Stránky o mé maličkosti:)

Vítejte na stránce ardetka.websnadno.cz v sekci Montessori

Úpravu tohoto bloku zahájíte dvojklikem...

Malé ohlédnutí za posledními šesti měsíci...

Zítra pro Lukáška končí první školkový rok a já si sedám k počítači, abych shrnula své pocity z něj. Nutno říct, že cítím velkou vděčnost, že tady v Jihlavě, kterou jsem vždycky měla v tomhle ohledu za zakopanou vartu, někdo prolomil ledy a vytvořil úžasnou školku, do které můj syn může chodit. Začátky byly těžké, první týdny se hodně plakalo, někdy mi rvalo srdce, že ho tam nechávám v takovém stavu. Ale faktem bylo, že šlo o první momenty. Navíc jsem s ním ve školce mohla zpočátku zůstávat, projít s ním vše, pracovat s vybranými pomůckami a už to mě velmi potěšilo, protože v klasické školce toto zvykem nebývá.

Největší problém, který ale mají asi skoro všichni rodiče s malým začínajícím školáčkem, byl věčně nemocný Luky. Chvílemi už mi z toho hrabošilo. Věčná žlutá rýma, dvakrát píchané ouško, příšerný kašel. První dva měsíce byl víc doma než ve školce a já v té době skoro přesvědčená, že školku zruším, nechám si ho doma a bude, hlavně, když bude zdravý. Naštěstí se pak zlepšilo počasí, imunita asi taky :) a do školky začal chodit pravidelněji.. a rád :) Už pár měsíců se tam těší, má tam kamarády (zvláště kamarádky, denně chodí s nějakou novou, jednou je to Rozárka, pak Josefínka, jindy Stelinka či Eliška, ale vždy zůstává jeho největší láskou Lucinka, se kterou si hned první den hrál na kunu a málem spolu zbořili školku :)) Dneska už si našel i kamarády kluky, zpočátku jsem se trochu bála, jestli vůbec někdy kamaráda kluka bude mít, moc o ně nestál :)

Paní učitelky Jana, Maruška, Eliška a Martina jsou úžasné a jsem za ně moc ráda. Ani zdaleka se nepodobají těm paním učitelkám, co nade mnou ve školce stály a nutily mě dojídat tlusté maso, poslaly mě na hanbu za to, že jsem se opovážila dětem zvěstovat, že pančelka už jde (to bylo moje trauma na zbytek školky -a  přitom, o co tehdy vlastně šlo? o to, že jsem neseděla na židličce a došla se deset kroků podívat ke dveřím třídy, kde ta pančelka je - taková pitomost!). Jejich respektující přístup udělal z našeho bázlivého dítěte úžasného človíčka, který se nebojí přijít o něco požádat, něco vyřídit, vyřešit. Převzal zodpovědnost sám na sebe a přestal se bát. Popravdě, školka v tomhle ohledu pomohla i mně :) Nevím, jestli to je běžná věc, ale já jakožto typický jedinec poznamenaný socialistickou výchovou jsem přístup učitelek ve školce u Lukyho měla jako náhradní terapii.

Báječné bylo rozhodnutí brát děti každé úterý s batůžky na zádech na velký výlet (většinou vláčkem, nebo i pěšky kolem Jihlavy) na celodenní výlet, většinou tak s šesti kilometry chůze. To je jedna z věcí, která mi na klasických nebo nedejbože soukromých školkách vadí. Pohyb venku v přírodě mimo školní zahradu je prakticky nulový. Děti se naučily chodit, baví je to, znají okolí Jihlavy a mají spoustu veselých zážitků. Navíc jsou zase samostatnější, starají se o své batůžky, rozhodují se, co sníst, kolik vypít, prostě jsou zodpovědné samy za sebe.

Tento týden vše vyvrcholilo Svatojánskou nocí, kdy děti vyrazily do Kamenné, kde má statek paní ředitelka Jana a ti odvážní zůstali i na noc. Luky, který by se dřív od nás nedokázal oddělit, samozřejmě oznámil, že on teda jako jede :) A opravdu ve svých 3,5 letech spal poprvé pod širým nebem. Největší zážitek z výletu byl ten, že uprostřed noci začalo lít jak z konve a paní učitelky je ve spacácích transportovaly dovnitř do domu :)) Jsem na něj moc hrdá, že oproti jiným a mnohem starším (je jeden z nejmladších ve školce) se nebál a samozřejmě si jel užít dobrodrůžo, spolu s ještě o chlup mladším Honzíkem lovil ryby a viděl v ohýnku Ohnivce, kterého jim paní učitelka ukazovala předtím v knížce. A sám prý řezal dřevo na oheň :)

