TÁBOR NA RAČÍM POTOCE 2008 - pod záštitou našeho vlastního občanského sdružení Skartaris
Nápad, že si uděláme vlastní tábor, mě začal pronásledovat už na loňském táboře, kde jsem byla ještě jako řadová vedoucí. A nepustil mě. A tak jsme v průběhu roku s ostatními vymýšleli hru, místo, kde se tábor bude konat, termín, jídelníček.. no prostě všecko, co je potřeba pro dobrý chod tábora. Nejméně úspěšný byl ale můj nápad, že tábor uděláme na jednom místě, které se mi tolik zalíbilo, že jsem nad jeho umístěním - kousek od Plzně - mávla rukou. Ostatní si klepali na čelo a já se zpětně vůbec nedivím. Vybrat tábořiště v místě, kde nikdo z nás nebydlí a tím pádem tam nemůže dělat nábor dětí, je pěkná konina. Odpovídalo tomu taky složení našeho táborečku :o) 12 dětí a zhruba kolem 8 dospělých. Nejdřív jsme se chytali za hlavu a já si na ni ještě sypala popel za svou neústupnost při hledání tábořiště. Ale nakonec se ukázalo, že málo dětí a víc dospělých nebrání tomu, aby tábor byl fakt pěkný a hlavně - že mi instinkt s tábořištěm napověděl moc dobře - tak čisté místečko, kde žijí dokonce raci kamenáči (vyskytují se jen na několika málo lokalitách v celé ČR!), světlušky, které některé děti viděly poprvé, divočáci, kteří rozrývali les v blízkosti stanů nebo třeba čolek a žába Báža, oba obývající malou studánku ve sklepě domu, tak takové místečko aby člověk dneska fakt pohledal.
K tomu se přidaly i další zajímavá pozitiva - například každodenní návštěvy rozkošné kadibudky, trhání lipového kvítí přímo na místě pro marody na čaj a slazení medem, který nám dodával místní pan včelař, obrovský zanedbaný sad plný velikánských srdcovek, kterých jsme se nejen nabouchali k prasknutí, ale taky jsem z nich spolu s Michališkou a Adamem stvořila 50 obrovských kynutých knedlí, spousta modrých pus od borůvek... Samosebou povinností bylo taky dost. Museli jsme, my co jsme byli aktivně činní v kuchyni, vstávat brzy (i když ne vždy to klaplo ;o) a zatápět ve starých kamnech, aby se včas uvařil čaj na snídani (roztopení takových kamen trvalo asi hodinu a kousek), nanosit vodu do brutaru a topit pod ním, aby se ohřála voda nejen na nádobí, ale taky na naše vlastní koupání, protože ačkoliv Luďa postavil úžasnou sprchu, přece jen vždycky část z nás v daný den musela plavat v lavóru :o) Štípání dřeva a zapalování petrolejek se stalo oblíbenou činností, stejně jako tahání vody z hluboké studny. Děti kupodivu bažily po nových zábavách a nebály se (většinou) vzít práci do svých rukou. Nejen děti byly fascinované :o) I já, ačkoliv stará ostřílená tábornice, jsem zjistila, že ještě neumím spoustu důležitých věcí. Dneska už můžu říct, že jsem se na táboře naučila:
1) vařit - a to je teda fakt něco, protože když vás bez znalostí kuchtění postaví do kuchyně a chtějí, abyste vařili 20ti lidem, je to celkem sranda :o)
2) zatopit v kamnech (na jednu sirku!)
3) naštípat si třísky (ano, trvá to strašně dlouho a výsledek je žalostně malý, ale aspoň můžu říct, že ruku jsem si zatím neusekla :o)
4) natahat plný brutar vody (uf, za chvíli by ze mě z těch těžkých kýblů a hrnců s jídlem byl Schwarzík :o)
5) nakrájet úplně krásné a rovné chleby na snídani - to mi fakt nikdy nešlo a děsně jsem se styděla!
6) naplnit a zapálit petrolejku
7) umýt se v jednom lavóru střední velikosti úplně celá a ani moc nenacákat ;o)
8) přežít 4 hodiny v supermarketu při srovnávání cen a kupování nejvýhodnějších a přesto chutných výrobků - tím jsem postižená ještě teď!!!
9) vážit si spolehlivých lidí
10) pečlivěji poznávat lidi už před táborem a hledat možné problémy, které by mohly nastat v kritických situacích (ale tohle spíš chci umět...)
