pche! Asi jsem ženská, ne? Co ten o tom může vědět? Vždyť je to jen člověk! A pak mi udělal tu nejhnusnější věc, co mohl a ti mí proradní páníčci mu ještě pomáhali! Píchl mě dvakrát takovou tenkou jehlou, ale já nekňučel. Chtěl jsem mu ukázat, že jsem pořádný chlap! Ale vůbec to neocenil. Aspoň jsem mu za trest pořádně poslintal podlahu!Navečer jsme šli s páníkama, Julčou, to další paní a malým člověkem na výlet. Paničky sbíraly takové ty bílé květy na keřích, co jsem ještě nikdy neviděl, tak jsem jim chtěl jít pomoct, protože hrozně vřískaly (hlavně ta moje). Pochopil jsem to vzápětí. Všude byly kopřivy a můj čumáček byl příliš nízko :-/ Jauvajs! Navíc Julča mi utekla do lesa, tak jsem ani neměl koho prohánět. A tak jsem se aspoň nafotil jako velký model s paničkou i páníkem. Večer šli páníčci spinkat do jiné místnosti, tak jsem se nenechal zahnat a pěkně šel s nima - někdo je musí hlídat, no ne? Spal jsem na podlaze, panička mě do postele nepustila. Prý mám blechy a červíky. No vida, to jsem ani nevěděl. V noci jsem se pokusil dostat ještě dvakrát na postel, ale vyhodila mě. A pak se otočila zády, tak jsem kňučel tak dlouho, než se mnou zase začla mluvit a lehla si obličejem ke mně. Pak se nějak odkopala a já vlezl pod peřinu! Jenže se zas vzbudila a nelítostně mě vyhodila! To je teda potvora! Já ji hlídám jako oko v hlavě a ona mě nechá spát na zemi! Tak jsem zalezl pod stůl a dělal, že mě vůbec nezajímá! Ráno jsem to ale nevydržel a když řekla, že zas půjdeme ven, tak jsem měl velikou radost. Julča se k nám taky přidala, oba jsme byli volní a běhali si po cestě a Julča zase po lese. Z toho byla panička pěkně na nervy, ale Julča přece není hloupá, tak se vždycky vrátila za námi (všiml jsem si, že mě tajně miluje!a pak, že nejsem chlap!). Taky jsme se chvíli naháněli, ale cesta byla úzká, tak jsem pak spadl do křoví a panička nám to zatrhla. Byl jsem rád, Julča je na mě přece jen docela těžká váha.Doma jsme moc nepobyli, zase jsme vyrazili na velký výlet. Tentokrát všichni a bylo to super. Dostal jsem kolem krku věneček z kopretin, tak jsem ho celý rozkousal! Kolikrát jim budu opakovat, že ten chlap se spletl a jsem kluk se vším všudy? Přece nebudu nosit věnečky jak nějaká fena!Taky jsem našel takovou krásnou srnčí nohu. Chtěl jsem si ji vzít na kousání, ale dostal jsem po zadku :( Svět je nespravedlivý a oni vůbec netuší, co je nejlepší na hraní a nutí mi nějakého pískacího červa z gumy. Něco takového já ale v životě nevezmu do tlamičky!Odpoledne jsem prospinkal s páníkem. Šel si lehnout, tak jsem si lehl taky a bylo mi moc hezky. Jen mi potom chtěla panička tahat klíšťata, jéje, to bylo odporný! A tak jsem se cukal a nechtěl. Pak mě konečně chytila, ale druhá panička tam začla hučet s tím dlouhým hadem, co do sebe vcucává všechno, co leží na podlaze a toho já se moc bojím! A tak jsem se schoval pod postel, čímž jsem paničku vůbec nepotěšil.Nakonec mě ale odlovila a klíšťata mi vyndala, nechal jsem jí, ať má radost. No, ale radost má ze mě pořád, jsem totiž fakt dobrej! Hrozně se diví, že jsem takový hodný a šikulka a tak. Nevím, čemu se diví. Vždyť já jsem přece ten nejlepší pes, co si mohla vybrat na hraní a běhání po lese!Zase jsme papali, a i když mi Julča sežrala všecko, co jsem měl na misce, což mě mrzelo, odpustil jsem jí to. Aspoň si udržím svou štíhlou linii a ona mě pak nedohoní!Jenže pak se začali moji páníci tvářit