Stejně tak je paráda, jak se dovede postarat o přípravu věcí na oběd, umí po sobě uklidit nádobí, pomoct při mnoha domácích pracích. Také chodí s dětmi do Domova za seniory, kde si společně spolu "hrají" - tancují, zpívají, recitují nebo staví vláčkodráhu. Líbí se mi, že je školka vede k tomu, že setkávání malých a starých je naprosto správná a běžná věc, ze které je možné mít mnoho výhod, díky tomu, že ti starší jsou zkušenější, malí zase rozptýlí :)

Další krásný bod monte pedagogiky - starší pomáhají mladším. Při oblékání, při obědě, na procházkách.. mockrát jsem se setkala s tím, že se někdo staral o Lukyho, většinou holčičky :), když mu něco nešlo nebo byl ještě krátce ve školce. Na druhou stranu koukám, když vidím, že i ten malý Lukášek už nabízí pomoc ostatním, protože už ví, jak na to :)

Samozřejmě jsou dny, kdy doma se vzteká, nechce nic dělat, je protiva a já šedivím (a o to spíš se vzteká on :) Ale pak přijdu do školky a tam mi paní učitelka řekne, že napřesrok zařadí Lukyho mezi starší děti (ač mu budou teprv čtyři roky), protože je šikovný a samostatný stejně jako ti velcí. Tolik to zahřeje.

Doma si občas vyrobíme nějakou monte pomůcku, zúčastnili jsme se velké výměny busy bags (pomůcky pro zabavení dětí v čekárně u doktora, na výletech) a chystám se na výrobu lapbooků, do kterých mu chci zachytit hlavní rysy kontinentů, které ho čekají příští rok v celoročním projektu.

A abych to na závěr shrnula - jsem strašně ráda, že jsme tu šanci měli a Lukyho dáváme do tak skvělé školky, jako je Meruzalka. Neměnila bych :)

Dáreček pro naše paní učitelky na závěr školního roku:

Fotek ze školky moc není, ale nedávno jsem narazila na velmi zajímavá videa, na které tu dávám odkaz - myslím, že věrně dokumentují to, jak funguje i naše školka:

https://www.youtube.com/watch?v=4TPms1gd5Fc&feature=youtu.be    .....batolátka a servírování jídla

http://www.rodicevitani.cz/pro-rodice/priznivcem-motessori-behem-4-minut-podivejte-se-na-video/   .....den v Monte školce

Jak jsme objevili Montessori :o)

Kdysi před lety jsem se s pojmem Montessori setkala v rámci přípravy na státní zkoušku z pedagogiky a psychologie. Jedna z otázek se jmenovala Alternativní pedagogické směry (či tak nějak) a kromě Waldorfské a Freiberské školy v ní autor zmiňoval i Montessori pedagogiku. Otázka stokrát kopírovaná, podtrhávaná.. Celkem asi pět šest řádků k celé problematice. Po přečtení jsem usoudila, že celá Montessori je asi pěkná nuda a nechápala jsem, co na tom ti rodiče mají, že se jim to líbí natolik, že do takové školy děti pošlou.

Jenže po pár letech nadešel čas, kdy jsem se měla přesvědčit, že o monte pedagogice fakt nestačí číst - že se musí prožít! A přišla jsem k tomuhle poznatku jako slepý k houslím :o)

Po ukončení školy jsme se přestěhovali do Jihlavy, kde doslova chcípl pes. Natož tu hledat něco jako alternativní možnosti :)) Po narození syna jsem svoje snahy o hledání něčeho "jiného" záhy vzdala, ale do různých "klubíků" a "mateřských center" stejně nechodila, tyhle instituce mě vždycky děsily. Chyběla mi společnost trochu alternativnějších rodičů, ten běžný mainstream mi nevyhovoval ani trochu, a tak jsme s Lukáškem trávili čas hlavně venku, na zahradě u babičky nebo s nějakou kamarádkou a jejím dítkem.