11) telefonovat úplně cizím lidem a už se u toho neklepat!!! :-D
"Konečně nadešla dlouho očekávaná chvíle - odjíždíme na tábor. Z Ostravy vyjíždí v pátek dopoledne auto s vozíkem, stavuje se v Kopřivnici a solidně zatížené pokračuje směrem na Jihlavu. V Jihlavě řidič Luďa jen němě zírá na ohromnou hromadu dalších věcí, které je třeba vynosit, naložit a roztřídit... vezeme s sebou náklad velikosti menšího slona ;o) Večer se k nám připojuje ještě druhé auto s Radimem a Marťou, která jede až ze Slovenska. Druhý den brzy ráno vyrážíme směrem na Plzeň. Kupodivu ani moc nebloudíme a na tábořiště dorážíme asi kolem půl druhé. Už z dálky nás vítají svými barvičkami barevné popelnice na tříděný odpad .o) V táboře se majestátně vypíná rozložitý dub a vlají plachty stanů. Po zbytek dne vesele uklízíme, dáváme do pořádku tábořiště zvenku i zevnitř a snažíme se o nemožné - všechno to stihnout. Samozřejmě se nám to nepovede, takže druhý den pokračujeme v úpravách. I přes veškerou snahu se nám nepodaří stihnout úplně všecko do příjezdu prvních dětí. Kája, natěšená na táboření, dorazí už hodinu před polednem a ostatní dojedou do čtvrté hodiny. Všichni se ubytují ve stanech - někteří v nich spí dokonce poprvé, někteří, zvláště vedoucí, jim za ty roky trochu odrostli a při každé cestě dovnitř nebo ven si vyrábějí nové a nové boule a odřeniny ;o) A nohy, ty jim čouhají ven jak v písničce "Mám malý stan, mně na nohy táhne"... ;o)
Hned první den se vrhneme na stavbu hráze. Na potůčku Bojovka je to práce pro silné chlapy, ale co nás moc potěší, je zjištění, že potok je plný raků. Jeden rak je dokonce račice a pod ocáskem má uložená malá mláďátka. Pro velkou většinu z nás je to úžasný zážitek, protože jsme raka ještě naživo neviděli. Můžeme se rovnou přesvědčit i o tom, jak se rak brání mrskáním ocásku a že pozpátku chodí opravdu jen když se brání nebo utíká.
Od této chvíle je náš tábor překřtěn na Tábor na Račím potoce.
Kluci běhají od jedné práce k druhé a všechno jde skvěle od ruky. V průběhu prvních několika dní je postavená hráz, čajovna v týpíčku a taky sprcha na ohřev vody sluníčkem. Ze začátku jsem k ní mnoho důvěry nechovala, ale pak jsem zjistila, že voda, která na mě ze sprchy teče, je horká a já si skoro opařila záda. Takže sluneční energie je opravdu výkonná ;o)
Dalším fascinujícím objevem je funkční studna uprostřed tábora. Skoro se strhne hádka, kdo bude točit rumpálem a tahat vodu ze studny ven. A že ta voda zrovna není dvakrát teplá, se přesvědčí Gabča téměř vzápětí, když někoho z táborníků postříká vodou a vzápětí na to je odměněna dvěma lavory plnými čisté a ledové studniční vody přímo do obličeje ;o) Naštěstí sluníčko hřeje a my aspoń ušetříme vodu ve sprše ;o)
Taky začneme hrát etapovou hru. Při svitu prvního táborového ohně dojde k rozdělení do vesnic, jejichž hlavou se stávají tři princezny a jejich tři pomocníci. Celá scéna se sehraje v historických kostýmech, které jsme si na tábor připravili. Od této chvíle čeká prosté vesničany z tábora spousta práce - především naučit se potřebná řemesla, začít se starat o ovečky a pole... První den získáváme ovečky, které budou hlavní obživou celého království, kluci malují vlajku s rakem. Druhý den si vyzkoušíme, že zorat, zasít a sklidit obilí a nakonec ho semlít u mlynáře není zrovna jednoduchá věc, zvláště, když mlynáři spadl na hlavu těžký pytel a slyší jen řeč mluvenou pozpátku a bůh vláhy zase reaguje jenom na veršované prosby o vodu na zalití úrody, přičemž celá vesnice musí stát na maximálně třech nohou a jedné ruce ;o)
Třetí den naše království navštíví zloději a je třeba je najít, pomazat blátem a sebrat jim ukradené ovce. Hloupé je jen to, že starý dědeček v podání Zdendy už je malinko senilní a umí odpovídat pouze "ano" nebo "ne". A že je to záludné, to si můžete být jistí. Každá odpověd totiž stojí celou jednu ovečku a když se jimi plýtvá, je to o to horší. Třeba Michališka, která nedává pozor, štourá klacíkem do čmeláka a v příhodné chvíli položí otázku: "Myslíte, že mě štípne?" Dědeček samozřejmě odpověd zná a další ovečka mizí v nenávratnu ;o)
Střelba ze vzduchovky se ukázala býti větším problémem pro vedoucí než pro děti. Vysvětlit techniku jim dokážeme dokonale, horší je to pak s praxí ;o) Zato některé děti střílí jako Calamity Jane, ačkoliv vzduchovku drží v ruce poprvé ;o)