nějak divně, jakoby smutně. A sedli zase do auta, dostal jsem ještě pusu a odjeli! Hledal jsem je, ale nikde nebyli. Tak jsem si trochu pohrál s tím jorkšírem, co přišel na návštěvu (Julča zase spala, ale díky bohu za to, jsem dneska nějak unavenej, ještě jsem nikdy tolik neběhal) a pak taky usnul. Je mi tu moc hezky, prý si pro mě ti dva páníci zase přijedou, říkali "za měsíc" - to já nevím, co je, ale docela se těším, co bude dál. Zítra musím Julči ukázat, kdo je tu pánem a prozkoumat ty tvory, co kvokají za plotem. Možná bych se s nimi taky mohl honit?No, uvidíme. Jsem už trochu unavenej, tak se mějte moc hezky a díky za to, že jste mě dali těmhle páníkům. Pozdravujte špice a kocoura. A ať si je taky najdou takoví člověkové. Je s nima sranda, mají tu dobré papání a můžu běhat, kdykoliv se mi zachce. Je mi trošku smutno po těch dvou, co tu nejsou, ale asi tu bude ještě psina! Takže si o nich nechám zdát a jdu se vyspat na tu zítřejší honičku!Pac a červíkovou pusu Váš Janko :o)
VÁNOČNÍ KURZ AROMATERAPIE 12.-13.12.2009 ... více info na stránkách www.originalatok.cz
Dlouho očekávaný den nadešel a já s plnou polní vyrážela přímo z práce směrem na Ústí nad Labem. V zádech jsem cítila Luďovo "nadšení", že má na celý víkend na krku našeho psího miláčka a maminčinu závist, jelikož ta v Ústí zažila nejkrásnější studentská léta. Cesta byla dlouhá.. skoro jako do Ostravy :o) A já si patřičně užila vlakového cestování, protože to mi od chvíle, kdy nejezdím do Ostravy, skutečně velmi chybí.Cestovalo se dobře, v Ústí jsem trošku vymrzla, ale nakonec jsem se dočkala i Marťulky. Tenhle víkend byl výjimečný nejen tím, že jsme jely na vánoční aromaterapii od firmy Atok, ale hlavně tím, že jsem se s Marťou po ohromně dlouhé době viděla tři dny v kuse! A nutno říct, že jsem si to patřičně užila ;o)Cestou mi volala maminka a chtěla vědět, kde zrovna náš vláček projíždí. Když jsem řekla, že přes Litoměřice, tak mi začala vehementně tvrdit, že jedeme špatně, protože Litoměřice jsou úplně v jiné části republiky :o) No, co už. Holt člověk za ta léta zapomene ledasco ;o) Horší bylo, že jsme nevěděly, na kterém nádraží vystoupit. Nakonec jsme pro jistotu dojely až na konečnou a tam se jaly shánět taxík. Samozřejmě tam jako na potvoru nikde žádný nebyl. A tak jsme se vydaly pěšky směrem, kterým jsme odhadovaly ležet centrum (i když, bůhví kam jsme vlastně šly). Stavily jsme se na čerpací stanici, drze si došly na záchod a zažily zajímavý zážitek, když záchodová mísa průběžně splachovala (neustále) a byla o kus vyšší, než bývá zvykem. Docela jsme se pobavily :o)Taxíka jsme potom sehnaly a vyjely směrem na Sebuzín, kde se seminář konal. Cestou jsem měla chvílemi chuť točit volantem za pana řidiče, protože ten v jednom kuse telefonoval nebo se domlouval vysílačkou s dalšími auty a tak cesta, kterou jsme jeli, byla veškrze značně klikatá.. Díky bohu, bylo to jen 8 kilometrů, tak jsem si brzy oddechla, že už je téhle sem tam jízdě konec. Načež mi pan řidič vyrazil dech podruhé, když si řekl asi o 360 korun. Hm, slušné, na to, že lístek až do Ústí mě stál o třicet korun míň.. A to jsme se vzápětí dozvěděly, že do Sebuzína jezdí obyčejné MHD za deset korun!!! :-D Vlastně ani nevím, jestli nás to víc rozesmálo nebo naštvalo :o)Centrum Atoku sídlí v pěkné opravené staré školce, kam nás po zaklepání kovovým klepadlem vpustila paní provozní. Dostaly jsme luxusní