Lukymu bylo dva a půl roku a nadešel 1.červen. Lilo jak z konve, tak jsme vyrazili na Dětský den na zimní stadion. Zhnusená jsem byla záhy, stále stejné malování na obličej, trampolína, vystoupení.. nuda nuda nuda. A přece ne - krom těchto klasických záležitostí stál na kraji stadionu stan a v něm - světe div se - něco nového! A pro mě zcela vzrušujícího :)) Luky byl taky unešený vybíráním dřevěných housenek pinzetou z dutin staré kroucené větve a to tak moc, že se nechtěl nechat od nové hry odtrhnout. Bylo mi trochu trapně, za námi fronta dalších housenekchtivých dětí a syn protestoval čím dál hlasitěji. Pak jsem si všimla učitelky, která k nám mířila. Styděla jsem se v té chvíli, že si neumím zvládnout vlastní dítě, ale ona k mému překvapení nepřišla, aby nám doporučila, ať laskavě vypadneme a nepřekážíme dalším zájemcům, jen mě jemně upozornila, že bych měla syna nechat dopracovat a nerušit ho. Zírala jsem jako spadlá z višně :o) S podobným přístupem jsem se setkala poprvé - nikoliv však naposledy :o)

Lukáška stejně nadchla stavba rybího puzzle, pod kterým se skrývala rybí kostra, skládání stejných ulitek k sobě i  malování prstem do písku. Nejradši by celé odpoledne strávil ve stanu s těmi úžasnými a přitom tak jednoduchými pomůckami. Nebyla jsem nadšená o nic méně :o) Nafasovala jsem si materiály, na kterých jsem se dočetla, že se jedná o novou montessori školku v Jihlavě, která co týden pořádá odpolední program pro děti a rodiče - práci s monte pomůckami. Stejně, jako mě nezáživný popis monte pedagogiky na škole nenadchl, zahořela jsem teď touhou začít školku navštěvovat (ano, myslím, že jsem tehdy projevila ještě větší nadšení, než můj nadšený syn :o)

A tak jsme vyrazili hned další týden na první program. Překvapila mě a nadchla i skupinka rodičů, která se na programu sešla. Konečně jsem se cítila mezi rodiči příjemně, protože byli tak úžasně bezprostřední. Sama jsem trnula, abych něco neudělala blbě a stejně tak byl zaražený i syn. Bylo úžasné vidět, jak některé děti chodí bosé vevnitř i venku, nožičky s pevnou "podrážkou" na patičkách, jak maminky naprosto beze studu kojí na veřejnosti dvouleté děti, jak se děti s chutí cpou ovocem a zeleninou místo bonbonky. Ač jsem byla stále nervózní, moc jsem si takové prostředí užívala.

Učitelky, které se nám věnovaly, byly neskutečně trpělivé. Vysvětlily, ukázaly, nenutily. Během pár hodin jsem pochopila, že nervozita a strach jsou tu k ničemu :o) Pomůcky pohltily mě i Lukáška, na elipse jsme se sice ani jeden zatím dobře necítili, ale práce, ta nám šla :o) Luky přesýpal mák naběračkou, mlel jáhly na mlýnku, voněl k voňavých lahvičkám, skládal skládanky.. Během několika týdnů se mu neuvěřitelně zlepšila motorika. Dnes si sám namaže chleba, nakrájí jablíčko, namele mi strouhanku. Staví ze stavebnic krásné a složité stavby. A podíl na tom všem má, jak jinak, než Montessori :o)

Po prázdninách jsme chodili dál, až do Vánoc. Během těch měsíců jsem sledovala na svém vždy bázlivějším synovi, jak mu svědčí individuální přístup školky, nenucení do věcí, které dělat nechce nebo se na ně ještě necítí, stejně jako jsem cítila na sobě, jak jsem hodinu od hodiny klidnější a vyrovnanější, jak se dokážu na elipse soustředit a "pustit" Lukyho, aby pracoval, jak on si přeje sám. Hodinu před Vánocemi vše vyvrcholilo tím, že Luky sám vstal, popadl největší vyřezávanou figurku - kravičku - z betléma a sám beze mě se prošel po elipse. Byla jsem v sedmém nebi - tím spíš, že nám v ten samý den bylo nabídnuto předposlední místo ve školce.

Do monte jsem se nadchla stejně jako Luky. Vůbec nic společného s tím hloupým textem ze státnic nemá, je to právě o tom prožitku a o osahání všeho na vlastní prstíky. Dítě se učí rozhodovat samo za sebe, být samostatné. Vidím to na synovi každý den. Sice má období, třeba při oblékání, kdy se mu vyloženě nechce, ale jinak je schopný obstarat se sám, nepotřebuje mámu, aby mu stála za zády a korigovala vše, co dělá.

Vůbec dnes nechápu, jak je možné, že i v Jihlavě, která nikdy nemívala nic extra, funguje dnes montessori školka a od tohoto září i škola. Ale jsem za tu možnost neskutečně vděčná, posunulo mě to dál nejen u  Lukyho, ale dalo mi to i úplně jiný náhled na sebe a školství jako takové. A já za tuto možnost moc děkuji!