Taky jsme začali s tréninkem břišního tance a šermu. Kluci si oblepili meče, aby víc vydržely a holky se s dost nečekaným nadšením pustily do vyšívání triček a šátků penízky. Jaké bylo moje překvapení, když za mnou přiběhly hned druhý den, že dvě stě penízků došlo a chtěly by další, protože to nestihly dodělat ;o)
Baštíme čtyřikrát denně, zdravě a chutně, zbytky, které jsme měli vozit do ekocentra pro tamní handicapovaná zvířátka jaksi nejsou ;o) Kromě trošky rýže se zpracuje úplně všechno, na čerstvém vzduchu všem výborně vytráví. Rozcvičky pod vedením Zdendy jsou taky celkem náročné, někdy ale opravdu stojí za to. Třeba ranní koupání v nově postavené hrázi zvládnou jen silní chlapi, křehké ženy přihlížejí z povzdálí a bedlivě sledují ty, co se koupají, aby je třeba nenapadlo poskytnout jim ledovou ranní koupel nedobrovolně ;o)
Večer se sedí u ohýnku a hraje se na kytaru, pečeme buřty... a při čištění zubů a cestě do stanů můžeme sledovat překrásnou noční scenérii, ve které vyniká les plný zářivých bodů, světluščích nápadníků, kteří si hledají nevěstu schovanou v listí na zemi. A musím říct, že se vůbec nedivím, že je ve středověku lidé považovali za bludičky... Kouzelný nádech večera nadchl děti tolik, že se zapomněly bát nočního lesa, tmy a strašidel ;o)
Navíc v táboře panuje klid a pohoda, děti jsou ochotné pomáhat se vším, co je třeba udělat a všeobecně je všude cítit dobrá nálada. Astakovo království žije spokojeně svým vlastním životem a když jsme dětem oznámili, že půjdeme dnes do vesnice na výlet, bylo nám sděleno, že to nemá smysl, protože Coca colu a sladkosti nechtějí, vaří se tu dobře a co ve vesnici, když v táboře je tolik práce a zábavy zároveń ;o)
Po několika dnech se počasí trochu změnilo, už není vedro, docela nám zapršelo a jeden celý den jsme strávili vevnitř v domě u hořícího krbu :o) Dneska už sluníčko ale zase svítí a je krásně, takže doufáme, že to vydrží.
V průběhu několika málo dní se nám ve vesnicích vyskytlo několik svateb - kromě vedoucích se brali také Kája a Vojta, Gabča a Honza a taky Filip a Michališka. Svatební obřady byly veselé, naši oddávající jsou holt žertovné povahy. Manželský slib stvrdilo osm zlatých a jedna pusa (která byla předmětem větších dohadů než utrácení za svatbu ;o)
A aby toho málo nebylo narodily se nám už dvě malé děti. Štěpánek František žije ve vesničce princezny Renči a malý Vojtíšek ve vesničce princezny Marti, oba mají velice zdatné chůvy a mají se čile k světu. Holky je nosí v šátku na břiše i na etapové hry, aby se miminkům nic nestalo, když by zůstala o samotě.
Další novinkou je volejbalová síť, kterou kluci postavili před chalupou. Každý večer až do večerky u ní probíhá takzvaná česká plácaná, kdy se všichni snaží trefit na hřiště, především do mojí vlastní ubohé hlavy (včera se jim to povedlo asi třikrát :-/). Většinou ale míč končí ve vysokých kopřivách, což je celkem "příjemná" prevence proti revmatu ;o) Bůh ví proč, ale vždycky je to ta nejveselejší část dne, kdy nás děti utahají tak, že pleteme nohama a chodíme spát se slepicemi ;o)
Taky jsme začali konečně se slibovanými řemesly. Kvůli pěknému počasí jsme to posouvali a teď, když přišla bouřka, se to hodilo akorát, sednout si pěkně do tepla ke krbu a začít se učit, jak na to, když chce mít člověk pěkný smaltovaný šperk :o) A protože naše tvořivé děti jsou opravdu šikulky, záhy vytvořily spoustu různých, krásných a nápaditých šperků, vedoucí jim pomohli udělat na ně kroužky a závěsy do uší, pokud bylo třeba. Elán a nadšení vydržely dva dny, mně osobně z toho už šla hlava kolem, ale ony nevěděly, kdy přestat ;o)
Zdenda se pustil do ukázek platneřiny, vyklepává helmu a děti si mohly vyzkoušet, jak se vyrábí tepané náramky nebo prstýnky. Rachot v chalupě byl chvílemi opravdu dost šílený, ale ta radost z vlastní práce, ta byla ještě mnohem větší :o)
Taky jsme se velice dobře pobavili, když nám jedna z účastnic tábora, Gabča, předčítala svůj dopis domů... S jejím velkorysým svolením ho zveřejňujeme na webu, bohužel bez Gabčina dokonalého přednesu, který celé situaci dodával naprosto jedinečný ráz ;o)"
Ahoj všichni!