apartmán, načež jsme si uvědomily, kolik nás to bude stát a dost nás to vyděsilo :o) Na druhou stranu jsem byla ráda, že se pro mě našlo místo, protože asi dva týdny před seminářem mi paní provozní volala s tím, že nechápe, proč si píšu o večeři, když jsem přece ubytování nechtěla :-D Spletla si mě s jinou paní Svobodovou a omyl se naštěstí povedl elegantně vyřešit, takže ze mě nebyl ubohý bezdomovec. Na nočním stolku jsme našly milou pozornost podniku, a to vzorky některých přípravků, které jsme neváhaly okamžitě vyzkoušet :o)Jako další pozornost podniku jsme v krásné, vánočně naladěné jídelně s praskajícím ohněm v krbu dostaly čajíček a domácí štrůdl. Mňam :o) Hned se mi seminář zase líbil o dost víc ;o)Ráno jsme s Marťou po snídani v rámci šetření složené z tvrdších rohlíků a buchet, co jsem poctivě dotáhla na hrbu, došly do přednáškové místnosti, která je stejně vkusně a příjemně zařízená jako celý zbytek interiéru. Nutno říci, že v Atoku mají opravdu vkus (a taky samozřejmě asi i penízky, protože bez nich by takové prostředí stvořit určitě nešlo). První den byl na programu sortiment Atoku. Měly jsme se (ano, byly jsme jen samé ženské, až na pana přednášejícího ;o) seznámit se všemi produkty kromě aromatických olejů. Ze začátku jsme na sebe všechny hojně patlaly a zkoušely všechny ty skvělé přípravky, psaly si pečlivě poznámky do katalogů a těšily se, jak budeme ve velkém nakupovat. Postupem času už jsme přestávaly rozlišovat vůně (bylo jich příliš mnoho), krémy a podobné už nebylo kam patlat (máme jen dvě ruce, dvě nohy a jeden obličej) a katalog nám začal připadat jako nekonečný výčet dalších a dalších výrobků. Po skončení seznamování se s výrobky jsme byly vyšťavené jako citrony. Naštěstí jsme dostaly nějakou tu chvilku na regeneraci sil a k tomu velký příslib - Vánočního večera s překvapením :o)Na večeři jsme dorazily už zase ve stavu normálním a chápajícím :o) Dostaly jsme skvělou baštu - kapříka s bramborovým salátem, a musím říct, že se kuchařkám skutečně povedl a moc! Potom došlo ke stěhování a následně na to se vynořila na scéně dcera paní provozní, která se nás pokusila naučit vyrábět vánoční dekorace na stůl. Vzhledem k tomu, že jsem letos dělala dva adventní věnce a ještě staročeské ozdoby, už jsem si připadala coby mazák ;o) Jenže pak jsem zjistila, že když je v místnosti tolik ženských, které se rozhodly vyrobit si to nejlepší, tak je pro ty pomalejší, jako jsem já, docela problém vybrat si ze zbytků něco, co by k sobě ladilo :o) A tak jsem se se svou ozdobou na stůl celkem natrápila. Někdo dělal svícínek na stůl, někdo zkoušel stejně jako já ozdobu z proutí, svíček a dalších drobností. Nakonec jsem vytvořila něco v barvě červenobílé a nakonec musím říct, že se mi to docela i líbí. Asi se příští rok budu inspirovat a vyzdobím celý byt stejně :o) Marťa byla praktická, a protože věděla, že si svůj výtvor poveze až na Slovensko, udělala si ho rozkládací :o)S majitelkou firmy jsme si připily vínkem a došlo i na volnou zábavu. Člověk by nevěři, jak je paní Skopalová, která vždy působí jako upravená a distinguovaná dáma, veselá kopa :o) Přiznám se, že jsme byly s Marťou natolik unavené, že jsme odešly jako první - a prý hodně dlouhou dobu před oficiálním rozpuštěním večírku :o) Cestou na pokoj jsme si ještě pod stromečkem vyzvedly dáreček - vánoční olej do koupele a ručník s logem Atoku. Ráno se ani nechtělo zpod peřiny. Ale