Jak se máte? Doufám, že dobře. Píšu vám ze stanu jménem Sluníčko a je tu ošklivo a prší. Zatím tu pořád bylo strašné vedro, ani v tom stanu se nedalo být. Hrajeme celotáborovou hru, která se odehrává ve středověku. I.etapová hra hra byla, že jsme museli na louce sesbírat na papíru nakreslené ovečky a vedoucí (vlci) nás měli chytat. Chytli nás a všechny ovečky, které jsi měla, jsi musela dát vlkovi. Další den v noci nás vzbudili a museli jsme jít k indiánskému ohništi, kde jsme byli rozdělení do oddílů. Naštěstí jsem s Renčou, ale bylo to o vlásek, protože si mě vybrala jako poslední, ale pak jsem našla papír, kde to rozdělení bylo napsané (bylot o v pohodě). II.etapovka se jmenovala "Sklizeň". Nejdřív jsme museli zorat pole volem, pak zasít a pak zalít. Obilí zrálo 120 dní. Každé kolečko kolem pole bylo tři dny, takže každej z oddílu musel oběhnout 8 koleček. Tuto etapovku jsme vyhráli. Navečer jsme měli tanec x šerm. III.etapovka byla zatím nejsložitější. Museli jsme najít dědečka, který odpovídal jen ANO-NE. Museli jsme hledat zloděje. Vydali jsme se po radě dál, přišli jsme ke dvěma ženám, a řekly, že máme hledat mapu. Po patnácti minutách jsem mapu našla já pod kamenem v kopřivách. Zloděje označovaly pytle, které musely být pomazány blátem. Vyhrály bychom, ale Michališka nemohla běhat. Nevadí. Další den ráno se měly konat svatby. Měla jsem se vdát za Honzu (byl deváťák a na vysvědčení měl jednu dvojku z dějepisu). Bohužel to neklaplo. Podmínka byla manželská pusa (na pusu), aby se snížily daně. Nakonec jsme přinutili oddílové vedoucí ke sňatku. IV.etapová hra byla srandovní a zase jsme vyhráli. Museli jsme vyrobit kladivo. Kladivem jsme měli odpalovat tenisák z louky až do cíle (cca 500 m) na 45 odpalů. To jsou zatím všechny etapovky. Dále jsem vám chtěla říct, že tu máme nádherný potok a jsou v něm raci. Ještě je tu postavené obrovské týpí. Ušila jsem si krásný kostým na tancování a šátek. Máme tady taky hodně vedoucích: Renča, Luďa, Kačka, Radim, Zintkala (Zdeněk), Marťa a Mia. Luďa vyrobil úžasnou sprchu. Nahoře na střeše je sud s vodou a vedou z něho tři hadice. Fakt úžasný.
Máme tady hřiště (opět vyrobené Luďou). A to vám musím říct, je tu strašně světlušek a já jsem našla asi královnu, měřila cca 2 cm a strašně svítila. Dále se nám stala děsně skvělá věc. Nemáme se kde koupat, tak Renča někam zavolala a řekli jí, že se můžeme jít koupat do Hořehled do lesního rybníku. Jdeme kolem rybníka abychom se dostali na druhou stranu úplně uzoučkou cestičkou, kde byly kopřivy, ostružiny, vysoká tráva, stromy, ale cestička vyšlapaná, tak jdeme dál. Na konci byly úplně všude vysoký kopřivy, že se nedalo projít, tak tím vším jsme museli jít zase zpátky. Když jsme všichni konečně vylezli, Zintkala (zdravotní sestřička) nás ošetřil. Všichni byli požaháni kopřivama a popícháni od ostružin. Já jsem byla poškrabaná od ostružin až do krve. Potom vzal Luďa telefon a zavolal tam znova a oni mu řekli, že tam někdo byl naposled loni. Všichni byli opravdu šťastní.
Šlo se zpátky do tábora. Jinak v týpíčku hrajeme polštářovou bitku. Je tu fajn.
Ale už se těším, až vás zase uvidím. Tisíckrát pusa, pa, Gábi