čekalo nás náročné dopoledne - seznámení se všemi vonnými oleji, které Atok nabízí. A že jich je hodně přes sto!! Přednášela nám paní doktorka, která svou řeč obohatila o praktické nápady a zkušenosti. Vše jsme si pečlivě psaly :o) Jenže ouha. Po prvních pěti vůních jsem už necítila vůbec nic. Navíc se někomu povedlo hned na úvod vylít víc badyánového oleje, než bylo záhodno, a v místnosti už byl cítit jen badyán. A tak se průběžně větralo a větralo.. Když jsme došli k nejvzácnějšímu oleji z růže, který je proslulý svou nádhernou vůní, bohužel jsem si ho nevychutnala. Od chvíle, kdy mi rukama prošla pocintaná lahvička s pelargonií, jejíž pach z duše nenávidím, bohužel jsem ze všeho cítila jen tu pelargonii. Prý nám dává poznat ženu v nás. No, to tedy. Brrr :o)Navoněné jako nikdy jsme odcházely na oběd s pocitem, že si musíme koupit aspoň desetinu toho, co nám bylo předvedeno. Vůně pravých a nepančovaných olejů od Atoku opravdu voněly tím, čím měly - oproti těm, které se za pár korun kupují v drogeriích. Třeba rozdíl v bergamotu nebo santalu - atokáckém a jiném - byl obrovský.Odpoledne jsme měly na programu ještě ukázku péče o pleť v podání paní Skopalové. Netřeba dodávat, že na to jsme se těšily nejvíc. Bohužel (či bohudík) nám nabídly dvě slovenky, které přijely na kurs stejně jako Marťa až ze Slovenska, že nás vezmou domů autem. A tak jsme stihly jen počáteční povídání a pak s lítostí musely odjet domů.. Ta praktická část mě opravdu mrzí, protože to vypadalo opravdu skvěle. Navíc jsem měla možnost proniknout trochu víc do fungování firmy a musím říct, že značce Atok věřím ještě víc, než před kurzem. Ono samo o sobě důkazem toho, že se jedná o kvalitu, jsou výsledky, jaké mám s touhle kosmetikou já osobně.Sestra si kupuje už roky drahou kosmetiku a taky drahé "bio" krémy. Ze všech má alergickou vyrážku. Teprve když od své sestry (čili ode mě), která kosmetice vůbec nerozumí a používá ji minimálně, vyzkoušela krém od Atoku, její problémy okamžitě zmizely. Totéž bylo u mě, veškeré záněty, kterými jsem trpěla v jednom kuse, zmizely poté, co jsem začala pravidelně používat atokácké přípravky.. Co dodat? Snad jen, že kurz byl moc fajn, bohužel dost z ruky, ale s tím se nedá nic dělat. Dneska jsem schopná nejen vybrat si vhodný aromaolej na fyzické i psychické potíže, ale i namíchat si vlastní krém nebo kompozici vůní, či poradit okolí, co si vybrat a jak používat. Na Atoku se mi velice líbí přístup firmy a jejích lidí k zákazníkům, to, že se jedná o přírodní přípravky, které nelžou klamavou reklamou - raději jsou bez reklamy, na kterou mají plný nárok, než aby lidi klamali, a hlavně - že zabírají! Sice ne všechny a ne hned, ale to už je vedlejší.Takže - pokud chcete udělat něco pro sebe nebo pro své okolí - mrkněte na jejich stránky. Jsou opravdu pěkně udělané a nelžou :o) Navíc Evka, která nás vezla domů, je prezidentka Masérské společnosti na Slovensku a jiné přípravky, než ty od Atoku, při své práci ani nepoužívá, ani nedoporučuje. A myslím, že pokud je s nimi spokojený někdo, jako ona, tak už to opravdu musí stát za to :o)KURS ŠITÍ KORZETU V LIBERCI - 23.1.2010 - www.casper-li.euNení to tak dávno, co jsem se zaregistrovala nově jako uživatelka na www.fler.cz . Kromě toho, že jsem se rozhodla pokusit štěstí coby prodejce, jsem i okukovala nádherné výtvory jiných. Nakonec s mým obchodováním je to všelijaké, nemám čas dělat něco ještě na prodej, ale zato jsem se našla v inspirování a nakupování. První, co jsem koupila, byla domácí ručně dělaná mýdla, která jsem koupila pro kamarády jako dárek. No - voněla skvěle a udělala snad radost všem obdarovaným :o)Nedlouho potom jsem na fler koupila krásné soupravy šperků pro Danovu kamarádku. A pak jsem se konečně propracovala až k tomu, že jsem objevila úplně dole na stránce odkaz "Kurzy a návody". A když jsem po rozkliknutí uviděla naprosto božskou fotku slečny ve viktoriánském korzetu a informaci, že existuje něco jako kurs, jak si takový korzet ušít, neváhala jsem už ani minutku :o) Pro svůj nápad jsem zlákala i Evku, jenže ouha. Po přihlášení na kurs jsem s hrůzou zjistila, že je tam volných už jen 0 míst. A protože jsem chtěla jet do Liberce přece jen s někým, je to slušný kus cesty, tak jsem honem psala Jarce, která kurs vedla, jestli by neotevřela ještě jedno místečko. A ona byla tak hodná, že to udělala :o)Den předtím, než jsme měly vyjet, začalo na Vysočině a vlastně všude v republice brutálně sněžit. Hrozně jsme se obě těšily, jenže když jsme ráno v pět s Luďou vylezli z postele, zjistili jsme, že chudinka Gi není vůbec pod těmi závějemi vidět. :( Navíc na netu hlásili přes 300 bouraček, tak jsme to nakonec vzdali a zase zalezli do postele. No, nadšená jsem z toho moc nebyla.. Ale nakonec se zadařilo a o dva týdny později jsme vyjeli. Dokonce i s Peťou, mou kolegyňkou ze školy. Takže tři ženské natřepané na korzet a jeden chudák řidič, který vlastně ani nevěděl, co bude v Liberci těch devět hodin dělat. Ale nakonec se měl snad nejlépe z nás ;o) Ale nebudu předbíhat!Do Liberce jsme kupodivu dorazili s předstihem, a to dokonce půlhodinovým, kdo by to byl čekal :o) Domeček, který nám GPSka našla, vypadal zvenku jako opuštěný, ale zevnitř už to vypadalo docela jinak. Byli jsme mile přivítáni, Luďa vyzván, aby šel dál, že "se pro něho něco vymyslí". Hned v prvním okamžiku nás nadchl velký pokoj s krbem, vybavený ve starém stylu - panenky, obrázky, nábytek, staré piano.. Nádhera. Horší bylo, že místní obyvatelé mají zřejmě rádi chladno, takže jsme i u zapáleného krbu klepali dost kosu. Nejdřív jsme se trochu rozmrazili, pak nás čekalo povídání o viktoriánské módě (Luďa mezitím s panem domů odjel "na modelky" - na nějaký kurs pro budoucí manekýnky - a rozhodně si myslím, že se nenudil :o)) a pak už jsme vyrazily dolů do bývalé garáže, v současné době ateliéru, kde jsme se pustily do tvorby vlastních korzetů. Nejdřív jsme se samozřejmě musely zašněrovat do jednotlivých modelů, které tady lektorka Jarka měla. Rozhodně u toho byla sranda, hlavně, když nám Jarka na zahřátí donesla čaj s rumem ;o) Se zrádným šněrováním jsme docela zápasily, ale nakonec se zašněrovaly. Svorně jsme si zvolily jeden typ korzetu a pustily se do obkreslování střihů, stříhání látek a podšívky a následně sežehlování výztuže s látkou a její opětovné stříhání. To všechno by šlo. Pak ale přišla chvíle, kdy jsme měly sednout ke strojům a začít šít. Což o to, normálně to člověk zvládá - ale tyhle tři části látek se po sobě všelijak kroutily, krčily a rozhodně nedělaly to, co měly. A tak jsem si připadala jako ta Bára, co ve dne šije a v noci párá. Já párala asi sedmkrát.. Už mi to lezlo aji ušima. Zato Evča radikálně odmítla sednout ke stroji a dělala hlavní fotodokumentátorku a stříhala šikmé proužky na zaobroubení....dokončení příště :o) |
